Režie:
Martin FričKamera:
Jaroslav BlažekHrají:
Hugo Haas, Zdeňka Baldová, Marie Glázrová, Antonín Novotný, Vladimír Borský, Jiřina Steimarová, Darja Hajská, Jára Kohout, Václav Trégl, Bohdan Lachman (více)Obsahy(1)
Rozmarnou hru F. X. Svobody o despotickém a popudlivém muži zpracovali naši filmaři hned dvakrát. Ve známějším Posledním mohykánu si jej zahrál Jaroslav Marvan, v předválečném zpracování, které nyní uvidíme, to byl Hugo Haas. Ztvárnil tu pedantického středoškolského profesora, jenž svou rodinu tak dlouho mučí absurdními nároky, dokud mu nápadník jeho dcery neumožní, aby ve skrytu pohlédl, jak na jeho počínání nahlížejí nejbližší.
Alois Kohout je středoškolský profesor, despotický rodinný tyran a poděs, před kterým se všichni třesou v panické hrůze. A přece se najde člověk, který dokáže panu profesorovi srazit hřebínek jeho pýchy, vrátit jeho rodině svobodu a navíc si odvést profesorovu dcerušku do klidného manželského přístavu... (oficiální text distributora)
(více)Recenze (45)
Že se tenhle film dočká po třinácti letech remaku a ještě tak skvělého, to jen dokazuje kvalitu vymyšlené zápletky. Jaroslav Marvan je sice v "Posledním mohykánovi" lepší "despota", ale i tak je to tohle výborná komedie. ()
Hugo Haas ve své nejlepší formě... :-) ()
„Ať tam nikdo nechodí! Ten ježek, kdyby sem přišel, tak mu dejte mléko, ovoce, tu a tam nějakou zmiji!“ Protože každý má přece doma pár zmijí pro případ potřeby…Remake Poslední mohykán je výborný, takže jsem se originálu dlouho vyhýbal. Ale k mému překvapení úplně zbytečně. Ani jsem totiž neměl potřebu příliš srovnávat, neb místo starožitníka tu figuruje učitel (což nabízí mnoho nových situací), bratra nahradil nastrčený panák a pedant Haasův je prostě jiný než Marvanův (není horší ani lepší). Ačkoliv o něco víc jsem se zasmál tady, Alois Kohout má totiž spoustu sice drobných frků, ale za to je dávkuje poměrně často. A pak nechybí raporty, dechová cvičení, posílání telegramu, návštěvní trik a řada jiných podařených scén. Jen to prozření mi přišlo slabší (méně přirozené) než v novější verzi. Mé hodnocení Posledního muže bude o fous lepší, silné 4*, ale s chutí se kdykoliv podívám na oba filmy. „Tak co je?!“ - „Prosim, pane profesore, bude za 10 minut 12 hodin.“ - „Já jsem se vás neptal, kolik bude za 10 minut, ptal jsem se, kolik je teď!“ ()
Srovnání obou filmových verzí vypovídá mnoho o krizovém období našich dějin. Svět první republiky konfrontovaný se světem republiky třetí zrcadlí posun v pojetí základních hodnotových orientací (Marvanův despota působí anachroničtěji) a naopak rodina moderněji (vysokoškolsky vzdělaná dcera). Kvalita divadelní předlohy je zřejmě tím prvkem, který oběma filmům dává pečeť dobové, ale i nadčasové špičkové úrovně. To v případě aktualizací a znovufilmování je jev, se kterým setkáváme dost vzácně. ()
Výborné, jen ten Antonín se zase mnoho nevytáhl. Nicméně pořád celkově výbornější než Poslední mohykán. ()
První zfilmování divadelní hry F. X. Svobody. Hugo Haas hraje profesora Kohouta s lehce ironickým nadhledem nad sebou i svým okolím. Výhoda Posledního mohykána (1947) spočívala v propracování příběhu, který se nesl ve svižnějším tempu, čímž byla odstraněna jistá divadelní dekorativnost příběhu. Ale při vší úctě k hereckému mistrovství Jaroslava Marvana, je pro mě Haasův rodinný tyran minimálně v jednom ohledu přesvědčivější. V jeho podání nevyznívá profesor Kohout jako posedlý fanatik. Pod stylizovanou maskou, kterou si snaží udržet na veřejnosti i v soukromí respekt, se skrývají obyčejné lidské slabosti. Zdeňka Baldová začíná tímto filmem rozehrávat svou nezapomenutelnou galerii filmových maminek (po Slavínského laciné veselohře Právo na hřích). Pod režijním vedením Maca Friče se dokázala uplatnit ve hře psané pro jednoho herce a dát do této postavy více, než pro ni bylo psáno. Ostatní postavy nenabízely výraznější příležitost, a herci (většinou začátečníci, později zvučných jmen – Novotný, Glázrová) se ani nesnažili nic změnit. Tato komorní komedie, je však přesto Haasem a Baldovou vyzvednuta z pamětnické všednosti. „Milostivá paní, jsem rád, že mám Zdeňku, a jsem přesvědčen, že bude tak dobrá hospodyně jako vy.“ – Haasova odpověď: „Naše maminka je sice hospodyně špatná, ale zato je dobrá padesátnice.“ – Baldová: „ Až za dva dny, tatínku.“ „No, geniální to zrovna není, ale uznáte, že je togeniální“. ()
Tak tohle je můj oblíbený doják. Miluju scénu, kdy "panákovi" pod výtkami dětí a manželky ukápne slza. To ani já se nikdy neubráním:-) ()
Mac Frič se postaral o první filmové zpracování ve své době velice úspěšné stejnojmenné divadelní hry Františka Xavera Svobody. Do hlavní role obsadil výborného Hugo Haase, který se zde, podobně jako o pár let později ve filmu Velbloud uchem jehly, proměnil v mnohem staršího muže. Snímek o pořádku a disciplíně, která však musí mít své hranice, přináší celou řadu zábavných, ale také dojemných momentů (zejména v závěru). Mírně upravená Svobodova předloha se dočkala i druhého filmového zpracování – režisér Vladimír Slavínský obsadil do hlavní role svého snímku Poslední mohykán Jaroslava Marvana. V porovnání těchto dvou snímků vychází z mého pohledu o chlup lépe mladší a rozvernější kolega, ale oba filmy jsou opravdu povedené a rozhodně stojí za zhlédnutí! ()
Hugo Haas není Jaroslav Marvan a oba k postavě malého rodinného diktátora přistoupili po svém. Nechci soudit, který z nich byl lepší. Byli každý svůj, dobře jsem se bavil s oběma a protože starší má přednost, tak tedy Hugo. Je výborný a dokonale vystavěl postavu sobeckého tyrana, ve kterém občas probleskují nejen záblesky sebeironie, ale také v jádru milujícího manžela a otce. Scéna, ve které nikým neviděn projeví své city k synovi a strach o jeho osud je nezapomenutelná výborná a nad rámec komedie. V této rovině Marvana překonává, je mnohem lidštější a já jako divák si i přes tu tyranii nemohu neoblíbit. Později ostatně tuto rovinu ještě vypiloval v roli profesora Karase ve výborné Mravnosti nade vše. Ostatní, snad až na Zdeňku Baldovou, jen přihrávají i když někteří, třeba Jára Kohout, si pro sebe taky snaží nějakou tu chvilku urvat. A vše jistí výborné dialogy. Zkrátka další z vydařených pamětníků, který si rád zopáknu.. ()
Stejnojmenná divadelní hra dramatika a prozaika F. X. Svobody, objevivší se na knižních pultech poprvé na samém sklonku desátých let, se opravdu slavnou stala až o několik desetiletí později. Bezpočet divadelních představení, z nichž asi nejúspěšnější bylo protektorátní (1943) nastudování v Městských divadlech pražských s Jaroslavem Marvanem v titulní roli a v režii Františka Salzera, vystřídala v polovině třicátých let také první filmová adaptace, vedená zkušeným Martinem Fričem. Postava středoškolského profesora Kohouta byla bez sebemenšího zaváhání svěřena Hugo Haasovi, jemuž fazona obávaného rodinného diktátora padla jako ulitá. Haas se ovšem neomezil pouze na vnější charakteristiku, ale naopak vtiskl Kohoutově (předstírané) tyranii určitý lidský rozměr, jakousi bezděčnou ironii, jíž doslova zasypává toho směšného človíčka, který vypouští přebytečnou energii jako přetopená parní lokomotiva. Neméně skvělá je Zdeňka Baldová, která se v roli strachem usoužené ženušky dočkala jisté herecké satisfakce, výjimečné příležitosti, jak na sebe upozornit ve svrchovaně komediální poloze. Jména Marie Glázrové i Antonína Novotného, soudobého idolu dívčích srdcí, prozrazují, že film stále hledal a nacházel nové tváře mezi mladými, začínajícími umělci a že co se nepovedlo poprvé, napravilo se vzápětí. Rozhodující okamžik, onen pocit naprostého tvůrčího a posléze i diváckého uspokojení, dospěl právě v Hugo Haasovi k jednomu z nejšťastnějších převtělení, nacházejíc později svého důstojného následovníka v neméně skvělém Marvanovi. Pojďte blíž! Ještě blíž! Poslouchejte, vám nějak odstávají uši! Ať se to příště neopakuje! ()
Kdyby pozdější Poslední mohykán (1947) tomuto filmu naopak předcházel, napíšu s pochvalou, že se tvůrcům povedlo Posledního muže dle totožné divadelní předlohy připravit a natočit tak, aby měl čím novým zaujmout i znalce slavnějšího zpracování s Jaroslavem Marvanem a přinést zcela nové zábavné situace (nápad s falešnou figurinou, zpívanky na abiturientském večírku a pod.). Zůstávám však mírně na pochybách, zda to může platit i obráceně o Posledním mohykánovi, protože mimo jednu legendární pasáž s věšením obrazu na úvod mi začíná ve vzpomínkách připadat jako chudší příbuzný. Každopádně v obou případech jde podle mého názoru o špičku v rámci domácích komedií pro pamětníky a velmi mě potěšilo vidět konečně „doktora Galéna“ Huga Haase (Bílá nemoc) v komediální roli. Fakt jsem nemyslel, že se takhle výborně pobavím u filmu z roku 1934(!), i když přeci jenom jde o film Martina Friče, který má na svědomí takové nestárnoucí klasiky jako Eva tropí hlouposti či Cesta do hlubin studákovy duše a tenhle méně známý kousek k nim bez potíží mohu okamžitě přiřadit. Haas odtáhl celou komedii skutečně s velkým gustem, úspěšně zastínil i své minimálně o třídu nižší přihrávače a ještě navíc své postavě despotického otce rodiny dokázal vtisknot nejen velký kus vtipu, ale i lidskosti. [85%] ()
Přijde mi to o hodně slabší, než pozdější verze s Marvanem nebo nepřiznaný Haasův remake v podobě Mravnosti nade vše. Problém je v tom, že tady Haasovi toho panovačného muže nevěřím, zvlášť když co chvíli vtipkuje svým stylem - jsou to sice slušné frky, které by jinde fungovaly, ale tady ne, nehodí se sem. Taky mi přišlo, že nápad s figurínou je o hodně slabší než s bratrem, a vůbec je to tady takové celé uhlazené od začátku do konce. V Posledním mohykánovi je skvělá ta úvodní scéna na dražbě, která vzbuzuje divákovu zvědavost, ale zde máme legrační skeč s ježkem, navíc podle mne ne moc povedený skeč. ()
Domácí teror nesmlouvavého otce, váženého profesora, který se návyků poroučet a ničit musí zbavit a který se bude muset naučit vytvořit si vztah k vlastní rodině. Svižná komedie s vynikajícím Hugo Haasem. Jen v minimální míře jde vidět asynchronický zvuk k obrazu. Což je na rok 1934 výborný výsledek. ()
V rámci toho, jak právě „sjíždím“ jednotlivé filmy Toníčka Novotného (svého oblíbence již z dob raného mládí, na nějž kvůli filmografiím jiných oblíbenců dříve nebyl čas ;-)), jsem znovu zhlédla i tento herecký koncert Huga Haase ve filmu podle divadelní hry F. X. Svobody o profesoru Kohoutovi, jenž drží pevnou rukou svou rodinu i své žáky. Možná je zápletka ohraná, jak píše Mikino00, ale ohraná je hlavně proto, že v tv šel mnohokráte remake tohoto filmu. Vzhledem k tomu, že v tomto prvním filmovém zpracování Haasovi zdatně sekunduje Zdenka Baldová a Vladimír Borský, na něhož je, stejně jako na Toníčka, radost pohledět (o tom, jak se dívám na Novotného herectví, jsem už v předchozích komentářích napsala dost, takže ve zdejším to ponechám stranou) a hezky je doplňují i ostatní ženy, které více či méně patří do profesorovy domácnosti - Marie Glázrová (ve své první filmové roli), Jiřina Steimarová a Darja Hajská, považuji ho za lepší než jeho remake, Poslední Mohykán, v němž se role rovněž dobře (ale přece jen o malinko hůře) zhostil Jaroslav Marvan. I když nebo možná právě proto, že zde se nejedná o pouhou komedii, ale o hluboce lidský příběh. Našla bych mnoho momentů, které jsou hodné zapamatování a které mě buď pobavily nebo se mi zapsaly do srdce (je možno začít už u úvodní scény ve škole s ježkem a odstávajícíma ušima, či rande v ZOO, úvodního rozhovoru s Dr. Bečvářem, pokračovat přes scénku u dveří bývalé bytné ze studií; s pobavením sledovat, co se dělo v době abiturientského večírku po 30. letech (v Litomyšli i v Praze), já osobně se pousměju u „nadějného centra Kohouta“, či jak pan profesor při následném útěku svého syna dále hraje tvrďáka, ale jak se o něj uvnitř obává a jak laskavě jej přijme zpět, až k závěrečné scéně, kde se rodina učí se jej nebát a on sám zase podívat se pravdě do očí) a které tenhle film řadí k mým nejoblíbenějším z česko-slovenské filmové tvorby a z té dříve natočené spolu s Katakomby a Hotel Modrá hvězda také, tedy alespoň pro mě, k těm nejlepším. ()
V pátek to budou tři roky, co jsem viděl Eva tropí hlouposti, v pondělí uběhly dva roky od mé Hassovy premiéry s Ať žije nebožtík...Tak to byl čas podívat se po čase na nějákou další prvorepublikovou komedii. S Hassem jsem ještě viděl Mravnost nade vše, ale přiznám se, že po roce a půl už si z toho moc nepamatuji, kromě nezapomenutelného závěrečného Hassova monologu. Co si budu nejvíce pamatovat z Posledního člověka? Už potřetí v řadě skvělý (a zase úplně jiný) pokrokový Hassův výkon, u těchto pamětnických komedií taky typické horší herecké výkony ve vedlejších rolích, dojímání se se spolužáky a opět moralistický závěr, kdy hlavní hrdina prozře, dojde dokonce k prolomení 4.stěny a fakt bych skoro řekl, že se film překlopí do skoro až moralitky, ale nějak mi to nevadilo. Vlastně to bylo docela milé pamětnické zastavení....Dokonce i v některých těch scénách bez Hasse jsem si dokázal něco najít, hlavně v uvolnění, když tatínek nebyl doma.o Ale opět jsem si taky potvrdil a zopakoval, že z dnešního pohledu je pro mě z pamětnických komedíích stále nadprůměrné hlavně kvarteto Fričovek s Oldřichem Novým a Natašou Gollovou....Ale na tu Mravnost se možná někdy podívám znovu stejně jako zase na něco dalšího s Hassem. ()
Poslední muž a Posední mohykán. Hugo Haas a Jaroslav Marvan. Rok 1934 a 1947. Oba filmy mají stejnou zápletku, jen v jiném podání a konci se trochu odlišují. Oba filmy jsou zaručenou zábavou, v konečném výsledku je přeci jen lepší verze s Marvanem. Tím nechci říct, že Haas je horší, to vůbec, ale hraje svoji postavu jinak a možná až přehnaně afektovaně. Každopádně snímek mám rád už od malička a kdykoliv se na něj rád podívám. ()
Upraveno v květnu 2020. Poslední muž je satirickou veselohrou podle divadelní předlohy Františka Xavera Svobody. Není ani tak o despotismu, jako o disciplíně a metodách výchovy k upevňování poslušnosti. Více, než o mužský šovinismus, jde o habsburské mocnářství a změny v uspořádání a fungování společnosti. Zastaralé, a ruku s tím i směšné, je to používání děsu a hrůzy k posílení pozice autority, nová doba a nová společnost vyžadují více lidskosti a lásky. Jde o formy výchovy, věkem zažité způsoby a potřeby nové společnosti. Martin Frič sice proměnil laskavého klauna v síru chrlící saň, přesto ani plameny nedokáží zcela zpustošit klaunovo šlechetnější nitro. Nálada je stylizovaná, a uvolněná, vychutnává si kontrasty, nebo protivenství. I přes tu občasnou mravokárnou škrobenost si nenechává zkazit rozvernou náladu a ze všech možných stran po očku nahlíží do nastavených zrcadélek. Hrdinou satirických objemů veselohry a klaunského pozdvižení je Alois Kohout (vynikající Hugo Haas), přísný gymnaziální profesor a obětavou poslušnost vyžadující hlava rodiny. Tíhnutí k tuhé disciplíně je pamětí vlastní výchovy i snahou o vypěstování vzdělané a zdvořilé společnosti. Hlavní ženskou postavou je Kohoutova manželka (zajímavá Zdeňka Baldová), dlouhodobou účastí v burácejícím útočení disciplíny již poslušná žena. Ústupky, byť v dobré víře, jsou počátkem rozbujení krutovlády. Důležitou postavou je dr. Jiří Bečvář (sympatický Vladimír Borský), vychytralý nápadník Kohoutovy dcery. Je pobaven i zděšen třesoucím se strachem členů Kohoutovy rodiny, proto neváhá použít drobnou lest. Výraznou postavou je Zdenka (velmi zajímavá Marie Glázrová), Kohoutova dcera na vdávání. Je připravena bojovat, přesto se raději podrobuje širší vůli a tak se nadále hrbí a tiše trpí. K výrazným postavám patří také Jaroslav (příjemný Antonín Novotný), Kohoutův syn. Bojí se přehnaných nároků otce a jeho vznětlivé povahy, která není ochotna připustit žádnou polemiku. K výraznějším patří taktéž Baruška (pozoruhodná Darja Hajská), kuchařka u Kohoutů. Malicherná buzerace zaměstnavatele je zdrojem proudu pláče, přesto se snaží ve všem uspět. Z dalších rolí: Jardova milá Tonča Vacková (Jiřina Steimarová), Baruščin milý a věčně hladový dragoun Frantík (Jára Kohout), troufalý školník Rejsek (Václav Trégl), bývalá Kohoutova spolužačka a dcera jeho bytné studentských let litomyšlských Liduška Pivodová (Milada Gampeová), či bývalý a poslušnou disciplínu hromem vyžadující třídní učitel (Alois Dvorský). Poslední muž je taškařicí se satirizující potřebou k mravokárnosti. Chudák ježek, který je přinucen lovit zmije a napichovat jablka na ostny! Rozkošně rozverná veselohra o přelomu doby staré a nové. ()
Skoda, ze dej a nektere dialogy jsou uz dost prehnane... Jinak se vsak jedna o vybornou komedii, plnou povedenych hlasek. Scena s "panakem" na konci filmu je nezapomenutelna. Myslim, ze je to o kousek lepsi nez Posledni mohykan s Marvanem. ()
H. Haas opět jako výrazně starší postava. Kdo ví, proč vykrádal role svým starším kolegům? Ve svých 33 letech ztvárňuje šedesátiletého despotu, který tvrdě vládne všem, kteří ho nechají. Haas byl vynikající herec a sice byl vtipnější, než později Marvan, ale současně byl méně opravdovější. Marvan byl skutečný morous v odpovídajícím věku. Přesto není důvod hledat mouchy. Poslední muž je i tak hereckým koncertem s několika zdařilými vtípky a vlastně ani nevadí ten závěrečný neuvěřitelný přerod z despoty na demokrata. Přesto dám raději spíš silné tři, než slabé 4*. ()
Ano, je to Hugo Haas ve své nejsilnější postavě kariéry, skvěle napsaný otec-tyran, herecký koncert prvního řádu. Film je naprosto nadčasový a tudíž kultovní, jednoznačně doporučuji 100% ()