poster

Nečestný svět (festivalový název)

  • řecký

    Adikos Kosmos

  • anglický

    Unfair world

Komedie / Krimi / Drama

Řecko / Německo, 2011, 107 min

Režie:

Filipos Tsitos
Nastala chyba při přehrávání videa.
  • Mr.Pumpkin
    **

    Adikos Kosmos je poněkud těžkopádné a ke konci i lehce utahané řecké drama. Hlavními hrdiny tohoto snímku jsou policista Sotiris a uklízečka Dora, jejichž životní cesty se tu a tam protnou a jindy zase o kousek minou. Ustřední větou celého filmu je podle mého názoru věta, kterou Sotiris nejednou vyřkne: "Už nikdy nechci být nefér." Každá nebo alespoň vetšina postav se v určitých chvílích chová svým způsobem nefér (nemorálně, nečestně) a celý film se v podstatě po celou dobu zabývá otázkou, co je fér (morální, čestné). Cílem však není jednání postav v rámci těchto hodnot (morálka, čestnost) hodnotit, ale pouze na jednotlivých případech ukázat, že nic není černobílé. Některé případy mi ovšem připadaly jasně černé a měl jsem tak trochu problém s jejich určitým relatizováním (nicméně to je pouze můj pohled). K přednostem snímku patří klavírní doprovod a vizuální stránka. Filmu by prospělo více lehkosti, nadhledu a údernosti, pak by mohl být více než jen průměrné festivalové drama. Věřím, ale že si své publikum na festivalech najde. 50%(14.5.2012)

  • JitkaCardova
    *

    Mrtvičnaté plácání se, neschopnost. Zabředlost, utahanost, bezvýchodnost a břídilství. To nejsou jen atributy postav, ale i filmu samotného. Sešroubovaný děj překombinovaného příběhu, vymyšlený od stolu, tezovitý, rozklížený či lhostejný v detailech, probouzí nedůvěru, nechuť dívat se dál a únavu. ** V tomhle smyslu film zprostředkovává setkání s depresí a životní krizí hmatatelně, opravdu vás na sedadle kina zažene do kouta. ** Ubíjející tuctová kamera, polopaticky vyprávěcí sled scén, jejich návodnost, samoúčelnost. Sílící pocit trapna, šustící papír, sčítající se nejapnosti, nechtěná komika... stále nutkavěji bilancujete, zda by nebylo zdravější a výnosnější z projekce odejít ještě i několik minut před koncem. ** Banálně vykradený Kaurismäki (Muž bez minulosti, Světla v soumraku, vizuálně i existenciálně, dokonce celé scény a motivy) není totéž co Kaurismäki. ** Buďme suroví a připočtěme i úmorný doprovod klavírních a smyčcových etud, vytrvale bušících jako několikadenní déšť, a stejně bezohledných k tomu, co se děje na plátně. Výsledkem je film o depresi z neumětelského, promarněného života fádních, nevnímavých a nenadaných lidí, kteří pociťují svou bídu a neschopnost být šťastní – a tuhle depresi pocítíte o to naléhavěji, fyzičtěji, že zřejmou výpovědí o ní je i tento zoufalý filmový počin sám. Snímek lze jako výtvor přirovnat k té všední, ničím nezajímavé „imaginární“ krajině z polystyrénu, kterou hrdina úpěnlivě modeluje ve chvílích volna (čti: prázdna) v pustém bytě, aby ji pak z náhlého zoufalého popudu věnoval hrdince a ničeho než zesílené bezradnosti tím nedosáhl. Jednu hvězdu uděluji právě za to, jak věrný prožitek střetu s průměrností a depresí, kterou si bere za téma, v divákovi film opravdu vyvolá.(30.6.2012)