Dog's Heads
Režie:
Martin FričKamera:
Jan StallichHudba:
E. F. BurianHrají:
Vladimír Ráž, Jana Dítětová, František Kovářík, Jarmila Kurandová, Zdeněk Štěpánek, Ladislav Pešek, Jiřina Steimarová, Jaroslav Průcha, František Smolík (více)Obsahy(1)
Barevný film podle stejnojmenného románu Aloise Jiráska zpracovává známou historii vzpoury statečných Chodů, vedených Janem Sladkým Kozinou a Matějem Přibkem, proti násilnickému tyranství cizáckého šlechtice Maxmiliána Lammingera z Albenreuthu. (oficiální text distributora)
Recenze (62)
Zlatá Palma - výběr ()
Vzpoura chodských hraničářů proti vrchnosti, která nechce uznat dávná chodská práva. Ve snímku Mace Friče hraje celá slavná generace českých herců. O tomto filmu si však budu pamatovat hlavně hospodskou parafrázi památného výroku z Psohlavců: "Do ruky a do dna." Sladký kozy - na. ()
Povinně bych to pouštěl učitelkám literatury na základních a středních školách. Za trest, že nás nutili číst Jiráska. ()
Je jen k pláči a k vzteku jakým způsobem soudruzi z 50. let pošlapali a zneužili české autory, s Jiráskem v čele. Když ale člověk odhlédne od tohoto nánosu, uvidí pod tím vším pořád dobrou filmařinu, opravdovou touhu dostát nesmrtelnosti předlohy. Buďme ještě rádi za Martina Friče - na to, ve které době byl film natáčen, se s tím popral víc než dobře. V méně povolaných rukou to mohlo dopadnout o moc hůř! ()
Film PSOHLAVCI je klasickým dílem dnes už historického žánru, který v konfrontaci s dnešním úsilím obstojí více než čestně. Dokumentárnost pohledu je současně jeho silou i slabinou v závislosti na zvoleném úhlu pohledu. Otázku, kdo by to dnes dokázal v srovnatelné kvalitě natočit, záměrně nepokládám. ()
V zestátněném československém filmu doznaly adaptace Aloise Jiráska nové obliby a pozvolna se navázalo na optimistické verze Lucerny, velkolepé Psohlavce, klasickou Vojnarku a vážnou Filosofskou historii. S rétorikou nového věku poválečného filmu přišel na řadu Jan Roháč z Dubé, Temno, animované Staré pověsti české, noví Psohlavci a tzv. Husitská trilogie. To vše v barvě. Závěrem této epochy se staly opět černobílí Ztracenci v pravém opaku ku svým plakátovým předchůdcům. Od počátků televizního vysílání až do 80. let se tvůrci opět hlásili k Vojnarce, třetí Lucerně, zaujali seriálem F. L. Věk a třetími Psohlavci. Zatím posledním Jiráskovým přepisem se stal vynikající Poklad hraběte Chamaré. V polovině 50. let tedy Frič přistoupil k osvědčené látce, ač přidal jen ruku k dílu osvěženému pouhým technickým vývojem, v každém směru poplatnému nejemblematičtějším příkladům filmů s revolučním maintextem. Samozřejmě, herecky velice rutinní a zaměnitelné díky všem těm Kurandovým, Smolíkům, Průchům, Kopeckým a dalším. Čestnou výjimkou budiž epizodní účast Marty Fričové, nevlastní dcery Friče, které po válce Mac dopřál celkem tři etudky v Zocelených, zde a v Dnes naposled. ()
"Tuten Lomikar to pěkně obrátil. My jsme žalovali a nýčko abysme se hájili..." Jářku, dobré to bulo, tuto vlastenectví mám rád. Hale nebýt Vladimíra Ráže, Miloše Nedbala, ukrutně záporného Miloše Kopeckého, velmi dobré výpravy a Bedřichem Smetanou inspirované hudby E. F. Buriana, hasi bych se tak nebavíl. ()
Román Aloise Jiráska „Psohlavci" si získal hned od svého prvního knižního vydání v roce 1885 nejširší okruh čtenářů. Tento hluboce lidský a umělecky pravdivý obraz boje prostých českých lidí proti poddanství a útisku vždycky byl a je dosud výrazem odvěké touhy našeho lidu. po svobodném a rovnoprávném životě; zároveň v mistrovské zkratce zpodobňuje ušlechtilý odboj někdejších chodských strážců hranic proti tyranskému představiteli cizácké šlechty, Maxmiliánu Lammingerovi z Albenreuthu, v jedné z nejsmutnějších epoch našich dějin, na sklonku 17. století. — Jiráskův snad nejznámější a nejoblíbenější román zaujal nejen čtenáře, jak o tom svědčí více než 30 vydání této knihy, ale i výtvarné, hudební a dramatické umělce. Karel Kovařovic složil na námět „Psohlavců" stejnojmennou úspěšnou operu, na jevištích divadel se hrálo několikeré dramatické zpracováni „Psohlavců" — v Praze naposledy v roce 1953 v Armádním uměleckém divadle za režie národního umělce E. F. Buriana. — Čeští filmoví pracovníci se obracejí k Jiráskovým „Psohlavcům" již po druhé. V roce 1931 je natočil režisér Svatopluk Innemann podle scénáře Václava Wassermanna a Josefa Neuberga s Bedřichem Karenem v titulní roli. V jubilejním desátém roce naší zestátněné kinematografie přicházejí nově zfilmovaní „Psohlavci" opět do našich kin — „abychom se" řečeno slovy Zdeňka Nejedlého, zasvěceného vykladače díla Aloise Jiráska — „i potěšili i poučili o tom, co bylo a nikdy být už nemůže a nesmí, i o tom, co síly bylo a dodnes je v našem lidu." Filmový přehled 7/1955 ()
Až na otravnou budovatelku Kurandovou mám tenhle film ráda. ()
Historizující klasika s jistou dávkou mýtické nadsázky a "bájesloví". ()
Srovnávat s původní verzí Svatopluka Innemana z roku 1931 by bylo nefér už jen z toho důvodu, že Fričova verze byla natočena v jiných společenských podmínkách a měla lepší technické vybavení (např. barevná kamera). Raději srovnejme s Vávrovou husitskou trilogií, která je vrcholným počinem historického filmu 50. let. A tady Fričovi Psohlavci bohužel prohrávají. Samozřejmě i zde je skvělá výprava a jedno herecké eso vedle druhého, ale Frič narozdíl od Vávry neumí pořádně zacházet s komparzem, takže davové scény vypadají jako schůzka ochotníků. Ani závěrečná scéna Kozinova oběšení nevyvolává tolik žádaných emocí, jako tomu bylo u Husova upálení. Martin Frič zkrátka na objednávku a bez nějakého tvůrčího zapálení natočil velmi průměrný snímek, který sice odpovídá dobovým standardům, ale dnešním divákům už může sotvaco nabídnout. 5/10 ()
Možná to bude znít jako since-fiction, ale je to skutečně pravda... I ČEŠI DOKÁZALI TOČIT VELKOFILMY. ()
Všetko tu na pohľad vyzerá ako v klasickej českej rozprávke z 50. rokov. Zlo a dobro sú jasne dané, na pochyby niet priestoru. Karikatúry verzus hrdí sedliaci. Výrazné farby peknej krajiny, kde stále podvedome čakáme, kedy sa zjaví kúzelný dedeček alebo babička. Nastupuje však nekompromisná "realita" českých dejín, ktorá je maximálne priamočiara, ale natočená tak pevnou režisérskou a dramaturgickou rukou, že sa divák nenudí ani minútu a ten tolerantnejší zabudne aj na spomenuté výhrady. Napríklad aj vďaka solídnej výprave a bojovým scénam, ktoré sú síce miernym spoilerom, ale každému pozornejšiemu divákovi je od začiatku jasné, kam film smeruje. ()
Zatímco Revolučnímu roku 1848 jsem spíše strhával hvězdičky za komunistický nános, neboť po řemeslné stránce šlo o skvělý snímek, zde tři hvězdičky odpovídají řemeslné kvalitě. Pan Frič mě celkem zklamal. Od režiséra jeho formátu bych čekal více emocí, ale hlavně jsem byl na rozpacích z toho nesystematického střídání scén. Takovýhle zmatek bych spíš čekal od pana Vlčka (Rudá záře nad Kladnem) a nikoliv od jednoho z nejlepších režisérů. Škoda. ()
"Lomikare. Lomikare! Do roka ha do dne vyzývám tě na Boží soud. Hin se hukáže, kdo z nás.." Když si odmyslím budovatelský balast, je to velmi povedený film. ()
Alois Jirásek v překladu Zdeňka Nejedlého. Zdeptaný Frič neměl příliš na výběr a v podstatě byl rád, že vůbec může za kameru. Předpokládaným výsledkem je ideologický paskvil, ve kterém se umělecky exhibuje skupinka umdlívajících, deklamujících herců (s výjimkou skvělého Miloše Nedbala). Werichova epizodka nemá vlastně žádný význam, ale v případě, že se jedná o jakousi skrytou metaforu, zvyšuji hodnocení. Jinak je to slabé, velmi slabé. // Je nutno zdůraznit, že je třeba, aby naši filmaři vytvářeli nové a nové jiráskovské filmy. Náš lid na ně čeká. Je třeba, aby se filmaři hluboce zamysleli nad klady i zápory dvou poválečných jiráskovských filmů, aby vytvářeli díla, která budou skutečným obrazem Jiráska; díla, z nichž náš lid pozná velkého spisovatele a z nichž se bude moci vždy znovu učit, díla, která se nám stanou posilou v našem boji za socialismus a mír. Díla, která odčiní dluh našich filmařů k Jiráskovu dílu a která budou hodna slov soudruha Gottwalda: Hlásíme se k Jiráskovi a je nám blízký, bližší než staré společnosti kapitalistické, že ve svém díle mistrně vystihl, které to tradice vedou vpřed k svobodě a rozkvětu národa. (dobový tisk). ()
Další velkofilm z českých dějin, natočený v padesátých letech minulého století. Tentokrát se filmaři prosadili díky dobré předloze, kterou nenapsal nikdo menší než Alois Jirásek. A tak hrdina Kozina, kterého Chodové dneska trochu opomíjejí, se dostal prostřednictvím tohoto rozmáchlého filmu i do každé domácnosti, kde se o jeho skutcích mohou dovědět široké divácké masy. Film posiluje patrionismus, vlastnenectví, může se stát i podpůrným materiálem pro činnost leckterých ultrapravicových spolků činných právě v Chodsku. ()
8. 3. 2010 - 40% ()
"Lomikar vyhral u tohoto soudu, naše věc ale byla pravdivá." Zaujímavé, že kliatba na Lomikara z roku 1695 sa splnila. Rovnako tak sa splnila kliatba templárskeho veľmajstra Jacques de Molay z roku 1314. Asi na tom preklínaní niečo bude. ()
Jirásek napsal Psohlavce jako přesvědčený národně liberální představitel českého měšťanstva (boj za politická práva proti svévolné německé šlechtě), tato politická rovina ve filmu nezmizela, spíše je zdůrazněna, sociální rozměr není tolik akcentován. Obrazová stránka odpovídá Stallichovu standartu, historický výpravný film by takto měl v 50. letech vypadat, horší je to s jazykem, pražským hercům z pusy chodský dialekt nejde a nejde, třebaže pro romantické pojetí filmu byly typově vybráni víceméně správně. Nemělo by se zapomenout na hudbu E. F. Buriana, která z celého díla nejméně odpovídá dobovým konvencím, její symfonismus není z rodu české už tehdy zavedené filmové hudby. Přesto je Fričovým nejpovedenějším historickým filmem Hvězda zvaná Pelyněk. ()