School Is the Foundation of Life
Režie:
Martin FričKamera:
Jan StallichHudba:
Julius KalašHrají:
Theodor Pištěk, František Smolík, František Kreuzmann st., Jaroslav Marvan, Ladislav Boháč, Václav Trégl, Karel Postranecký, Čeněk Šlégl, Marie Burešová (více)Obsahy(1)
Štěstí. Co je štěstí? Muuuška jenom zlatá…! Je celkem zbytečné tázat se, proč jsou filmy ze studentského prostředí tak oblíbené u diváků všech věkových kategorii. Každý z nás prošel (či právě prochází) nějakou školou a ve studentských filmech hledá odraz svých vlastních vzpomínek nebo čerstvých zážitků. Studující mládež pronikla do českého filmu mnohokrát. Ve 30. letech minulého století to byly především sentimentální historky o prvních láskách a popletených profesorech. Režisér Martin Frič natočil v druhé polovině třicátých let dvě výborné veselohry Škola základ života a Cesta do hlubin študákovy duše, které byly inspirovány romány Jaroslava Žáka, dokonalého znalce středoškolského prostředí. Oba snímky dodnes patří k divácky nejúspěšnějším snímkům. Škola základ života má prostý děj, dokonale však vystihuje jednotlivé typy studentů i profesorů. Ladislav Pešek se představil v nezapomenutelné roli studenta, který neopomine jedinou příležitost k rošťárně, František Filipovský naopak hraje podlézavého šplhouna a udavače, Antonín Novotný zase obletovaného školního krasavce. Jejich důstojné pány profesory si s chutí zahráli František Kreuzmann, František Smolík, Ladislav Boháč, Jaroslav Marvan a Václav Trégl. Ředitele gymnázia si poté zahrál Theodor Pištěk. (Česká televize)
(více)Recenze (407)
Ako som už spomenul v komentári k Cestě do hlubin študákovy duše, sú to dvojčatá. Nie siamské, ale ani rovnocenné. Škola, ktorú priviedol Martin Frič na svet o rok skôr, ako Cestu, mi pripadá dosť nedonosená. Humoru je v nej menej a je kŕčovitý, karikatúry sú nevľúdne, satira nemilosrdná. Absentuje človečina, ľudskosť, láskavý pohľad, ktoré by zjemňovala militantný pohľad na profesorský zbor. I keď v oboch filmoch nájdeme alter egá jednotlivých postáv (dokonca hrané tými istými hercami), Jindřich Plachta sa na škodu veci ešte v Škole neobjavil. Pri porovnávaní Školy a Cesty sa mi vybavuje porovnávanie Tankového praporu s Černými barony, kde som uplatnil obdobné výčitky. ()
Omluvte prosím můj chorý smysl pro humor, ale já se až zas tak moc nebavil. Co se týče originality a vtipnosti tak o trochu horší, než Cesta do hlubin študákovy duše. Nemohu si pomoci, ale jak v takovýchto filmech nehraje český král komiků Vlasta Burian, ztrácí pro mě film ten správný komediální náboj, bohužel. ()
Duch skvelých prvorepublikových literárnych diel o lapáliách i dobrodružstvách školských čias Vlastimila Radu a Jaroslava Žáka vypodobnil Mac Frič neopakovateľným spôsobom v dvoch filmoch. Môžem k nim mať mnoho výhrad, no vždy si ich rád opakovane pozriem. A vždy ma dostanú. A ešte jedno poučenie film skrýva: Nezabúdajte, že každá dospelá generácia vidí v mladšej generácii vždy tú oveľa horšiu, skazenejšiu a nemorálnejšiu, než boli oni sami. Z tohto, takpovediac historicky degeneratívneho vývoja mládeže by malo vyplývať, že veľmi morálnymi boli napríklad mladí muži a ženy - študenti za čias antického Ríma. Čo to z výuky týchto ideálov a najlepších študentov prezrádza Petroniova kritika rečníckych škôl: "Z našich mladých mužov sa stávajú hlupáci, pretože nevidia a nepočujú nič z každodenného života, ale len samé zväzočky medových slovíčok.". ()
Parádní klasika. Jednou jsme měli na střední napsat slohovou práci na téma Škola, základ života. Mě v hlavě automaticky naskočil film a začala jsem se smát, tak že jsem šla za trest na chodbu a měla samozřejmě za pět. Ráda vzpomínám na školní léta. Takové to filmy prostě nestárnou. Jsou stále aktuální. ()
Na filmu je dost vidět, že vychází z divadelní adaptační hry E. F. Buriana (včetně hereček jeho divadla Marie Burešové a Loly Skrbkové, v následující Cestě do hlubin se pak uplatnili Vnouček a Hrušínský), který měl film původně točit. Avantgardní postupy inspirované nejen z Mejercholda a Brechta Frič dosti (jak bylo jeho zvykem) uhladil, přesto něco z křiklavého odrazu českého dobového školství ve filmu zůstalo. Je pak paradoxem, že tento útok na prvorepublikovou pedagogiku (za což byl autor knižní předlohy J. Žák popotahován) je brán mainstreamovým publikem jako jakási nostalgie stojící v jedné lajně s červenou knihovnou. To ani náhodou! ()
Galerie (6)
Photo © UFA
Zajímavosti (29)
- V roku 1939 na akcii Cena ministra priemyslu, obchodu a živností v Prahe, dostal režisér Martin Frič Svätováclavskú čestnú filmovú cenu za réžiu. Udelená ministrom Vlastimilom Šádkom na návrh odbornej poroty v peňažitej výške 5 000 korún spolu s filmami Kristian a Škola základ života. (Raccoon.city)
- Autor původního námětu Jaroslav Žák byl dlouholetým středoškolským profesorem v Praze, Dvoře Králové, Jaroměři a v Liptovském Mikuláši na Slovensku. (Duoscop)
- V závěrečné fázi filmu, když se paní Živná (Zdeňka Baldová) přimlouvá za svého syna, je jeho nedbalost demonstrována nejprve profesorkou dějepisu (Lola Skrbková) s tím, že „ani neví, kdy byla bitva u Jerez de la Frontera“, a poté profesorem latiny (František Kreuzmann st.) poznámkou, že „nezná ani pravidlo o konsekuci temporum“. Zmíněná bitva mezi Muslimy a Vizigóty poblíž Gibraltaru proběhla v červenci 711 a consecutio temporum (souslednost časů) je pravidlo uplatňující se například v latině, kde čas věty vedlejší závisí na větě hlavní. (Thanoris)
Reklama