Insidious 2

Když jdu do kina jako běžný smrtelník, co páchá hříchy vyhazováním oslabené koruny za filmy, vybírám si místo podle toho, jak daleko ode mě bude plátno. Zatímco jdu-li na projekci jakožto člen božstva ČSFD, musím si křeslo, chca nechca, vybrat podle toho, jak daleko ode mě budou lidi, u kterých mi na radaru bliká červený nápis "Jsem křupan a nebojím se to použít." Fascinuje mě, jak 200 lidí dokáže konsternovaně čumět na trailery a upoutávky, i reklama na psí lejno se hltá jako čerstvě upečená husa, ale jakmile naběhne povel "nezapomeňte film ohodnotit na ČSFD", ozve se znělka a do sálu vstoupí první scéna filmu, těch stejných 200 lidí začne šustit, trhat, lámat, syčet, chřoupat, mlaskat a žvanit, jako kdyby dva roky nejedlo a pět let se nevidělo. A já si vždycky v takové chvíli vzpomenu na poslední větu z e-mailu s kódem, která zní: "Přejeme ti pohodový filmový zážitek ve společnosti největších filmových fanoušků. Tvoje ČSFD.cz." O Insidious 2 vám napíšu jindy, po druhé projekci; až zjistím, kdo z trojlístku já, James Wan a křupani udělal chybu. (15.11.2013)

AMITYVILLE potkává PSYCHO. Totéž co jednička - řemeslně zdatně natočená hromada klišé, lekaček a Whannelových/Wanových trademarků (panenky) s vydatným rozvíjením mytologie originálu. Patrick Wilson se pěkně mrazivě usmívá a Rose Byrne sice nemá co hrát, ale permanentně vyděšený výraz jí sluší. Z žádné Wanovy duchařiny jsem si zatím na prdel nesedl, ale v rámci žánrové zábavy všechny nadprůměrně pobaví. (06.01.2014)

Dvojka sice jedničku zpětně uvádí do souvislostí, vysvětluje kontext i původ zla. Je tu nicméně jedno velké ALE - už to není moc horor, thrillerové pasáže nepřináší nic originálního a citelný je především nevyužitý potenciál Joshovy postavy, ze které se dalo subjektivizujícím pohledem a hlubším vnořením do myšlenek vytěžit daleko více (ztracená duše vs. démon, který ovládá tělo viz např. Pavučina snů). Trojka by podle mě už neměla vzniknout, protože tohle téma je vyčerpané a bude se jen dále recyklovat jako u série Saw. (23.11.2014)

Šikovné pokračovanie, ktoré sa mi hlavne príbehom a atmosférou pozdávalo ešte viac. Ideálne je pozrieť si filmy po sebe, pretože na seba nadväzujú. Ja som však ani s viac ako ročným odstupom nemal problém. Strach vie J. Wan previezť na plátno znamenite, jednoducho horory mu idú. Mrazivá atmosféra sa ticho plazí takmer celým filmom, občas niečo účinne vybafne...Najviac sa mi pozdávalo dobré osadenie príbehu aj do 80-tych rokov. Tak nejak si predstavujem moderný horor. 80%. (21.09.2014)

Jednička ujížděla výhradně na provařených žánrových klišé, kterým dodávala skrze důmyslné vizuální ztvárnění punc originality a v závěru až drtivé guilty pleasure. Dvojka sází výhradně na moderní hororový home-style, který dodává Wanovu mistrovství ve vystavění napínavé kulisy i ze stokrát viděného punc obyčejnosti a zbytečnosti. Chapter II je bezpochyby velmi slušný horor a opravdu si cením toho, že se snaží rozvíjet příběh mnohem složitější cestou, než si byl kdokoli zřejmě schopen představit, ale jako očekávaný sequel nejambicióznějšího žánrového tvůrce současnosti je pro mě přesto trochu zklamáním. Že napětí ubylo, bych vzhledem k vysoce nastavené laťce rád odpustil, ale že se mi budou i některé vrcholné scény zdát nějak rychle odbyté a bez předchozí kreativní "živelnosti", to mě už vážně mrzí. 65% (16.03.2014)