Svět patří nám

Pro mladou avantgardní uměleckou generaci dvacátých a třicátých let byl film okouzlením a zjevením nových výrazových možností. Jak by jeho přitažlivosti mohli odolat Voskovec s Werichem, kteří už od počátku třicátých let provozovali na scéně poetické hrátky tolik podobné filmových komediálním sekvencím. Už v roce 1931 natočili za Honzlovy režie film Pudr a benzin, o rok později pak Peníze nebo život, v obou případech vtipné komedie plné situační komiky a gagů, namnoze převzatých z jejich divadelních her. Tak jako se nezávazná komika prvních her postupně proměňovala v souladu se změnou politické situace, měnila se pochopitelně i jejich filmová díla. Už komedie Hej - rup! z roku 1934 měla silný sociální podtext, ústící v solidaritu nezaměstnaných. A film Svět patří nám, to je komedie výrazně politická, varující před šířící se nemocí fašismu, která zapouštěla za pilného přičiňování domácích henleinovců své kořínky i v naší společnosti. Předlohou k filmu Svět patří nám byla hra V a W Rub a líc. Hra, stejně jako pozdější film, vzbudila nelibost a protesty našich sousedů, kteří se domáhali zákazu. Dokonce i místní kritika se v několika případech domnívala, že nebezpečí fašismu je zveličované a že není myslitelné, aby v Československu měli fašisté ukryté tajné zbraně. Vedle vtipného textu byly dominantní složkou filmu výkony obou hlavních představitelů. I zde dokázali, jak citlivě umějí dělit požadavky divadla a filmu, jak dobře se přizpůsobili možnostem i výhodám, které jim film poskytuje. V hereckém obsazení figurují kromě kmenových členů Osvobozeného divadla i další výrazné persony českého filmu s výrazně paralelním statusem: filmová star Adina Mandlová, divadelní bard Štěpánek, potomek ještě němé éry L. H. Struna a tehdy již silně levicově orientovaní Šmeral s Průchou. A ještě na jedno bychom neměli zapomenout, totiž na Ježkův stále hravý a stále živý evergreen Stonožka. Hlavní kvalitou her i filmových inscenací V a W byla vyváženost mezi částí uměleckou a ideovou. Správně vycházeli z předpokladu, že nejdůležitější roli hraje umění samo, v jejich případě tedy komedie, jíž je nutno přizpůsobit složky ideové a nikoliv naopak, jak se to mnohdy stávalo u děl vznikajících v období totality. A pro nás je tento film i dnes poučným varováním před zneužitím moci a ovládaním mas. V jakékoliv podobě. (03.10.2008)

Copak by asi dělal čestný ředitel Hart v rozhořčení nad postřelenou stávkující dnes? Založil protestní skupinu na Facebooku? — Poslední filmové dílko V+W je ze všech čtyř nejtemnější a taky nejdospělejší; hezký doklad té úžasné rychlosti, s jakou se filmové vyprávění během pár let (doslova) od nástupu zvuku vyvinulo do víceméně současné podoby. Přihřívání levicové polívčičky už není zdaleka tak prvoplánové, dělnictvo je tu sice pořád váženo a ctěno a neviditelná paní Noelová je evidentně stejná kapitalistická krysa jako hejrupácký továrník Worst, jenže tohle všechno se odehrává jakoby v pozadí, v prvním plánu vidíme boj proti odpudivému pouťovému manipulátorovi a jeho loutce – budoucímu diktátorovi, boj, při kterém jde panečku teprve doopravdy o život, boj, pro který je třeba se sjednotit, a to pod vedením koho jiného než poctivého dělnického vůdce Formana, který kolotočářsko-kapitalistické čachry prohlédl hned od začátku. Chytré, vážně chytré. Tomuhle už se dá říkat opravdová propaganda. — Zároveň ale věřím, že je to ve skutečnosti myšleno relativně bezelstně, opravdu především jako apel na národ, aby bránil svou mladou demokracii. Apel oprávněný, ale bohužel hned dvakrát nevyslyšený – národ se napůl vlastní vinou a napůl souběhem okolností, k nimž koneckonců (ať jakkoli nechtěně) přispěli i V+W svým nekritickým hurákolektivistickým aktivismem, vydal na cestu trpící oběti, nejdřív krátce oběti „kloboukatejch“ a hned vzápětí a na mnohem delší dobu oběti „formanovců“. A byly to nakonec hlavně rozdílné občanské postoje v téhle těžké době, které roztrhly do té doby nerozlučnou dvojici a připravily nás o další filmové eskapády Voskovce s Werichem, ať už by se byly odehrávaly na Barrandově nebo v Hollywoodu; věčná škoda, protože, troufám si říct, jejich společná filmová komika viditelně vyzrávala v něco celosvětově mimořádného, ať částečně „kradli“ odjinud (boj se stroji v tovární hale), nebo vycházeli ze zcela originálních nápadů (Voskovcův úžasný hravý výstup s psaním hesla na ohradu, obě scény ve skladišti zbraní, stále rozvíjený osobitý slovní humor...). Dávám-li tentokrát jen čtyři hvězdičky, je to zčásti za výše zmiňovanou ideologičnost, ale hlavně za s ní související schematičnost některých vedlejších rolí a hereckých výkonů jejich představitelů (čest sympaticky nehereckému projevu vycházející hvězdy Adiny Mandlové). — Opět si neodpustím ještě pár nactiutrhačných slov k vydání na DVD od Filmexportu, tentokrát na téma bonusů: Pavel Taussig recitující spatra na statickou kameru ne úplně připravené „slovo historika“ byl u Pudru a benzinu ještě vcelku milý, ale na čtvrtém disku už evidentně vaří z vody a vrchol nastává při jeho rozplývání nad Voskovcovým amatérským dokumentem z legendárního brněnského vítání Martina Friče, který se má údajně nacházet v Národním filmovém archivu a Karel Čáslavský ho měl uvést v Hledání ztraceného času. Jak je vůbec možné, že taková snadno dostupná věc není mezi bonusy na disku, i když se na něm mluví o tom, že existuje? Další ostudný důkaz, že s celou sérií si vydavatel opravdu mnoho práce nedal. Nemluvě o často přepáleném obrazovém kontrastu nebo o barbarském nápadu, opakujícím se na všech čtyřech discích, vrazit pod hlavní menu DVD největší komické „špeky“ vytržené z filmu. (04.03.2011)

Duo Werich a Voskovec stvořilo za svou společnou kariéru nejen úžasná divadelní představení, ale i několik výtečných filmů, které dnes zcela oprávněně můžeme považovat za zlatý fond - minimálně - tuzemské kinematografie. Svět patří nám do této škatulky bez pochyby patří po každé své stránce. Skvělí herci, dokonalá režie, nadčasový humor. Ač se nacisté pak pokusili celý tento film zničit, zůstalo nám z něj dost na to, aby dával alespoň představu o tom, co v něm dnes chybí. A upřímně, ani to na něm není znát. 75% (28.09.2012)

Film dělá výjimečným hlavně situace, za které vznikl a doba, ve které působil jako cosi osvobozeneckého. Mám rád veškerou hudební tvorbu W+V+J, i když silně smrdí komunismem. Lze si tam najít spousty úžasných myšlenek pravd, které jsou bez problému aplikovatelné dnes i zítra bez ohledu na cokoli. Hlavní myšlenku filmu vidím zcela jednoznačnou. Likvidace jedné ideologie ideologií jinou. Jinými slovy, likvidace zla zlem, přesněji, likvidace nacismu komunismem, který se v té době jistě zdál být perfektním řešením. Jan Werich byl soudě jeho tvorby v mých očích absolutní komunista. Ovšem vidím za jeho smýšlením opravdové přesvědčení, nikoli možnost prospěchu. Upřímně mohu říct, že ho mám rád. Myslím si, že není v povaze lidské žít spokojeně v komunismu. Raději budeme sami sobě lhát, abychom mohli spokojeně žít ve vybojované fiktivní demokracii. Není snadné si připustit, že ať už je hrad vyzdoben červeně, oranžově, či modře, tak na tom absolutně nezáleží a u moci jsou absolutně totožní lidé. Jediná odlišnost je v tom, že si volíme sami. Je hrozně fajn vidět snímek takhle starý, protože se nemá za co skrýt a je opravdu ryzí. Naprosto nefalšovaná výpověď o jedné generaci a jedné době. Unesen se však rozhodně necítím být. (19.03.2015)

Nemyslím si, že je treba príliš diferencovať filmy dvojice V+W. Sú zväčša zložené zo skvelých výstupov komickej dvojice, brilantných dialógov a chytľavých pesničiek rozriedené naivnými a zostarnutými výstupmi ich nahrávačov. V posledných rokoch som si viac všímal prejavy ich naivných ľavicových názorov, ktoré boli v medzivojnovom období v intelektuálskych kruhoch značne rozšírené. (30.12.2014)