Tři barvy: Červená

FUUUUUUUUUUU....neviem co povedat. Prave mi ocami prebehlo neskutocne umelecke dielo...totalne v pravom slova zmysle "UMELECKE DIELO" !!! Som ocareny a ani len sekundou nelutujem ze sa pustil do tak uzastnej trilogie v podani pana Kieslowskeho. Lutujem akurat to, ze az teraz po tak dlhom case som si na nu nasiel cas:(! Tak ako druha cast v podani bielej z mojho pohladu trochu stracala, tak Cervena to dohanala a dala tomu "kvalitne" este viac, fakt nenasiel som v nej ani len jednu chybicku!!! Tak perfektne psychicky vykreslenu seriu vztahov muz a zena resp clovek a clovek, ktora sa podarila Kieslowskemu, tak vo filmografii videl po prvy raz...a ma od mna maximalny obdiv. Opat nemozem inak,ako plne hodnotenie...(samozrejme bez akeho kolvek prizmurenia oka)...jednoznacne 5/5,nazdar (25.03.2008)

Excelentný film o súcite, páčil sa mi z celej trilógie najviac. Ide o majstrovsky rozohranú partičku psychológie vyjadrenú pomocou bezchybnej filmovej symboliky. Symboliky, kde je veľký rozdiel v tom, čo si myslíme alebo hráme a skutočnou realitou. To všetko v neuveriteľne podnetných dialógoch medzi penzionovaným sudcom a mladou modelkou. Film začína a končí rovnako, a v tom je aj zhrnutie podstaty celého filmu. Na začiatku pri fotení na plagát, modelka hrá emócie smútku, a na konci podobná fotka, ale už ide o skutočnosť. Obrovský emočný rozdiel. Kruh sa uzavrel. Dôstojná, zlatá bodka za celoživotnou prácou pána Kieslowského. (15.04.2014)

Tento díl trilogie je barvou srdce, barvou lásky, něhy, blízkosti. Je příběhem ne o jejich vznikání a jsoucnosti, ale naopak úsilím o postižení a postižitelnosti hledání nesnadných průsečíků na životní cestě, díky nimž, pochopíme-li, se můžeme stát - nebo chcete-li dosáhnout, být účastni - součiniteli těchto skutečných vrcholů života, vrcholů, jichž nedosáhnou zdaleka všichni. Mystérium, jehož hlavním dějištěm vedle nezbytné kulisy světa jsme my sami, naše já, naše mysl, naše srdce, se odehrává každodenně a rozumově je zcela neuchopitelné. Teprve post factum zjišťujeme, jsme-li na tento nejnesnadnější výstup života připraveni, kde jsme patrně udělali chybu, v kterém okamžiku jsme se měli více rozevřít a v jiném naopak ztajit. ČERVENÁ frygické čapky svobody je prolnutím dvou životních osudů, osudů, které jsou si - měřeno konvenčním pohledem - nanejvýš vzdáleny. Společný jmenovatel srdce talentované půvabné studentky i stárnoucího soudce je postupně vede přes společnou starost o opuštěnou nezkrotnou psí matku k vzájemně sdílenému - slovy, pohledy, úsměvy, úkradky okamžiků - ponoru do vlastních životů. Tuto základní linii rafinované kompozice filmu překrývají osudy třetích lidí, kteří zdánlivě nahodile, ve skutečnosti však zákonitě vstupují do přítomnosti, minulosti, ale i budoucnosti jejich životů. V tomto pomyslném průsečíku, v němž v tomto případě soudce zastupuje studentčinu budoucnost ve filmu jen naznačeného zralého Valentinina věku a studentka naopak minulost a osudové křižovatky soudcova právnického mládí, se jinak, nově, objevně zrcadlí Kieszlowského životní existenciální téma hledání a nacházení obnaženého a plného lidství v průsečíkových chvílích hraničních momentů našich bytí. Oba protagonisté, zralý a zkušený Trintignant i tehdy dozrávající Irene Jacobová, s evidentním zaujetím zvládají své party s dech beroucí bravurou. Jacobová se tu projevuje jako další velká stálice tehdy nastupující nové generace francouzských filmových umělců a jako její další mimořádná osobnost vedle o poznání nervnějšího herectví Juliette Binochové. Je škoda, že tato trilogie uzavřela filmografii předčasně zesnulého polského velikána světového formátu, v mnoha ohledech plně srovnatelného s o generaci starším klasikem moderní polské kinematografie hraného filmu Andrzejem Wajdou. (27.05.2008)

S posledním záběrem se nemohu ubranit slzám, konec, jaký se liší na hony od všech "konečných" klišé - pohled na modelku, která, ač dříve fotila strach ve výrazu na červeném pozadí, prožívá teď strach skutečný, za ní se mihne červená bunda a v tom momentě se kamera zastaví, přitáhne si ten detail a my vidíme totéž, co jsme v začátku viděli na billboardu, ale není to totéž. Metafora nad metafory. Pojmy jako pravda, spravedlnost, morálka, svědomí mohou být vnímány jinak mladou modelkou, jinak samotářských soudcem, jinak paragrafem, jinak srdcem. "Miluješ mě, nebo si jen myslíš, že mě miluješ?" "Není to jedno?" "Není". Není to jedno. Není jedno, jestli milujeme, nebo si to jen myslíme, jestli odpouštíme nebo soudíme, jestli přejetého psa zachráníme kvůli němu nebo jen, aby se nám nezdály sny o "psovi s rozbitou hlavou". Soudce, zprvu odporný odposloucháváním telefonních hovorů, pak k modelce stále víc připoután, vypráví o svém životě, "souzení", i o své lásce, a my sledujeme mladého muže, jehož cesta se v reálu s modelkou neustále kříží, a kterým by dost dobře mohl být i on - kdysi. Je nádherné nechat se zaskočit něčím tak čistým, jemným, nevydírajícím, něčím, co prostřednictvím trochy slov, červených rekvizit, hudby a prostoty, způsobí tak silné emoce. (04.10.2005)

Osamělý a navždy citově raněný muž (skvělý Jean-Louis Trintignat) potká podivnou náhodou jednu dívku a ta v něm probudí city, které vypadaly jako dávno beznadějně mrtvé a pomalu mezi nimi vznikne velmi silné pouto. Velmi zvláštní a velmi dobře natočený příběh s překrásným závěrem. Jen málokdy se mi stane, že se na konci filmu nadšeně pousměju a v duchu si řeknu, jak je to geniální konec. (20.01.2006)