Dvojí život Veroniky

Dva světy. Dvě ženy. Dvě těla. Ale duše je jedna. Jedna neklidná trápící se duše, milující hudbu a žijící ve stesku osamění. Snad teprve až zemře naše alter ego, můžeme začít znovu žít. Kieślowski nám předává svou hlubokou osobní zpověď, když nechá zemřít své polské Já. Krakovské Já prožívající období životního rozpuku, ale bez hlubšího smyslu. To musí být ukřižováno, aby se zrodilo něco nového. Jeho Pařížské Já, které se vylíhne jak motýl z kokonu housenky. Nyní může milovat, může žít. Až se nakonec pomocí metafory loutkaře dobere pravdy, co vše ho to stálo. Co jsme museli zaplatit. A tak se vracíme znovu na začátek. Do těžké skepse o neexistenci štěstí. _____Kdo má rád hloubavé filmy a rád hledá vzkazy v náznacích, zde si přijde na své. Kieślowski totiž natočil film, kde můžeme v každém záběru hledat skrytý vzkaz s neochvějnou jistotou, že ho najdeme. 83% (30.09.2016)

Tak zvláštní film, až člověk málem neví, co si o tom má myslet. Jelikož běžel ve filmovém klubu, byl docela vychvalovaný, podívala jsem se. Hned v úvodu totiž stálo, že ho nesmí vynechat žádný správný filmový fanda. Nijak mě to do sedačky nepřibilo a během koukání jsem měla i menší krizi, kdy jsem málem usla (dívala jsem se ale odpoledne, měla jsem to nahrané), přesto se nedá úplně říct, že by mě to nezaujalo. Jen je to hodně zvláštní film, který každému asi úplně nesedne. Trochu poetický, každopádně má hloubku a dostatečný prostor na vaše přemýšlení. A taky to není žádný z těch, na který druhý den zapomenete. (17.06.2013)

Přibližný obrázek jsem si udělal už při úvodním semináři v kině Aero, kde nám bylo sděleno, že Kieslowski chtěl pro každé kino v Paříži natočit jiný konec (celkem tedy prý 27). No a pak to přišlo v plné síle. Teda nevím jak pro jiné, ale pro mě právě tu sílu film naprosto postrádal. Veškeré sdělení žádné, děj velmi prostý, jak to mezi těmi dvěma je, je jasné po smrti první cca po 20 minutách a už jsem jen čekal, až to té druhé docvakne (celá úmorná hodina, uf). K čemu kamera, "křehkost emocí" a všechny ty rádoby oduševnělé řeči na adresu tohoto filmu, když celková hodnota sdělení se limitně blíží nule. (21.12.2005)

Film, kde forma zkopala do kuličky obsah a pracuje s různými magickými obrazy, záběry plnými různých vizuálně zajímavých věcích, ale celek je jako takový zoufale nudný a celý příběh (respektive příběhy dvou Veronik) je jen plytká pitomina plná různých nefunkčních obrazů a spodobnění. Ano, výsledek není špatný, je jen průměrný a titulní Veronika (které jsou teda dvě, ale to je detail, ehm) sice zpočátku působí sympaticky a étericky, jenže čím dál film běží, tím víc se stává v mých bulvách přihlouplou husičkou. Nehledě na to, že ani to vizuálno tu nehraje tak silnou notu, aby bylo sledování zábavné samo o sobě, buď to chtělo lepšího scénáristu, nebo kameramana. A nebo tam nechat Iréne Jacob nechat hrát oblečenou maximálně ve spodním prádle a nechat ji obtěžovat chapadlatým monstrem z Vernónie, ale to už by byla poněkud jiná situace. Vhíííí. (05.10.2015)

Z Dvojího životu Veroniky jsem trochu zmatená. Nebylo to špatné. Nešlo o vyloženě umělecký film s dlouhými nezábavnými pasážemi, kdy si režisér hraje na intelektuála. Ale... Proč tenhle film v znikl? Co má divákovi říct? Idea dvou propojených žen, které zároveň nejsou (nejsou?) sestrami a cítí, co se té druhé děje, je velmi zajímavá. Ale je tohle to podstatné? Nevím, nedokážu se v tom pořádně zorientovat. Ale cítím v tom něco hlubšího, proto nemůžu film odsoudit jako podprůměrný brak, protože to si zkrátka nezaslouží. Na to se mi moc líbil. Je to jako s chlapem - něco z něj vyzařuje, nedokážete to popsat, ale dokonale si vás omotal kolem prstu :) (hlavně scény s loutkami se mi líbily) (02.12.2011)