Varhaník u sv. Víta

Film Varhaník u sv. Víta je v prvé řadě melodramatem, byť má též působivou maskovací linii v rozpadu osobnosti. Oficiální text distributora je nutné brát s rezervou, vše nemá skutečnou oporu v toku děje. Zjednodušené osobní motivace spoléhají na přímý úder a ohlasy vyvolané reakce. Přestože se svým způsobem musí brát jistý ohled na dobu výroby filmu, není to melodram nevalné kvality, atmosféra vyznává eklekticismus, ze známých systémů skládá nejvhodnější cestičky vybuzení napětí. Ocenit se musí obraz kamery, ty hrátky s formou, s rytmem i s prohlubováním niterné úzkosti, poezie tu komponuje taneční lehkost obrazů v oslavě krajiny a velebícím holdu magického kouzla architektury. Titulárni postavou filmu je starý varhaník (pozoruhodný Karel Hašler), osamělý podivín. Jeho niterná úzkost z osamělosti zmalomocní z veřejného pocitu provinění a zostuzení, stává se zkázonosnou silou proti vlastní vůli. Ale dalším předpokladem k naplnění musí ctít i naději. Křehkou ozdobou filmu je Klára (příjemná Suzanne Marwille), naivní a v reálném životě nezkušená žena. Je jeptiškou na útěku v úleku možného promarnění života, mládí zatouží uhasit svou čerstvě probuzenou žízeň, to ostatní je jen omáčka. Romantickým vítězem filmu je Ivan (sympatický Oscar Marion), zámožný malíř a zdatná opora křehké nezkušenosti mládí. Výraznou postavou je také Josef Falk (velmi zajímavý Ladislav Herbert Struna), varhaníkův soused z protější strany Zlaté uličky. Ale nakonec i u bezbožného povaleče, pijana a bezcharakterního poberty se může ozvat lítost svědomí. Z dalších rolí: provinilý Klářin otec a dávný varhaníkův přítel (Otto Zahrádka), mírná abatyše a Klářina představená (Marie Ptáková), či Ivanova hospodyně (Milka Balek-Brodská). "Varhaník u sv. Víta" upoutá hereckou expresí, se kterou se prožívá niterný rozpad i děsivý střet vzájemného společenského nedorozumění. Oslavit se musí ta poezie v obrazech i hrátky s formou a vybuzením nálady. (30.04.2020)

Učebnicový příklad melodramatu s velkým M. Hudbou doprovodila Maud Nelissenová, která obratně střídala klavírní pasáže s varhanními a jako celek dokonale k filmu ladila. Někdy svými tóny vytvořila naprosto hororovou atmosféru, zejména v domě varhaníka, který ve sklepě ukrýval děsivé tajemství (úplně stejný poklop, kde bydlela i Henrietta z Evil Dead 😀). LFŠ UH 2022. (01.08.2022)

Druhý a patreně umělecky nejvýznamnější němý film Martina Friče. Film byl navíc poznamenán i jednu nešťastnou příhodou. Snímek vypráví dramatický příběh nešťastného muže, jenž je tak trochu ne právem podezříván z toho že dohnal k sebevraždě nevinného člověka. Tady ta zajímavost. Je krutým paradoxem, že výrobce filmu Vladimír Stráský s obav před finančním krachem-bankrotem spáchal ještě před nedokončením filmu sebevraždu. Film má opravdu dobrou režii, výbornou Blažkovu kameru, i přes svoje stáří velice ostrou a výraznou, výborný scénář od pánů Václava Wassermana, Martina Fiče a od básníka Vítězlava Nezvala (pův. námět), a krásné reálné prostředí, kde se natáčelo. Jen tak náhodou co jsem poznal bych se zmínil o barokním portálu kostela Panny Marie Vítězné na Bílé hoře, Nové zámecké schody atd. Nebo např. věrohodnou a působivou kulisu Zlaté uličky pro noční záběry postavil architekt Hanuš Gödert, pochopitelně v ateliéru. Jeden z nejlepších českých němých snímků co jsem doposavad viděl, ale myslím si že i vůbec. Po právu byl odměněn zlatou medailí časopisu Filmový kurýr, za nejlepší český film roku. (18.10.2007)

Náladu navodzujúce prelínačky obrazu. Atmosféra asketicky strohého obydlia v Zlatej uličke ako protipólu vznešenosti chrámu, ktorému jeho obyvateľ - organista - verne slúži. To sú hlavné devízy filmu o rozvrate pracovného i vzťahového šťastia, spôsobeného zištnými úmyslami neprajníka. Strohé medzitiulky trefne dokresľujú miestami jemne sa vlečúci dej. Celkove ale ide o príjemné popozeranie s rozprávkovo vyznievajúcim dvojakým morálnym ponaučením v podobe zázraku a sebauvedomenia si hriešnika vyrovnávajúceho sa s hryzením vlastného svedomia. Sebavedomý film, smelo konkurujúci dobovým nemým filmom americkej továrne na sny. (05.01.2014)

K několika pozoruhodným snímkům, k nimž dospěla domácí kinematografie krátce před příchodem zvuku, patří bezesporu i toto dílo režiséra Martina Friče. Umělecký úspěch filmu byl výsledkem spolupráce skupiny lidí, kteří neměli k filmu pouze obchodní vztah, ale kteří se naopak snažili vytvořit dílo, jež by se mohlo směle zařadit po bok významných světových filmů. Výrobce Vladimír Stránský přizval ke spolupráci mladého člena literární avantgardy Vítězslava Nezvala, který scénáristicky upravil původní námět Václava Wassermana a režiséra Friče. Architekt Hanuš Gödert postavil v ateliéru na Kavalírce velmi působivou kulisu hradčanské Zlaté uličky, kterou dovedl s velkým smyslem pro výtvarný efekt zachytit kameraman Jaroslav Blažek. Frič pak svůj teprve druhý samostatný film obsadil největšími hereckými hvězdami. Titulní roli starého varhaníka vytvořil Karel Hašler, který tu mistrovsky navázal na své úspěšné ztělesnění tragické postavy dr. Uhra v Pražského Batalionu. Největší třpyt ovšem vyzařuje božská Suzanne Marwille, která v roli klášterní schovanky Kláry zvolna rekapituluje své výsostné postavení na poli domácí němé kinematografie. Není pak bez zajímavosti, že podobný typ si zopakovala ještě o tři roky později ve Fričově melodramatu Sestra Angelika. Neprávem upozaděný zůstává výkon Oskara Mariona, pro kterého první angažmá v českých ateliérech znamenalo rozhodný okamžik ve vývoji další kariéry (režisér Frič si ho vybral do svých dalších - zvukových - filmů). Standardní figurku bezcharakterního vyděrače ztvárnil Ladislav H. Struna. Premiérou VARHANÍKA a následným katastrofálním požárem Kavalírky se uzavřela jedna kapitola dějin české kinematografie. Pro Martina Friče film znamenal především odrazový můstek ke slávě a úspěchu a zároveň naznačil, v jak velkou osobnost tu Lamačův žák a souputník vyrůstá. Použitím varhanních koncertů Johanna Sebastiana Bacha pak dílo získává neopakovatelnou atmosféru a divákovi zajišťuje hluboký prožitek. (26.10.2009)