Život jako smrtelná choroba přenášená pohlavní cestou

….. „ Všechno co je příjemné je Bohem zakázané. – Výměnou za to, co je zakázané Bůh nabízí sebe. – Ale k tomu je potřeba věřit. A vy tvrdíte, že víra je láska. A co mám dělat, pokud mě ta láska míjí? – Tak je potřeba o ni prosit. – Ale já jsem šťastný, že mě ta láska míjí. Bůh nutí lidi do mnoha věcí, ke kterým vůbec nejsou ochotni. Například Bůh káže věnovat se jiným lidem. A toho já mám už dost. – A možná chcete aby se lidí věnovali vám. - Tak to bych už vůbec nesnesl. Bůh káže trpět, ale já nechci.“ Cynický lékař v pozici umírajícího pacienta, který se nechce vzdát, citlivý medik, který si není jistý svojí profesní volbou a nepříliš přesvědčivý kněz coby vysvětlovatel Boží milosti. A všichni, a každý ze svého pohledu, hloubají nad smyslem života, jeho pomíjivosti, láskou Boží a smíření se se smrtí. Na kterou je stejně každý sám, protože lidé se i cizí smrti bojí. P.S. Po zhlédnutí bonusu, jsem zjistila, že jsem to pochopila poněkud jinak než to pan režisér a scénárista v jedné osobě zamýšlel, takže můj komentář berte se značnou rezervou. (11.11.2006)

Viděla jsem to ve filmovém klubu na ČT 2 v rozhrkané malé televizi v penzionu pod hradem Rabí v době, kdy bylo jasné, že v mém životě dříve či později dojde k velmi fatální a bytostně bolestné události. Udělala bych cokoli, aby se jí dalo vyhnout, ale byla to taková ta událost, která se nedá odestát. V té době jsem si zvykala na to, že s tím nejde nic udělat. Že s tím nemůžu nic udělat. Všechno kvůli tomu bylo zvláštní a neopakovatelné, stejně jako ten rodinný výlet na Rabí. Nebo jako tenhle film. Viděla jsem ho jen tehdy, jen jednou, a určitě se na něj už nikdy nebudu dívat znovu. Vlastně ani nevím, jestli to, co se mě tak hluboce dotklo, byl ten film, nebo moje vlastní nitro. Nikdy to ale nezapomenu. (15.08.2010)

Dost smutný a depresivní film. Hlavní postava byla zahrána dobře, byla mi vcelku sympatická, uvěřitelná a rozuměl jsem jí. Příběh byl taky zajímavý, avšak upřímně, prvních cca 45 minut jsem se nudil, když už to režisér považoval za důležité pro následující děj, mohl to alespoň zkrátit do 20 minut. Navíc mi docela vadilo, jak se hlavní hrdina nakonec smířil s vírou; já se cítím být ateistou a s tímhle jsem prostě nesouhlasil (bylo však zajímavé, o čem Tomasz mluvil s tím knězem, obsah rozohovoru citovala uživatelka Faye ve svém komentáři). Navíc si nejsem jistý, jestli se film nesnažil být něčím hlubokomyslnějším, než ve skutečnosti byl (ale konec nebyl špatně udělaný, jak starý doktor, vlastně už po smrti, dokázal pomoct mladému lékaři s jeho psychickým blokem). Hodnocení se sice pohybuje mezi 3/4*, ale přikláním se k nižší variantě, film má pro mě moc ale. (27.08.2008)

Téma posledních - navíc ještě předčasných - chvil života je lákavé i odrazující zároveň. Ne každá příležitost je totiž také opravdu využitou šancí. V tomto případě však vedle skutečně mimořádného výkonu představitele hlavní úlohy (ateisticky smýšlejícího stárnoucího lékaře) se symbolickým příjmením Zapasiewicz sáhl Zanussi úspěšně do pomyslných rejstříků nejhořejšího patra svého nesporného umění. Počínaje úvodními sekvencemi z natáčení historického z pozdní antiky filmu o sv. Benediktovi - v tomto případě je tato křesťanská vložka funkčním obohacením děje i autorského záměru - se rozvíjí rafinovaně stupňovaný příběh statečného boje o život, do nějž jako do pomyslné lupy jsou vloženy jízlivé glosy na adresu polského postkomunistického zdravotnictví, jež vlastně jednoznačně rozhodnou o protagonistově předčasném skonu, průhled do podnikatelského prostředí symbolizovaného úspěšnou bývalou manželkou, nadanou navíc slušným chováním a sympatickou dávkou lidství; bez zajímavosti není ani hluboká sondáž do francouzského zdravotnictví a jeho možností. Někdejší vědecký pracovník v plném rozsahu dokázal zužitkovat svou životní zkušenost do zajímavého, existenciálně vyhroceného příběhu, jehož sarkastický dlouhý název přesně postihuje vnějškový cynismus názorů nejen hlavního hrdiny, ale i Zanussiho samého. Ve skutečnosti - právě to naznačuje benediktovská paralela - je to ochranné imunitní gesto-póza, za kterou se skrývá vášnivá láska k životu a humanistickým hodnotám. (14.07.2010)

[Detailní komentář ve formě odpovědí na otázky v "deníčku".] (31.03.2011)

Umírající člověk, který se vyrovnává s blížícím se koncem, je pohříchu častým námětem filmařů. Zanussi se naštěstí vyvaroval patosu a citového vydírání a natočil naprosto civilní drama, které se sice otírá i o otázky víry, ale nic divákovi nevnucuje, spíš otevřeně přiznává, že víra není pro každého. Výborný Zbigniew Zapasiewicz působí přirozeně, jakoby doktora Berga nehrál, ale byl jím. Stejně skvělá je i hudba Wojciecha Kilara (90%). (02.01.2009)

Nezáživná zamotanina. (16.08.2010)

Cynický doktor Berg, jenž statečně čelí smrtelné chorobě, měl od začátku všechny mé sympatie. A Zbygniew Zapasiewicz si svým výkonem v jeho roli vysloužil místo v desítce mých oblíbených herců. (11.07.2009)

Film nám představuje příběh lékaře, který se při natáčení filmu o sv. Benediktovi seznámí jak s mladým studentem medicíny, tak s mnichem benediktinského řádu. Oba jsou mu trpkou připomínkou - první řečmi o svém strachu ze smrti, druhý o víře - protože lékař umírá na rakovinu, ale jako naprostý ateista a v podstatě i cynik neví, jak se s tím vyrovnat, zvláště poté, co zklamou naděje na možnou operaci. (18.10.2018)

Pokora. To je slovo, které mi zůstalo v hlavě po shlédnutí tohoto filmu. Pokora před režisérským umem pana Zanussiho, který mne na (jeho) stará kolena už podruhé dostal. Pokora před tím, když někdo svůj part neodehraje, ale spíš odžije, jako tomu bylo v případě Zbigniewa Zapasiewicze. A pokora, která dolehne pravděpodobně na každého, kdo bude stát před posledními dveřmi do neznáma... (07.01.2011)

Skvěle natočené drama, pojednávající o jdednom umírání bez zbytečného patosu. Perfektně zahrané a zrežírované. Je to film, který přes závažnost námětu neuvede do deprese, citově nevydírá a otázky, na které se ptá snad každý, nechává bez odpovědi, což je jedině dobře, protože žádný smrtelník takovou odpověď dát nemůže. (20.10.2008)

Zanussi, ako predstaviteľ filmovej školy morálneho nepokoja, neustále hľadá odpovede na najzákladnejšie otázky života, smrti, viery a čestnosti. Divák s ním nemusí súhlasiť, ale musí s ním chtiac nechtiac konfrontovať vlastný hodnotový systém. Kiež by bolo viac režisérov, ktorí nás k tomu donútia. Dženkuje bardzo dla pana režiseriuša! (23.02.2013)

ocenenia : MFF Moskva 2000 - 1. cena (31.01.2012)

Jsou typy filmů, jejichž téma jde mimo mě a proto je vůbec nevyhledávám nebo naprosto minimálně. Jedním z těchto typů jsou i filmy o tom, jak někdo umírá na nevyléčitelnou nemoc. A děj tohohle filmu vlastně o ničem jiném není. Já nevím, mě to prostě nemá co dát, když jsou si ty filmy většinou podobné jak vejce vejci a jen výjimečně se mi nějaký líbí. Tohle má sice hodně dobrou hudbu, celkem dobré herecké výkony (akorát chování Tomasze mi občas nedávalo smysl, ale měl jsem k tomu jen anglické titulky, takže bych se nedivil, kdyby mi něco uniklo), do jisté míry je to dobře napsané a má to co říct, ale jinak... Kamera ujde, ale působí celkem průměrně a co se děje týče, první polovina mě vůbec nezaujala (kromě skvěle udělané úvodní scény) a ta druhá už byla o něco lepší a zazní v ní pár chytrých myšlenek, ale stejně se to nevyhne klasickým kýčům tohoto typu filmů. Asi nejvíc na celém filmu se mi líbila ta poslední scéna, která byla skutečně skvělá, dost chytrá ("Je to jen maso." - jestli jsem to teda dobře pochopil) a kdyby přesně takhle vypadal celý film, tak je to skvělé. Takhle z toho mám jen průměrné dojmy, ale nejspíš to bude tím, že mi nesedlo téma. A ani bych se nedivil, kdyby mi něco uteklo, tak mě to třeba při druhém zhlédnutí chytne víc. Tak snad mě Zanussi někdy v budoucnu překvapí víc, tohle první setkání s jeho tvorbou nebylo bůhvíjak dobré. Ale název se mi líbí. 3* (14.02.2021)

Poslední chvíle doktora Tomasze Berga (Zbigniew Zapasiewicz), kterého zasáhne nemoc, kterou se sám pokouší léčit, rakovina. Střídá se u něho několik poloh, naděje, zlehčování, boj o poslední možnou záchranu, beznaděj a nakonec i přes jeho výrazný ateismus přijmutí víry v boha. Ale připadá mi to, že se k ní přiřadil jen díky obrovskému strachu ze smrti a jako naděje sice na konec na pozemském světě, ale zároveň na život věčný v království nebeském. Zkrátka hledání usmíření se se skutečností, že přijde konec, zároveň neochota si tento stav připustit a hledání cesty, jak z toho ven. Polemika, jestli má člověk právo na ukončení vlastního života, či zda může pomoci ukončit utrpení život trpícím. Ale víra v boha jako jediná cesta mi přijde dosti pokrytecká. Je to jen neochota připustit si skutečnost, že v každém případě nastává konec a ten vyvolává pouze strach, který se překonává pomocí víry. (15.07.2010)

1510. hodnocený film: (20.05.2014)

Klasická filosofická křesťanská úvaha, jakých v tištěné podobě najdeme tisíce. Všechny dialogy jsou tu učebnicově modelové - nejvíce je to slyšet při rozhovoru v klášteře, který probíhá přesně dle církevní přiručky "Jak má kněz reagovat na nejprofláknutější argumenty individualistického vidění světa". Díky produkci Canal+ musel Zanussi do filmu zakomponovat Francii, takže na začátku Francouzi točí v Polsku kýčovitě barevný film o svatém Bernardovi (idealizované - přesněji řečeno vylhané - životy svatých tvořily jeden ze základních pilířů středověké výchovy), ve kterém je tráva zelenější než v kresleném filmu od Disneyho a všichni účinkující právě vyšli z modního salónu prodávajícího středověké kostýmy, a následně v průběhu filmu Thomasz cestuje několikrát do Paříže. Nevyhneme se ani největšímu klišé tohoto typu filmu - jeden život končí, druhý začíná. A ani levnému moralizování - bývalá manželka a její zajíček. Filosofie pro čtvrtý ročník gymnázia či pro Novou Akropolis. Ne že by to nebylo jistým způsobem pravdivé, ale klouže to po povrchu - to je ten rozdíl mezi uměním a filosofickou příručkou pro začátečníky. (08.06.2009)

Zajímavý film s celkem absurdní první čtvrthodinou, která sice později nabyla smyslu, ale nehodí se vzhledem k celistvosti zbytku. Na snímku zaujme cynický a uvěřitelný doktor a poetický styl vypravování, který hlavního protagonistu dovede logickou cestou až k Bohu. Nicméně film nenabízí "nic extra" a ani nic na co by se mělo vzpomínat. Týden po shlédnutí už si nebudete jisti kdo byl vlastně kdo a o čem že to celé bylo... (02.09.2008)

Dobře, bylo to trochu obyčejné a obzvláště konec nepřinesl nic nového, ba dokonce starého, ale přes svoji stravitelnost a přes přízemnost hlavního hrdiny je film místy dost hluboký.Přes svou hloubku je zase nadmíru stravitelný, ne-li dokonce zábavný.. (30.07.2007)

Už je to dlouho, co jsem tenhle snímek viděl. Prvně to bylo na LFS (na rok si nevzpomenu - asi 2007 - film uváděl sám autor), po druhé na ČT 2, potřetí když jsem si ho koupil na DVD. A pokaždé jsem si ho náramně užil. V komentářích tu čas od času zazní sympatie k polskému filmu. Nedivím se. Co ale nechápu je označování tohohle konkrétního za cosi nevýrazného, zamotaného nebo nezáživného. Osobně ho vnímám jako krásnou psychologickou sondu do duše umírajícího člověka, který se až na stará kolena učí, co je ono Schopenahuerovské "bytí k smrti". Je tu mnoho silných momentů a transcendentálních přesahů. Možná by to chtělo přestat k filmu přistupovat stylem "here we are - entertain us" a pokusit se s ním trochu vnitřně pracovat. Jinak by i třeba takový Amatér od Kieslowského musel dopadnout jako odpad. A to by přeci byla škoda. P.S. Pátou hvězdičku dávám za to, že se Zanussimu podařilo udržet nezbytný patos na uzdě. (01.02.2011)