Swansong: Story of Occi Byrne
Obsahy(1)
Austin Byrne vyrůstá bez otce. V důsledku této skutečnosti je vystaven šikaně místního gangu, ale také to ovlivní jeho osobnost. Dětství prožívá v hněvu, zmatku a bolesti. V naději, že konečně nalezne svou identitu a překoná minulost, jež ho pronásleduje, se Austin vydá na cestu. N jejím konci má nalézt svého otce a odhalit tajemství kolem svého narození. Na cestě je vystaven několika zkouškám, nakonec však zjistí, že pravá síla přichází s láskou, přátelstvím a ze všeho nejvíc s pocitem sounáležitosti. (Zlín Film Festival)
(více)Recenze (1)
(52. ZLÍN FILM FEST) LABUTÍ PÍSEŇ: PŘÍBĚH OCCIHO BYRNA byla původně divadelní hra jednoho herce, kterou režíroval a napsal Conor McDermottore, jenž stojí i za její filmovou adaptací. S touto vědomostí nepřekvapí, že největší pozornost na sebe strhává Martin McCann v hlavní roli, který za ni získal domácí výroční ocenění. Problém je, že přesně za takové role se dávají ceny, protože celý snímek musí stát jednak na výkonu představitele, jednak se ten musí nějak "obětovat" (ztvárňovat fyzicky či mentálně postiženého). I zde platí pravidlo, že pokud je protagonista mentálně postižený, nikdy nesmí být "fully retarded", abychom k němu mohli pociťovat empatii. Retardace a sociální dysfunkčnost je motivována jednak šikanou v dětství, jednak i odhalením pravého otce, když dojde k vyplnění mezery v poslední třetině filmu, a tak je "přijatelná". I cokoliv, co by postavu Occiho stavělo na stranu etické nepřijatelnosti (je to psychopat, schopný zabíjet), je ospravedlněno. První je napadený ten, který šikanoval v dětství, jako druhá bezejmenná úřednice, kdy zloba je mířena na nespravedlivý systém ve snaze "ochránit maminku", třetí napadení je zdůvodněno jako zachránění před znásilněním, u čtvrtého - zabití - zase tím, že si za to "mrtvola" mohla sama schováním prášků a vulgárními urážkami. Pokud ale odhlédnu od absolutní morální nepřijatelnosti či sklouzávání ke kýči (klid, film není nikdy tak debilní jako jeho plakát) a za hlavního hrdinu si určím zvuk, je pro mě zarážející nenominování v této kategorii. Zrovna práce s auditivními flashbacky, změnami výšky při percepční subjektivitě nebo promyšlené užití mimoobrazových zvukových efektů, které jsou součástí fikčního světa a dotvářejí atmosféru (tikot hodin před výbuchem vzteku, déšť za okny vyjadřující smutek), je... neslýchaná. :) ()