Zocelení

Frič často dokázal i z mizerného scénáře natočit velmi dobrý film. Potřeboval na to však alespoň jednoho herce ze svých častých spolupracovníků, kteří svou mimořádnou kvalitou dokázali pomoci povýšit snímek. Tady se bohužel sešla spíše herecká šmíra, takže žádné povyšování se nekonalo. Tuzarova kamera je poetická i dramatizující, takže téměř dosahuje kvalitativního standardu Fričových filmů. Jediný, kdo opět nezklamal, byl Frič. Jeho práce s exteriéry byla vždy dokonalá. Zde se navíc pustil i do davových scén, které si opulentností nezadají s Vávrovými. Především v závěru dokazuje Frič, jak dokonale ovládal filmovou mluvu. Dělníci v dlouhém šiku se vlní jako rozbouřená řeka tekoucí za rudou standartou. V jednotě je síla, netřeba slov, slévají se dva proudy v jeden, tečou pod mostem a náhle proti nim stojí hráz. Ale řeka, která během cesty nabyla síly z mnoha svých ramen, se hráze nezalekne. Zazurčí Internacionála, řeka se ztrácí a vystupují z ní jednotlivé tváře plné odhodlání. Tohle je zřejmě nejsilnější socialistické poselství ze všech Fričových filmů. (11.02.2023)

Zocelení je komunistickou slavobránou. Ospravedlňuje nastolení ideologického diktátu významem přirozeného evolučního vývoje společnosti, byť je prezentován jako svatá boží pravda. Martin Frič obratně vytvořil rudou legendu v konsolidované náladě revolučního odhodlání k té podpoře pokrokové lidové osvěty na dějiny světa a člověka. Politické angažovanosti jde nejvíce o velebení slávy strany, film je proto přesycen politickými gesty a lidově uvědomělým patosem. Na druhou stranu uchvátí obrazy kameramana Jaroslava Tuzara, svým stylizovaným uspořádáním, choreografickým pohybem masy davu a poetickou formou výrazu. Na správné, komunistické, straně stojí: mládím dychtivý valcíř Jan Žíbek (Jaroslav Mareš), jeho dívka z dělnické rodiny Marie Kolaříková (Jana Dítětová), a obdivovaný hrdina, kriminalizovaný zcela evidentně skandální četnickou honitbou, a předseda závodního výboru Franta (sympatický Oldřich Lukeš). Na straně prospěchářsky zákeřných kapitalistů zaujmou: nekompromisní nově jmenovaný ředitel válcovny Karlova huť v Lískovci von Doderer (zajímavý Karel Peyr), obdobně smýšlející vedoucí provozu, inženýr Kotrna (zajímavý Miloslav Holub), všehoschopný špiclík mezi dělníky, Halík (Jarmil Škrdlant), vrchnosti poslušný četnický kapitán (Rudolf Široký), nátlakům moci přizpůsobivý rotavský tajemník německých odborů (J. O. Martin), či zdrženlivější předchozí ředitel válcovny Appelt (Jindřich Doležal). Z dalších rolí: Janův otec, nespokojený s radikalismem komunistů, a dělník z válcovny Karel Žíbek (Bohuš Hradil), Mariiny skromní a počestní rodičové (František Kovářík a Marie Nademlejnská), Janův starší a poklidnější bratr Josef Žíbek (Bedřich Vilský), Josefova manželka Ludmila (Majka Marie Tomášová), či další dva členové závodního výboru lískovecké válcovny (Josef Chvalina a Mirko Čech). Film Zocelení zaujatě provolává slávu revoluci komunistického určení. Aneb politika a její ješitná prohlášení. Poezie komponovaných obrazů (mimo jiné v plzeňské Škodovce) je úchvatná, ale to k dobrému prožitku nestačí. (24.06.2020)

Film začíná pořádným leknutím. Bez varování hlasitá hudba. Randál jako když hluchej orchestr a hluchej dirigent mlátí do vrat. Co to je za divadlo? Kapitalisté se klaní dveřím? Ředitel vychází od továrníka, otočí se a pokloní se mu. Zavře dveře a znovu se ukloní. Kapitalisté tady mají komunismus v předstihu, když si od banky nechávají diktovat, kolik lidí mají propustit. Agent antikomunista: „Potřebuju se dostat mezi dělníky. Kde je tady středisko komunistů?“ Nový ředitel: „Potřebuju okamžitě propustit 450 dělníků. Ať je mezi propuštěnými co nejvíc komunistů.“ Komunisté, kteří vypadli z opičího zadku – žádná škoda. Nový ředitel si s sebou přivezl celou armádu vojáků. Dělníci poslouchají komunistu – no to to dopracovali. „Karlova huť stojí. Dejte zprávu soudruhu Gottwaldovi.“ Stávkové hlídky: ještě se ptát komunistů, jestli smím nastoupit do práce. Komunisti: „My stávkokaze bijem.“ „V Sovětském svazu je život jinačí. Pracuju a vydělávám.“ Komunistka na stávkokaze: „Na, tady máš můj poslední chleba, když máš takovej hlad.“ Dělníci z Rotavy operativně zaskakují za stávkující. Pěšky jsou tam cobydup. Je to jen 500 km. Zednářská symbolika: Řepa – skrytá ruka. Zatím nejhnusnější komunistická propaganda. Zlomyslná, temná, zákeřná. (13.04.2021)

No, u nekterych uzivatelu, kteri i vice nez 60 let po vzniku filmu hodnoti filmy pro predsudky odpadem, to je na diagnozu... Zoceleni maji vybornou kameru Jaroslava Tuzara, obsahem ci hereckymi vykony (typicka role Jaroslava Marese mluvi za vse) ale nijak nevybocuje z siroke rady budovatelskych a proletarskych filmu. Obdobi hospodarske krize tricatych let minuleho stoleti, zcela jiste nebylo lehkou dobou, film se odehrava v Moravskoslezskem kraji a cloveka napadne, ze historie se neustale opakuje, bohuzel. Film jsem cekal dramatictejsi, ale Fricova rezie je konstantne kvalitni. (18.09.2013)

Horníci vycházeli do ulic ve třicátých letech stejně jako dnes. Tedy, museli vycházet. Práce, jako rukojmí nadnárodních korporací, je stále aktuálním tématem, které se možná již pomalu, ale jistě, dostává do podobné fáze. Do fáze krize. Do fáze, kdy je dělník na papíře jako nákladová položka. Potřebuji toho dělníka, abych mohl vyrobit to, co následně prodám, to, z čeho mám svůj zisk..."Já nepřijdu o místo, kvůli pár nespokojeným dělníkům...". Krizová situace, jež v lidech na vedoucích pozicích probouzí zvláštní typ sebezáchovy. Snížení nákladů na provoz začíná právě tím dělníkem. Tedy těmi základy, na kterých stojí jakýkoli výrobní business. Materiál či zaměstnanec? Tedy, v případě tohoto rozhodování, už se zaměstnanec mění v onu položku na papíře, kterou lze škrtnout. Zde se škrtají celé budoucnosti a osudy následně hladovějících rodin. Rodin zapřísáhlých hrdých dělníků se ctí, kteří nastaví prsa i prvorepublikovým četníkům, kteří sloužili podobné korporaci, tedy té státní, za první republiky nepochybně zaprodané. I když je téma i po dlouhých desetiletích stále aktuální, určité rozdíly tu jsou. Krize se nazývá pokrytecky recese, stávkokaz se dnes rozhodně neuživí..."Ty musíš mít velký hlad, když jdeš dělat stávkokaze...ná, tady máš můj poslední kousek chleba...styď se!" a státní moc ty nezaměstnané přeci jen nenechává hladovět, o čemž by mohli vyprávět např. naši kočovní spoluobčané. Tito lidé ovšem hladověli, a to nejen ve filmu, který má skutečně nestoudně rudý obal, a nedovolí mi jít s hodnocením výše. Jedině, kdyby Martin obsadit Jiřinku Švorců, což se nestalo. Ovšem Jana Dítětová se své role rebelující proletářky zhostila výborně. Fričova režie je kvalitní, nicméně ani té se nevyhnuly určité naivní výlevy. Na rok výroby a na téma se nedalo nic jiného čekat. Zocelující film pro budující dělníky ze začátku padesátých let je potřeba pobrat pohledem diváka jednadvacátého století. (18.09.2013)