Steel Town
The Trap
Režie:
Martin FričScénář:
Otakar KirchnerKamera:
Jaroslav TuzarHudba:
Jiří SternwaldHrají:
Oldřich Lukeš, Jaroslav Mareš, Bohuš Hradil, Jana Dítětová, František Kovářík, Marie Nademlejnská, Bedřich Vilský, Majka Marie Tomášová, Karel Peyr (více)Obsahy(1)
1931: Průběh organizované stávky, kterou se dělníci ze severomoravských hutí bránili hromadnému propouštění v dobách hospodářské krize. Příkladně schematický oslavný plakát realizovaný pod heslem "práce sovětských filmařů - náš vzor". (oficiální text distributora)
Recenze (21)
Horníci vycházeli do ulic ve třicátých letech stejně jako dnes. Tedy, museli vycházet. Práce, jako rukojmí nadnárodních korporací, je stále aktuálním tématem, které se možná již pomalu, ale jistě, dostává do podobné fáze. Do fáze krize. Do fáze, kdy je dělník na papíře jako nákladová položka. Potřebuji toho dělníka, abych mohl vyrobit to, co následně prodám, to, z čeho mám svůj zisk..."Já nepřijdu o místo, kvůli pár nespokojeným dělníkům...". Krizová situace, jež v lidech na vedoucích pozicích probouzí zvláštní typ sebezáchovy. Snížení nákladů na provoz začíná právě tím dělníkem. Tedy těmi základy, na kterých stojí jakýkoli výrobní business. Materiál či zaměstnanec? Tedy, v případě tohoto rozhodování, už se zaměstnanec mění v onu položku na papíře, kterou lze škrtnout. Zde se škrtají celé budoucnosti a osudy následně hladovějících rodin. Rodin zapřísáhlých hrdých dělníků se ctí, kteří nastaví prsa i prvorepublikovým četníkům, kteří sloužili podobné korporaci, tedy té státní, za první republiky nepochybně zaprodané. I když je téma i po dlouhých desetiletích stále aktuální, určité rozdíly tu jsou. Krize se nazývá pokrytecky recese, stávkokaz se dnes rozhodně neuživí..."Ty musíš mít velký hlad, když jdeš dělat stávkokaze...ná, tady máš můj poslední kousek chleba...styď se!" a státní moc ty nezaměstnané přeci jen nenechává hladovět, o čemž by mohli vyprávět např. naši kočovní spoluobčané. Tito lidé ovšem hladověli, a to nejen ve filmu, který má skutečně nestoudně rudý obal, a nedovolí mi jít s hodnocením výše. Jedině, kdyby Martin obsadit Jiřinku Švorců, což se nestalo. Ovšem Jana Dítětová se své role rebelující proletářky zhostila výborně. Fričova režie je kvalitní, nicméně ani té se nevyhnuly určité naivní výlevy. Na rok výroby a na téma se nedalo nic jiného čekat. Zocelující film pro budující dělníky ze začátku padesátých let je potřeba pobrat pohledem diváka jednadvacátého století. ()
Farma zvířat naruby. ()
Kolektívnym hrdinom je, samozrejme, ľud. Spoločenstvo rozhorčených robotníkov a ich rodín. Napriek tomu sa režisérovi podarilo spomedzi davu vytiahnuť zopár individualistickejších charakterov. Niežeby boli nejako psychologicky premakaní, ale sú aspoň zapamätateľní. Mne v mysli utkveli, ako obvykle, najmä záporáci. Zradný robotnícky špión, neváhajúci strieľať do vodcu komunistických odborov, nový šéf železiarní, vyslaný s jednoznačným cieľom: úspešne zmanažovať hromadné prepúšťanie a nechať si za misiu kráľovsky zaplatiť, či šéf polície, vydávajúci akýkoľvek brachiálny (násilný) pokyn, len aby uspokojil požiadavky vládnucej priemyselnej buržoázie. Vo filme odznie autentický hlas Antonína Zápotockého, predsedu Červených odborov. Ten v roku 1931 aj vydal knižku s názvom "Karlova huť v boji!", popisujúca filmom zobrazený robotnícky štrajk. Ideovo prierazný film, končiaci hromovo-kolektívnym spevom Internacionály sa vydaril aj po umeleckej stránke, začo jeho tvorcovia a aktéri pozbierali začiatkom 50 .rokov všetky významnejšie vnútroštátne filmové ceny. KSČ bola oslávená tým správnym spôsobom, režim mohol byť spokojní a diváci tiež. Z dobovej tlače vyberám atmosféru po projekcii na ostravskom štadióne: „Místní dělníci přijeli hromadně na projekci, aby posoudili realizaci díla, pozoruhodného i tím, že bylo natočeno na původním místě. Někteří z tvůrců tohoto filmu, vedoucí V. tvůrčího kolektivu red. M. Galuška, hudební skladatel Jiří Sternwald a hlavní představitel Jaroslav Mareš, zůstali po skončení promítání na pódiu, aby si porozprávěli s diváky o filmu. Diskuse byla velmi živá a přátelská a přinesla tvůrcům filmu mnoho zdravých kritických postřehů, které jim jistě v mnohém usnadní jejich další práci. Teprve dlouho po půlnoci se poslední diskutující rozcházeli a světla stadionu naposledy zhasínala nad prázdným hledištěm.“. ()
Frič často dokázal i z mizerného scénáře natočit velmi dobrý film. Potřeboval na to však alespoň jednoho herce ze svých častých spolupracovníků, kteří svou mimořádnou kvalitou dokázali pomoci povýšit snímek. Tady se bohužel sešla spíše herecká šmíra, takže žádné povyšování se nekonalo. Tuzarova kamera je poetická i dramatizující, takže téměř dosahuje kvalitativního standardu Fričových filmů. Jediný, kdo opět nezklamal, byl Frič. Jeho práce s exteriéry byla vždy dokonalá. Zde se navíc pustil i do davových scén, které si opulentností nezadají s Vávrovými. Především v závěru dokazuje Frič, jak dokonale ovládal filmovou mluvu. Dělníci v dlouhém šiku se vlní jako rozbouřená řeka tekoucí za rudou standartou. V jednotě je síla, netřeba slov, slévají se dva proudy v jeden, tečou pod mostem a náhle proti nim stojí hráz. Ale řeka, která během cesty nabyla síly z mnoha svých ramen, se hráze nezalekne. Zazurčí Internacionála, řeka se ztrácí a vystupují z ní jednotlivé tváře plné odhodlání. Tohle je zřejmě nejsilnější socialistické poselství ze všech Fričových filmů. ()
Snad jediné pozitivum, kterým se Zocelení může chlubit, je kamera... na straně druhé je tu dobře vidět, jaký je rozdíl v tom, jestli příšernost točí dobrý nebo příšerný režisér. Jdu sebrat Botostroji jednu hvězdičku. ()
"Zoceleným se dostalo velké pocty v podobě udělení jedné z hlavních cen V. Mezinárodního filmového festivalu. Sovětští delegáti na tomto festivalu hovořili o nich s velkým uznáním. Zoceleným byla rovněž loňského roku udělena národní cena. Filmoví kritikové ocenili je jako náš nejlepší film roku. S velkým úspěchem promítali jsme je loni na podzim v New Yorku sovětským, čínským a polským delegátům V. Valného shromáždění OSN. Jestliže nyní, ozdobeni již tolika cenami a uznáními, přicházejí Zocelení na plátna našich biografů, je třeba jim přát, aby se stali významným příspěvkem ke slavným květnovým dnům, v nichž všechen náš lid bude vzpomínat 30. výročí založení naší komunistické strany. Bez ní, bez jejího boje, bez soudruha Gottwalda nebyli by vznikli Zocelení jako pravdivý obraz boje našich dělníků za svržení zločinného kapitalistického řádu, za šťastný dnešní život našeho lidu, budujícího socialismus a dávající všecky své síly do služeb velkého boje za udržení míru." Kino 6, str. 196-7 ()
Umělecky pojatá propaganda je pořád jen hnusnou propagandou. ()
Zocelení je komunistickou slavobránou. Ospravedlňuje nastolení ideologického diktátu významem přirozeného evolučního vývoje společnosti, byť je prezentován jako svatá boží pravda. Martin Frič obratně vytvořil rudou legendu v konsolidované náladě revolučního odhodlání k té podpoře pokrokové lidové osvěty na dějiny světa a člověka. Politické angažovanosti jde nejvíce o velebení slávy strany, film je proto přesycen politickými gesty a lidově uvědomělým patosem. Na druhou stranu uchvátí obrazy kameramana Jaroslava Tuzara, svým stylizovaným uspořádáním, choreografickým pohybem masy davu a poetickou formou výrazu. Na správné, komunistické, straně stojí: mládím dychtivý valcíř Jan Žíbek (Jaroslav Mareš), jeho dívka z dělnické rodiny Marie Kolaříková (Jana Dítětová), a obdivovaný hrdina, kriminalizovaný zcela evidentně skandální četnickou honitbou, a předseda závodního výboru Franta (sympatický Oldřich Lukeš). Na straně prospěchářsky zákeřných kapitalistů zaujmou: nekompromisní nově jmenovaný ředitel válcovny Karlova huť v Lískovci von Doderer (zajímavý Karel Peyr), obdobně smýšlející vedoucí provozu, inženýr Kotrna (zajímavý Miloslav Holub), všehoschopný špiclík mezi dělníky, Halík (Jarmil Škrdlant), vrchnosti poslušný četnický kapitán (Rudolf Široký), nátlakům moci přizpůsobivý rotavský tajemník německých odborů (J. O. Martin), či zdrženlivější předchozí ředitel válcovny Appelt (Jindřich Doležal). Z dalších rolí: Janův otec, nespokojený s radikalismem komunistů, a dělník z válcovny Karel Žíbek (Bohuš Hradil), Mariiny skromní a počestní rodičové (František Kovářík a Marie Nademlejnská), Janův starší a poklidnější bratr Josef Žíbek (Bedřich Vilský), Josefova manželka Ludmila (Majka Marie Tomášová), či další dva členové závodního výboru lískovecké válcovny (Josef Chvalina a Mirko Čech). Film Zocelení zaujatě provolává slávu revoluci komunistického určení. Aneb politika a její ješitná prohlášení. Poezie komponovaných obrazů (mimo jiné v plzeňské Škodovce) je úchvatná, ale to k dobrému prožitku nestačí. ()
No, u nekterych uzivatelu, kteri i vice nez 60 let po vzniku filmu hodnoti filmy pro predsudky odpadem, to je na diagnozu... Zoceleni maji vybornou kameru Jaroslava Tuzara, obsahem ci hereckymi vykony (typicka role Jaroslava Marese mluvi za vse) ale nijak nevybocuje z siroke rady budovatelskych a proletarskych filmu. Obdobi hospodarske krize tricatych let minuleho stoleti, zcela jiste nebylo lehkou dobou, film se odehrava v Moravskoslezskem kraji a cloveka napadne, ze historie se neustale opakuje, bohuzel. Film jsem cekal dramatictejsi, ale Fricova rezie je konstantne kvalitni. ()
Řekl bych, že tohle je onen příslovečný jednooký mezi ostatními slepými socrealistickými filmy. Postavy zde nepůsobí tak mimoňovsky, chovají se vcelku přirozeně a mají dokonce i pár normálních lidských vlastností. Frič navíc prokazuje, že točit doopravdy umí. Samozřejmě i tento snímek je silně jednostranný, oni ti zlí kapitalisti ve třicátých letech nic jiného dělat nemohli než propouštět nebo výrazně snížit mzdy, pokud nechtěli zkrachovat. Samozřejmě, na druhou stranu při neexistenci sociální sítě se nelze divit dělníkům, že nechtěli "ani muže ze závodu, ani haléř ze mzdy". Situace zkrátka byla neřešitelná. Respektivě, jediný, kdo s tím mohl něco dělat, byly centrální banky, kdyby udělaly nějakou tu monetární expanzi. ()
Rok 1950 - 1951 , Martin Frič točí film, ktorý je poplatný dobe.. Je to ako v tom filme , keď chcel pracovať , žiť tak ohol chrbát a natočil toto dielo. Cez vojnu točil komédie , po vojne sa točili takéto diela. Bohužiaľ nebol jediný .. Ja ho nekritizujem , iba konštatujem.. Jeho filmy mám rád , no tento medzi ne nepatrí .. Hodnotím 40%... ()
V titulcích filmu uvedeno: rok výroby 1949. ()
Strašný nesmysl. Pod jakým tlakem asi musel být režisér a někteří herci, aby se zúčastnili tohoto hloupnutí před kamerou i za kamerou... ()
Film začíná pořádným leknutím. Bez varování hlasitá hudba. Randál jako když hluchej orchestr a hluchej dirigent mlátí do vrat. Co to je za divadlo? Kapitalisté se klaní dveřím? Ředitel vychází od továrníka, otočí se a pokloní se mu. Zavře dveře a znovu se ukloní. Kapitalisté tady mají komunismus v předstihu, když si od banky nechávají diktovat, kolik lidí mají propustit. Agent antikomunista: „Potřebuju se dostat mezi dělníky. Kde je tady středisko komunistů?“ Nový ředitel: „Potřebuju okamžitě propustit 450 dělníků. Ať je mezi propuštěnými co nejvíc komunistů.“ Komunisté, kteří vypadli z opičího zadku – žádná škoda. Nový ředitel si s sebou přivezl celou armádu vojáků. Dělníci poslouchají komunistu – no to to dopracovali. „Karlova huť stojí. Dejte zprávu soudruhu Gottwaldovi.“ Stávkové hlídky: ještě se ptát komunistů, jestli smím nastoupit do práce. Komunisti: „My stávkokaze bijem.“ „V Sovětském svazu je život jinačí. Pracuju a vydělávám.“ Komunistka na stávkokaze: „Na, tady máš můj poslední chleba, když máš takovej hlad.“ Dělníci z Rotavy operativně zaskakují za stávkující. Pěšky jsou tam cobydup. Je to jen 500 km. Zednářská symbolika: Řepa – skrytá ruka. Zatím nejhnusnější komunistická propaganda. Zlomyslná, temná, zákeřná. ()
Komunisté to v době krize vůbec neměli lehké. Karlově huti, kde všichni pracovali, vládlo kapitalistické vedení, které se nebránilo nasadit na problémová místa hotové vykořisťující nelítostné tyrany, kteří se nebáli pozavírat, odposlechnout, podtrhnout, či regulérně postřílet jakéhokoliv problémového bolševika. Dokonce přečkali stávku, jež právě z bolševické iniciativy vznikla a dokázali umluvit, uplatit, nebo jinak unabídkovat dělníky všech ostatních politických stran. Komunisté se však nevzdali a na plátně to proto tentokrát prohráli. Ovšem konečné davové šílenství jak za Ejzenštejna spojené s písní dělnického hnutí a rudým praporem dává jasně tušit, že do čtrnácti let přijde pomsta. ()
Svérázný pohled na otázku restrukturalizace podniků. Z čistě ekonomického hlediska je však třeba poznamenat, že heslo "Ani dělník ze závodu, ani haléře ze mzdy" má své mouchy. Filmařsky relativně pobedené. ()
Velmi slušná agitka, kde herci své role přímo prožívají. Jako dítě jsem se u ní bál, netušil jsem co je stávkokaz, myslel jsem, že něco jako fašista. Scéna, kdy běží dav, a žena křičí „Rotaváci“, mne přímo děsila. Hodně dlouho jsem si myslel že rotavák je nějaký strašně velký stroj který zabíjí. Myslím, že to bylo i skvělou kamerou pana Tuzara. No, jsem poněkud starší, nevím, zda chytřejší, ale musím filmu, ač nesnáším komunisty, přiznat, některé kvality. ()
Sledovatelná, leč stále odporná propaganda. ()
rok výroby je 1949 ()
Pokud někdo dokázal projít obdobím úpadku československé kinematografie první poloviny padesátých let s filmařskou ctí, ačkoliv požadavkům doby podal obě ruce, byl to právě Martin Frič. Jeho vlastní způsoby, jak se vypořádat s dobově preferovanými tématy výrazně přesáhly i jistou tvůrčí či dramatickou rezignaci u ostatních tvůrců. Komunistická odbojová tematika v Pasti se v rukou zkušeného režiséra proměnila v působivé a napínavé vězeňské drama s psychologickými prvky, Tajemství krve se v lecčems vymklo manipulativním filtrům aplikovaným v tehdejších životopisných filmech a v Císařově pekaři vytvořil nadčasové veseloherní dílo, jemuž bylo umožněno stát na vedlejší koleji otevřené i mezinárodním spojům. Zocelení se dá s klidným srdcem zařadit do společnosti těchto děl. Je to sice opravdu ideologicky prověřený obraz dělnického boje a svrabu první republiky otřesené následky světové ekonomické krize a narozdíl od předchozích filmů se zde Frič zcela vrhá do náruče socialistického realismu. Co je však důležité je jeho poctivě filmařský přístup k tomuto poněkud vágně a nepromyšleně přijímaného stylu ostatními tvůrci. Zocelení v našem kontextu doslova vytvářejí normu tohoto stylu, proto u dobové kritiky stály nejvýše jako jeden z mála skutečně následováníhodných vzorů. Z vizuálního pojetí doslova sálá přebraná zkušenost se staršími sovětskými vzory a dynamický střih obratně zkombinovaný s pohybem kamery vytváří působivou dynamiku, jež dokáže věrně zobrazit ochromující sílu davu a bujícího třídního střetu. Vizuální pojetí Jaroslava Tuzara přímo navazuje na jedinečné obrazové pojetí Steklého Sirény, jež dodávají mikrosvětu dělnických chatrčí, tovární architektury a rozestavěných kolonií až expresivní nádech. Zocelení na první pohled vypadá jako plnohodnotný následovník Steklého opusu - obratně oslovovaná pocitová rovina tomu skutečně nasvědčuje - při soustředěném sledování rétoriky zápletky a hlubčšho účelu jednotlivých motivů, z nichž je seskládána, však je rozdíl diametrální. SIréna byla strhující sociální baladou jež sázela na vlastní sílu vyjádření převzaté události, Zocelení je pouze stejně působivým vyjádřením události přežvýkané ideologickou interpretací a nabalené na politicky utilitární témata, mezi nimiž můžeme spatřit umělé stírání předělů, kterým byl pro národ a jeho tradici Únor 1948, dobově užitečné téma internacionalismu (hlavně ve vztahu k NDR), vypořádávání se s ostatními politickými stranami levicového zaměření. Jakkoli tedy může být vnější obraz bezvýchodné sociální situace, do níž se tvrdohlaví dělníci vehnali, zdrcující a závěrečný symbol pokračující vzpoury proti bezpráví strhující, jde pořád jen o zdařilou "nadstavbu". Samo jádro je přímočarým obrazem, jenž je podobně jako většina dobových děl jen skrumáží několika idejí, které hledají dějové argumenty, aby byly co nejsnáze přijaty diváky a uvedeny v život. A to nic nemění na tom, že jedinému Fričovi se podařilo tento krajně zjednodušený a pragmatický obraz přirozeně prostoupit podnětnou formou, jež mu umožňuje půsbobit co nejbezprostředněji (a proto i zákeřněji) - skrze emoce, pocity a jiné vnitřní odezvy. Jeho film je důkazem, že filmová sorela v sobě měla potenciál, když se jí zodpovědně dokázal chopit opravdu schopný filmový tvůrce. Nakonec buďme rádi, že ho po Fričovi již nikdo dále nerozvinul. () (méně) (více)