Arrow

Přítel říká, že je to seriál pro zkuřky, já zase tvrdím, že se jedná o supehrdinskou záležitost natočenou tak, aby se líbila vlhkým třináctkám. Nezlobte se na mě, koncept sám o sobě není úplně blbej - a vzhledem k tomu, že nejsem tak úplně fanda nadpřirozených schopností v kombinaci se syndromem superhrdiny, tak mi tahle ne-fantasy alternativa připadá vcelku přijatelná. Co mi už tak přijatelné nepřipadá, jsou vyloženě debilní dialogy. Zkuste se zamyslet nad největšimi scénáristickými klišé - všechna zde najdete. "Musíš mě k sobě pustit, musíš k sobě NĚKOHO pustit." "Bojuji za spravedlnost." (Vyjmenovávám ta, která mi utkvěla v paměti, ne však zdaleka ta nejhorší). Nejvíce k nim dochází při bolavých rozhovorech se sestrou nebo bývalou láskou. A bolavé jsou nejen pro aktéry, ale i pro mě jakožto diváka. Nemluvě o super drsných pohledech, které by si zkrátka mohli odpustit. Trochu mi to svou cílovou skupinou připadá jako Smallville (kde jsou také spíš jen samé hezké tvářičky a hloupý scénář), ale tam nebyl až tak epizodní děj a našli se tam zajímaví záporáci. Ale znáte to, na zhuleneckou náladu to poslouží dobře, je to asi tak jako spousta moderních knih - hloupé, ale čtivé. Tedy koukatelné. Sem tam to zachraňuje Queenův pomocník nebo ucházející zápletka. Nicméně jestli se budou tvůrci plácat dokola v tom samém, půjdu s hodnocením níž. (11.11.2016)