Poslednata lineika na Sofia
Sofias letzte Ambulanz
Posledná záchranka v Sofii
Sofia’s Last Ambulance
Obsahy(1)
Oceňovaný režisér Ilian Metev nám ve svém strhujícím dokumentu nabízí navýsost autentický pohled na vyčerpávající a mnohdy frustrující práci tříčlenné posádky sofijské sanitky, jež se snaží zachraňovat životy obyvatel bulharské metropole. Vzhledem k nízkým mzdám v rozpadajícím se zdravotnickém systému připadá na téměř dva miliony obyvatel Sofie pouze třináct sanitek. Charizmatický doktor Jordanov, zdravotní sestra Mila a řidič Plamen tak přes veškerou snahu přijíždějí ke svým pacientům i se čtyřhodinovým zpožděním. Snímek zachycuje průběh jedné z jejich 48hodinových směn a díky kameře upevněné na palubní desce sanitky umožňuje divákovi spoluprožívat veškeré peripetie jejich náročné práce. Dramatické momenty záchrany lidských životů či dopravní nehody s nepozorným řidičem pak ve filmu střídají krátké chvíle oddechu s cigaretou a úsměvnými historkami. (MFF Karlovy Vary)
(více)Recenze (5)
Přestože se jedná o debut teprve jednatřicetiletého režiséra, tak samotný dokument vyniká někdy až pedantskou soustředěností a minimalistickou úsporností. Nemyslím si, že by tento film snesl podobná srovnání, ale přesto ve mě přetrvává pocit, že podobnou filmařskou přímočarost jsem naposledy viděl u britského režiséra Stevea McQueena. Oba se vyznačují nekompromisní režii, kdy vše patří tématu nebo hlavním postavám, a co zbývá musí pryč. Jejich filmy tak na jedné straně mohou působit prostě a banálně, ale přitom dokáží zachytit široký rozměr a komplikovanost lidských tragédií. Dokument se tak omezil na tři hlavní postavy - zdravotní sestřičku Milu, řidiče Plamena a doktora Krasse - a to pouze po dobu jejich pracovní doby. Tři kamery na palubní desce nelítostně zaznamenávají každého z hrdinů, čtvrtá kamera nainstalovaná na nárazníku záchranky dokumentuje ubíhající velkoměsto a režisér-kameraman sleduje práci zachranářů v terénu. Nic z jejich domovů, přátel ani rodiny ve filmu neuvidíme. Tvůrci zašli natolik daleko, že samotné pacienty v dokumentu figurují pouze ve zvukové rovině. Kamera je natolik fascinována strhanými obličeji bulharských záchranářů, že by vizuální přítomnost kohokoliv jiného zničila pečlivě budovanou naléhavost celého díla. Ústřední trojice brázdí sofijské ulice a snaží se navzdory zdravotnímu systému zachraňovat životy. Jejich kolegové z ostatních záchranek houfně odcházejí a z našich hrdinů se stávají tragičtí Don Quijotové, kteří se i přes všechna protivenství snaží aspoň dojet k pacientovi včas. Průměrný čas bulharských sanitek jsou neuvěřitelné dvě hodiny. Sami protagonisté pojímají svůj úděl spíš jako nutné zlo, a tak se o jejich vlastních problémech dozvídáme jen tak mimochodem. Řidič Plamen melouchaří jako taxikář a průměrný plat záchranáře je asi osm tisíc korun. Nikdo si neztěžuje, ani nedeklamuje. Ve zdlouhavých detailech, ve kterých se jen zdánlivě nic neděje, až fetišisticky sledujeme tváře, v nichž se zrcadlí vnitřní nejistota, strachy a úzkosti. Tíha celého dokumentu dopadá na diváka prostřednictvím vnitřního prožívání titulních postav. Cokoliv navíc by znehodnotilo celou intimní výpověď snímku. K silnému poselství tak není potřeba desetiletého časosběru, ani globálního měřítka, ale bohatě postačí jedna kabina záchranky. Mies van der Rohe měl tedy pravdu, Bůh se skrývá v detailu. ()
47th KVIFF 2012 - DOCUMENTARY FILMS IN COMPETITION - Soutěž dokumentárních filmů (Poslednata lineika na Sofia / SOFIA´S LAST AMBULANCE / Poslední záchranka v Sofii) ()
Přestože je bulharská metropole téměř dvoumilionová, po městě se vinou špatně organizovaného zdravotnictví pohybuje pouze něco přes deset sanitek. Metev přišel s přesně vymyšleným konceptem, jak dané téma uchopit – striktně se zaměřit pouze na tři členy posádky zdravotního auta a neukázat ani jednu tvář pacienta. Přestože měl s námětem úspěch po dokumentaristických pitchinzích celé Evropy, nakonec našel s velkými obtížemi hlavního koproducenta v Chorvatsku, kde podobný problém s nedostatkem sanitek vyřešili teprve nedávno. Scény jsou sestříhány do podoby zdánlivého jednoho dne, během kterého divák zažije se skupinou lékářů zbytečné vyjížďky za nespolupracujícími pacienty, vážné případy zraněných dětí, či zoufalé bloudění Sofijskou periferií. Přestože kamera zabírá jen interiér dodávky, zvukové vjemy zůstávají a imaginace diváka pracuje na plné obrátky. Za vše mluví výrazy ve tvářích lékařů, jejich smířené vyčerpání na konci každodenní směny. (MFDF Jihlava 2012) ()
[47th KVIFF 2012] Pro českýho diváka zřejmě tenhle dokument moc zajímavej nebude. Myslim si, že pokud by něco takovýho (a klidně i stejnýho) bylo natočený v Český republice o český záchrance, tak by to mohlo zaujmout. Jenže dívat se 75 minut na Bulharskou záchranku, to zas tak chytlavý není. Možná prvních dvacet minut, ale pak se celkem všechno opakuje. Navíc se jedná o dokumentární snímek, takže se divák musí smířit s tim, že bude celou dobu sledovat obličeje pouze tří záchranářů ze sanitky, z pacientů neuvidí nic. Pouze uslyší, a to opravdu není dostatečný. Nechci tenhle dokument nějak přehnaně hanit, poněvadž rozhodně nemůžu říct, že by byl vysloveně špatně natočenej. Ale mně osobně zkrátka nebylo téma bulharský sanitky blízký. A tím pádem víc než 2 hvězdy asi dát nemůžu. Pokud je tu ale někdo, kdo se o Bulharsko nebo záchranáře zajímá, nechť se na dokument podívá - určitě může takový diváky zaujmout. ()
Přiznávám,že jsem vinou únavy u tohohle filmu spal,ale to co jsem z něj viděl rozhodně špatné nebylo.Doufám,že budu mít ještě příležitost se na něj v budoucnu znovu podívat,obzvláště když vyhrál cenu za nejlepší dokument na 47. KVIFF.I když zdejší hodnocení (45%) mě tak trochu odrazuje,ale to už tak někdy bývá! ()