Růže
Róża
Rose
Róza
Režie:
Wojciech SmarzowskiScénář:
Michał SzczerbicKamera:
Piotr Sobociński Jr.Hudba:
Mikołaj TrzaskaHrají:
Marcin Dorociński, Agata Kulesza, Kinga Preis, Marian Dziędziel, Dariusz Toczek, Jacek Braciak, Anna Grzeszczak-Hutek, Grzegorz Wojdon (více)Obsahy(1)
Jméno režiséra Wojciecha Smarzowského není českým divákům zcela neznámé. Jeho předcházející celovečerní snímky Svatba (Wesele, 2004) a Zlý dům (Dom zły, 2009) byly uvedeny na řadě festivalů a přehlídek včetně Letní filmové školy. V Polsku se Smarzowského výrazně krutá, místy až drastická poetika, dotýkající se vážných otázek a okořeněná hořkým humorem, těší velkému zájmu diváků.
V případě filmu Růžena režisér poprvé nevycházel z vlastního scénáře, ale zfilmoval materiál oceňovaného producenta a scenáristy Michała Szczerbice. „Potřeboval jsem si trochu provětrat hlavu a dostat do ní nová témata. Vždy jsem chtěl natočit film o lásce - a tenhle scénář o ní byl. Vše na pozadí poválečného osidlování Mazur v kombinaci s dalšími tématy německého i polského nacionalismu," komentuje svou volbu režisér.
Děj filmu se odehrává v období krátce po skončení 2. světové války a je situován do zmíněného kraje Mazur, jenž byl osídlen z velké části Němci. Když byli totiž v roce 1920 jeho obyvatelé ve všelidovém hlasovaní postaveni před volbu, ke které národnosti se přihlásit, vybrali si příslušnost k Německu, které jim tehdy přinášelo větší pocit bezpečí než nově vznikající polský stát. Těsně po válce byli považováni za viníky a po masovém odsunu začínají jejich majetky obsazovat Poláci.
Tvůrci do tohoto kontroverzního dějinného období zasadili sugestivně vypjaté melodrama o dvou outsiderech zraněných válkou, mezi kterými se začne rodit milostný vztah. Tadeusz, bývalý příslušník partyzánské Zemské armády, utíká před minulostí do zapadlých končin Mazurských jezer. Celý jeho svět se zhroutil, když mu hitlerovští vojáci na konci Varšavského povstání zabili milovanou ženu. V okolí jezer poznává Růženu, jež je poznamenaná válkou snad ještě víc: znásilnili ji ruští vojáci, kteří ještě stále řádí v kraji. Zároveň je jí - coby Němce - automaticky přisouzena odpovědnost za válečné hrůzy. Setkání této dvojice se ukáže jako jejich životní šance. Budou ji umět využít? Budou schopni prolomit bariéry, které je omezují - a to jak ty vnitřní, psychické, tak ty vnější, společenské? Jak do všeho zasáhne osud? Tento zdánlivě prostý snímek skoupý na dialogy chystá divákovi mnoho překvapení a zvratů a nejednou staví své hrdiny před těžké výzvy. Promlouvá k divákovi s velkou sugestivitou a místy i přesně mířenou agresivitou, která znepokojuje a provokuje, dokonce může budit kontroverze. Pro Smarzowského je těžká i zoufalá doba budování nové skutečnosti zároveň válkou o přežití a nejednou otevřeně odhaluje pravdu o systému, v němž budou muset Poláci následující půl století žít…
Velký podíl na vyznění filmu mají představitelé jak hlavních, tak epizodních rolí, zejména excelují oceňovaní herci Marcin Dorocińský a Agata Kuleszová jako Tadeusz a Růžena.
(Letní filmová škola)
Recenze (50)
Zdálo se to nejprv přepjaté a patetické, jako by kdos bez Vláčilova citu pro výtvarno a nedořečeno zkoušel natočit Adelheid. Nefungovalo to zejména ve chvílích, které měly naznačit prchavou idylu (vyjížďka na ryby nebo hrátky s kolem jak ukradené z Butche Cassidyho). Ale nakonec se nedalo polské (respektive mazurské) tragice nepodlehnoutl. Tadeusz je vzorový vzor chlapa a smělý kandidát na nejkladnějšího necomicsového hrdinu v dějinách filmu. Jeho neústupnost tváří v tvář mnohotvárnému poválečnému zlu, tváří v tvář všem těm hrubým, hrbatým a slizkým řešením, jeho schopnost být skutečný muž a nebýt macho, zatímco byl obklopen machovitými nemuži, si mě získala, takže i občasnou polopatičnost bylo filmu snadno odpustit. Za vyždímané emoce jsem se nestyděl. ()
Film mluví především k domáacímu, tedy polskýmu publiku. Nicméně své dokáže říct i nám, kteří nemají příliš informací co se dělo po válce v Mazurské oblasti ani neznali předválečné etnické složení této oblasti. Musím říct, že jestli těsně po válce mělo peklo někde svou adresu, tak to byla Mazurská oblast, protože jestli se tam dělo jenom 50% toho co jsem viděl v tomhle filmu, tak to je fakt síla. Filmalřská a herecká stránka je na vynikající úrovni a pokud jde o příběh, tak ten je tady podáván naprosto nekompromisně, tvrdě a značně surově, ale ani v jednom případě ne samoúčelně. Na některý scény, třeba hromadné znásilňování se fak nekouká příjemně. Film stříli do vlastních polských řad, ale hodně osolí i ruskej lidskej dobytek. Velmi věrohodná a sýrová ukázka nedávné bolestivé historie Polska. ()
A I KDYŽ NEVIDÍŠ BODOUCNOST, POKOUŠÍŠ SE ZVÍTĚZIT.... /// Ani v Polským pohraničí to po válce nebyla žádná selanka. Poláci, Němci, Rusáci – to nebylo zrovna ideální složení obyvatelstva. A o rozložení moci už nemá cenu mluvit vůbec. Róza Kwiatkowska by mohla mít kliku, bo se u ní na statku rozhodl zůstat Tadeusz, ženista a perspektivní občan. To víte, takovej statek to je furt něco: odminovat pole, vodhánět prznitele, zasadit brambory.... ,,ŘÍKALI, ŽE MĚ OBĚSEJ, JESTLI NEODEJDU“ Habermannův mlýn je proti životu týhle ženský rodinná selanka. Příběh z toho drsnějšího soudku o životě plným strachu a kterej je ,,nádherně“ DEPRESIVNÍ (víš jak to myslím…). Hlavně tou sílou člověka žít a snášet všechny příkoří a útrapy, a zároveň věřit, že právo začne zase fungovat. Člověk pochytí i politický souvislosti, leccos chápe (že Sudeťáci), ale přesto mě není dobře ,,po těle“. ,,VY JSTE RUSKÁ ŠPÍNA“ (hmm, jak chceš…) Lidi nehodící se do tohohle světa. Kteří? Myslím, že je poznáte…. P.S.: Jo a Bůh …ten tam tenkrát taky nebyl. /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Miluju filmy, kde sekyra není za dva zlatý, ale důležitej nástroj. 2.) Páč v pořádným filmu musej bejt aspoň dvě hromadný šukačky (jo gruppen sex? …no spíš ,,групповой секс“). 3.) Protože Eine Frau in Berlin na mě bylo zbytečně romantický. 4.)Thx za titule ,,rushid“. /// PŘÍBĚH ***** HUMOR ne AKCE * NAPĚTÍ ** ()
Nezažila jsem to, ale slyšela jsem o tom. Ano, možná je to tím, že kolem mého místa bydliště jsou polské hranice a hodně jejich občanů zde bydlí. A ještě pár let nazpátek jsem měla možnost mluvit se starší ženou, která něco podobného zažila. To, že je okrádali ruští vojáci o všechno, co bylo poblíž, hlavně o zlato, byla už jen maličkost, vzhledem ke krutému znásilňování žen bez ohledu na věk. Pochopitelně tady to bylo hodně zhuštěné a místy snad až příliš vyhrocené, ale já v této oblasti nemám vůbec žádné problémy uvěřit tomu, že těch obrazných Tadeků bylo spoustu a o těch ženách ani nemluvě. A i když se zdá někdy nepochopitelné, co dokázala lidská nesnášenlivost mezi Poláky a mazurskými Němci, tak stačí obrátit pozornost na současnost a některé státy, kde je to možná ještě horší. Ano, je to hodně syrový film, ale když jedu někdy do Polska, tak hned za hranicemi mívám pocit, že jsem v jiné době, která není tak vzdálená od té, co jsem viděla ve filmu...... tím myslím ty pochmurné exteriéry. Vytvořit atmosféru té doby se tvůrcům povedla na výbornou. ()
"Ja Rus, ty Rus i krawa ruska..." K filmu Róza som zablúdil už niekoľkokrát, ale dej som bližšie neskúmal. Keby som wedel, že ide o film z wojnového a powojnového obdobia, určite by som ho pozrel oweľa skôr. Na úwod by som mal Poliakom zložiť poklonu a nebude to prwý krát. Dá sa powedať, že som film odsledoval so spadnutou sánkou, sedel som ako prikowaný, napriek tomu, že nejde o žiaden weľkofilm. Osud hlawnej, ťažko skúšanej dwojice ma nenechal wydýchnuť. Film nie je pre slabšie powahy, je drsný a krutý, tak ako krutá bola doba w ktorej sa odohráwa. Róza Kwiatkowska je wdowa, ktorá si toho wytrpela toľko, že je to na jeden film až moc. Denne sa musí mať na pozore pred Rusmi alebo komunistickými poliakmi. Marcin Dorocinski, ktorý nedáwno zažiaril v Oblawe je napriek trochu zawádzajúcemu názwu hlawnou postawou. Postawou ochráncu, spasiteľa alebo ak chcete človeka, w ktorom ešte ostalo trocha citu. Silný príbeh z poľsko-nemeckého pohraničia dopĺňajú nemenej kwalitné dialógy, ktoré sú ozdobou filmu a keď dôjde na akciu je priam adrenalínová a až neskutočne realisticky zobrazená. Podobne ako i w Oblawe sa bude i tu M. Dorocinski oháňať sekerou, wie to aj so sniperkou a mínami. Záver s komunistickými sviňami film nádherne zakončil a diwák nedostáwa info odkiaľ sa po rokoch wracia. Režisér dúfa, že to každý wie. Objektíwne možno štyri hwiezdy, ale ja som ten film nejako intenzíwne prežíwal, preto plný počet. 90%. ()
Smutný film o šílené době těsně po válce v Mazursku v Polsku. I když se lidé těšili na konec války, těm prostým přinesl jen další utrpení. Mazursko bylo něco jako naše Sudety. Řadě obyvatel nebyl příchod Němců proti srsti, naopak. Ti zase brali Mazursko jako část Říše a k obyvatelstvu se nechovali až tak zle. To se však místním stalo osudným, když se válečná karta obrátila....Loupeživé bandy, ruští vojáci a polští patolízalové nových rudých okupantů se pro hrdiny tohoto filmu stanou morem, který jim neumožní začít znovu. Je až neskutečné co ti lidé museli zažít. Kde brali sílu začínat stále znova? Jen zmar, zkáza a k přežití jen holá dřina s nejasnou perspektivou budoucnosti. Poláci prostě umí, ať už to byl Nil, Oblava, a nyní Růžena... Navíc se nestydí přiznat pravdu a reálně ukázat tehdejší poměry. Film mne dostal a bez diskuse dávám 5 min! * * * * * ()
Drsné a smutné. O tom, že trápenie ľudí neskončilo ani po vojne, ba skôr naopak, začalo nové, len sa tu národnostné karty trochu pomiešali a obrátili... Hrozné pozerať sa na scény a udalosti filmu, v ktorých ľudský život znamenal ešte menej ako ten zvierací. Ľudská zadubenosť a predsudky skrátka asi nemajú žiadne hranice. Na môj vkus síce mierne ležérne plynúce, no zato o to viac veľavravnejšie a s bohatou výpovednou hodnotou o tomto úseku ľudských dejín. Nadpriemer. 75/100 ()
Ak máte v pláne urobiť si pekný a príjemný filmový večer, tak tomuto sa oblúkom vyhnite, pretože sekera v chrbte tiež moc pozitívnosti na psychike nepridá... ()
Vojna napísala mnoho príbehov. Možno aj presne takýto. O životoch, ktoré žiť bolo horšie ako guľkou do hlavy ... a tí ľudia sa nevzdali a žili ďalej ... smutná vec. ()
Nakolik to mohu posoudit realistické svědectví o době a místě, mnohem méně ideologicky zabarvené než pár zdejších komentářů, kterým sice chybí jakákoliv znalost historie (a někdy bohužel i pravopisu), ale černobílé a demagogické vidění světa by jim mohl závidět nejeden bolševický politruk. ()
Poľskí filmári sa rozhodli zmapovať kúsok svojej histórie a voľba padla na nepokojné Mazury na severovýchode Poľska tesne po vojne. Urobili to však značne drsným sposobom, plným znásilnení a šmelinárstva z nedostatku všetkého, ale na osudoch dvoch ľudí dokázali upútať aj začínajúcou láskou. ()
Do určité míry se nabízí paralela se Sudety, ale to, co se dělo v Polsku, bylo mnohem horší, protože do napjaté situace, která vládla mezi Poláky a mazurskými Němci, výrazně zasahovaly hordy sovětských vojáků, kteří se chovali hůř než zvířata. Uchránit tak statek se vdovou po německém vojákovi byl takřka nelidský úkol předem odsouzený k nezdaru. Těžce depresivní a špinavý film, který poválečnou dobu ukazuje tím nejkrutějším způsobem a vyloženě koupe diváka ve vědomí, že to nemůže dobře dopadnout. Utrápený (myšleno v dobrém) projev Agaty Kuleszy pak celou marnost ještě prohlubuje. Pro mě jeden z nejlepších polských filmů vůbec. 100% ()
Každý nový film Wojciecha Smarzowského je diváky i odborníky vždy netrpělivě očekáván. Ne jinak tomu bylo i v případě Róźi, ve kterém autor potvrdil své vysoké kvality, které dal najevo i v předchozích filmech Wesele (2004) a Dom zly (2009). Jeho nejnovější film není založen na složitém či spletitém příběhu, ale naopak na poctivé a zručné práci, která dokladuje, že v jednoduchosti mnohdy bývá největší síla. Marcin Dorociński je čím dál lepší. Neodpoustím si varování, u tohoto filmu si divák moc neodpočine, Zajímavost - na některých polských filmových kopiích byly dialogy slezského herce Mariana Dziedziela opatřeny polskými titulky. Nějak si nedokážu představit, kdybych já (také Slezan) byl hercem a museli mě překládat do češtiny:-) ()
Mazury - severovýchod Polska - patřily před válkou Německu. Po válce byly přiznány Polsku. Tadeusz, polský voják, který ve válce ztratil rodinu i domov, se v létě 1945 objeví u Mazurských jezer. Setkává se tu s vdovou po německém vojákovi, která ho ve svém velkém statku nechává přespat. Postupně se mezi nimi vyvine vztah, muž nachází domov, žena ochránce. Tato neklidná část země ale není vhodným místem pro rodinu ani lásku. Hodně syrový film, jen doufám, že tahle doba se už nikdy nevrátí. ()
Co chybělo filmu Dom zly, to zde máme bohatě: charaktery a silný příběh. Toto není pouze obraz mravní devastace, ale příběh hrdinného odporu proti ní. Skvělý film! --- Méně skvělé jsou komentáře. Protože vyzařují českou povahu. Mnozí pochybují, zda byla ta doba opravdu tak drsná. Jiní zmiňují historický revizionismus, když v tomto příběhu jsou zlí hlavně Rusové. Málokterý z Čechů si opravdu uvědomuje, jak byla česká pozice ve 20. století unikátní: v míře kolaborace s Němci i Rusy se nám nikdo v Evropě nevyrovnal. My jsme se pokaždé ochotně sklonili a přežili s minimem šrámů na těle a totálně zasviněnou duší. --- Poláci vzdorovali oběma, Němcům i Rusům. Za Stalina bylo Polsko reálně okupovanou zemí a maršál Rokossovskij, u nás "osvoboditel", vykonával funkci guvernéra z postu polského (!) ministra obrany. Poláci krváceli podstatně víc, ale kontury Dobra a Zla vystupují v jejich vědomí mnohem zřetelněji. Jasněji se vyjadřují i dnes, a to jak k minulosti, třeba skrze podobné filmy, tak k přítomnosti a budoucnosti - konkrétně v tom jak aktivně pěstují strategické spojenectví s Amerikou. My ne. My budeme mlžit, omlouvat, zapomínat, uhýbat před odpovědností (brdský radar), nanejvýš se opatrně a smířlivě pokáráme (Kawasakiho růže), a až se na nás zase snese nějaký průser, pokorně se skloníme. ()
Kýč, turbokýč. Klasický konstrukt pro masy, plný kýčovitě naturalistických scén, které střídají jedna druhou, nefunkčních fórů a otravnejch herců. Historicky informativní je ten film minimálně. Asi největší průser z LFŠ 2012. ()
Silný a smutný film na téma soužití Poláků a mazurských Němců na konci druhé světové války. Holt ne pro každého byl konec války vysvobozením, utrpení některých obyčejných lidí pokračovalo i nadále. Nejhorší musela být ta bezmoc a beznaděj. Herecky zde exceluje Marcin Dorociński, zdatně mu sekunduje Agata Kulesza. Myslím, že Poláci natočili skutečně velmi kvalitní, leč depresivní snímek o jedné z mnoha černých kapitol jejich trnité historie. ()
Mno jo, dnes uz WWII je preinformatizovana. Dalsi kusok do mozaiky rokov 1939 - 45 a WWII + rok 1945. Informacii je mimochodom tolko, ze ludsky mozog to uz ani nema sancu spracovat a nie je mozne, aby jednotlivec vedel vsetko a vo vsetkom sa vyznal : 45 % ()
sú filmy, ktoré predsa len reálnejšie (realistickejšie) stúpajú na svedomie nielen osloboditeľom ale aj vlastným, som rád, že aj poliaci sa dali na tuto cestu, nešetriac vlastných ani rusov. Zlo vykonávane ľuďmi na ľuďoch je neodpustiteľné a ani počas vojny, či po vojne ... bez rozdielu na tom, či to robia nemci, rusi alebo vlastní. ()
Pochopí to asi opravdu jen ten, kdo porozumí smyslu děje. Myslím si, že divák poté film jistě kladně ocení. ()