Reklama

Reklama

Hedwig a Angry Inch

  • Česko Hedwiga a Angry Inch (více)

Hedvika se původně narodila jako Hansel chlapec z Východního Berlína. Zde se zamilovala do vojáka z americké posádky a plná víry ve společný život plný lásky podstoupila operaci změny pohlaví. Chirurgický zákrok se však nepovedl a Hedvika zůstala stát na pomezí mezi mužstvím a ženstvím. Opuštěná všemi odchází do Kansaského zábavního parku, aby se zde ukryla před světem. Nalezne zde však svůj osud stane se rockovou hvězdou. (oficiální text distributora)

(více)

Videa (1)

Trailer

Recenze (83)

novoten 

všechny recenze uživatele

I když Mitchellovy filmy nikdy nebudu cíleně vyhledávat, u jeho prvotiny jsem ho chvílemi dokonce obdivoval. Na rozdíl od do sebe zahleděného a samoúčelně otevřeného Shortbusu se dá postavám porozumět a Hedwig je dokonce velmi sympatickým charakterem, který díky úžasným textům svých písní velmi lehce hledá cestu k divákovi. Jako celek film ale i přes příjemný feeling stále zůstává příliš bizarním cosi, které je daleko mimo můj šálek čaje. ()

Matty 

všechny recenze uživatele

Za každou cenu neotřelý pohled na problematiku hledání sexuální identity. V každém ohledu divný film o divných lidech, kteří dělají divné věci. John Cameron Mitchell, stvůrce toho všeho, zároveň představitel titulní role „sešité transky“, si nenárokuje naše sympatie, neatakuje naše city a zoufale vás nežadoní „buďte tolerantní“. Vypráví jeden příběh, možná příběh svého života (ujetou historku s gumovými medvídky a berlínskou zdí by nevymyslel ani Charlie Kaufman). Možná příběh, který vás bude bavit a dojímat. Nezanedbatelnou část filmu tvoří hudební čísla s nikterak geniálními texty. Tyhle videoklipy doplňují jednoduché animované pasáže, připomínající stylem i jednoduchostí chápání světa výtvory malého dítěte. Tím asi bude také Mitchell - malým zvrhlým dítětem, které na plátno rádo nanáší výrazné barvy, aniž by jim dodalo nějaký řád. 70% Zajímavé komentáře: hirnlego, Eodeon, Sokkk_y ()

Reklama

hirnlego 

všechny recenze uživatele

Muzikál je jednou z odnoží kinematografie, které mi jdou tak trochu proti srsti (čest výjimkám, jako např. The Wall) - avšak Hedwiga a její Angry Inch - to není muzikál, to je prostě nářez! Nářez bez předsudků a snad ve všech směrech - naprosto specifická atmosféra, originální příběh, chytlavá hudba, skvělé texty, velmi chutná vizuální stránka (v čele s hlavní postavou - John je v roli "nedodělaného transsexuála" jednoduše neodolatelný, nádherný, k sežrání!) a moc pěkné animované sekvence, které snímku dodávají na "artovosti". Film má prý mezi jeho fanoušky podobný kultovní status jako legendární Rocky Horror Picture Show (půlnoční promítání, oblékání se do stejných kostýmů, pronášení citací z filmu) a není se co divit - na ďábelsky sexy Tima Curryho nemá sice nikdo, avšak John je zde i tak víc sexy než většina ženskejch (což se o Timovi říkalo také) a navíc jsem mu naprosto sežrala, že jako malý opravdu žil ve východním Berlíně a zažil alespoň vzdáleně podobné útrapy. Ale abych stále jen nechválila - pár mušek by se taky našlo - 1) už od Snílků zrovna moc nemusím Michaela Pitta a 2) mohlo to být přeci jen ještě trochu "ulítlejší", "promakanější" - a nebo já nevím - možná se jen zase ozývá má věčná nespokojenost se sebelepším provedením - fakt nevim. Každopádně za originalitu, za Johnovu odvahu svou kontroverzní hru zfilmovat - navíc opravdu takto skvěle a bez skrupulí - a za samotnou, skvostně ztvárněnou hlavní postavu, snímku ten plný počet myslím nakonec můžu dát - závěr mi ostatně ani nedává jinou možnost - překrásný kýč ♥. ()

Shadwell 

všechny recenze uživatele

Nespadám sice do soudobé módní vlny „narativních hédoniků“ libujících si ve složitě odvyprávěných příbězích, přesto chci právě v této věci promluvit. Hedwig and the Angry Inch si o to vyloženě říká. ____ (i) První dilema se skrývá za tím, zda používá film vševědoucí naraci, kdy není divákům zatajena žádná informace, nebo naopak omezenou naraci, kde jsou informace divákům zatajovány, respektive jsou omezeny na nějakou konkrétní postavu – divák ví zhruba stejně co ona. Tady jsme zjevně omezeni na hlavní postavu Hedwigy, ovšem trochu kuriózně nám informace zatajuje a posléze dávkuje samotná tato postava, která je zároveň vypravěčem provádějícím nás svým životem (že se ho sama účastní v hlavní roli, na tom nic nemění). Nikdo nad Hedwikou už neční, to ona je strůjcem příběhu a po celou dobu mluví k nám, k divákům, nikoliv k postavám filmu. (ii) Druhé dilema, s prvním úzce související, se ptá po tom, jaký je vztah příběhu a diváka (první dilema zkoumalo vztah postav a diváka) – zda je nám odhalováno vše, co je k dispozici, nebo ne. Vše nám odhalováno sice je, ovšem komplikovaným způsobem zpětné rekonstrukce života Hedwigy za použití hudebních čísel, které představují komentář k předešlému flashbacku. Což, dlužno přiznat, je velice inovativní. Druhá nesmírně inovativní skutečnost souvisí s tím, kterak dominuje část života Hedwigy daná od jejího narození po současnost (současností se míní začátek filmu) nad její budoucností, o niž film naopak nejeví zájem. Vycházíme-li ze soukolí dramatického paradigmatu – příběh jsou postavy, postavy jsou konflikt a konflikt je hnací síla příběhu –, dostáváme se do úzkých, protože překážky staví film před Hedwigu pouze ve flashbacích, kupř. sexuální metamorfóza, zatímco v současnosti pro ni žádný konflikt přichystaný nemá. Dává to nakonec logiku, protože Hedwiga není postava, spíše samotný vypravěč, vyprávějící svůj osud po současnost – od této chvíle by se musel úohu vypravěče převzít někdo jiný, což zjevně není možné. Konflikt tak vychází především z faktu, že hlavní hrdinku dostatečně neznáme, třebaže s ní trávíme celý čas filmu. Abych to shrnul, tak podobně jako v Okně do dvora jsme sice omezeni na postavu Hedwigy (u Hitche to byl Jeff), nejsou nám ovšem zatajovány žádné informace o jejím jednání a příběhu jako takovém. A opět to dává logiku, jelikož postavy jsou součástí příběhu a nelze jim říkat více než divákovi (mohou pouze více vědět, jako třeba detektivové), vždy to jde maximálně obráceně, že se divákovi sděluje více než postavám. (iii) Třetí dilema odpovídá tomu, zda film odhaluje předávání informací divákovi, zda nějak zdůrazňuje proces vyprávění. Svým způsobem ano, neboť porušuje základní tabu a nechává promlouvat Hedwigu přímo do kamery, do toho častý voiceover nebo flashbacky (obé patří mezi vypravěčské techniky a obé tedy procesy vyprávění zákonitě odhaluje), nebo přítomnost hudebních čísel, kde sice dominuje atrakce nad narací, kde se zkrátka příběh na chvíli přeruší, ovšem neustále sledujeme Hedwigu-vypravěče, nedosti na tom texty písní skýtají, jak řečeno v bodě dva, klíč ke složení Hedwičina osudu. A i kdybychom chtěli stůj co stůj redukovat hudební intermezza na pauzy přerušující příběh, není právě nepřítomnost něčeho důkazem přítomnosti toho samého - tak jako vnímáme zemřelého silněji, než když byl živ. ()

Galadriel 

všechny recenze uživatele

Písničky v tomhle hudebním filmu (muzikál to opravdu není) byly vcelku průměrné, avizovaný kontroverzní děj mi nepřipadal vlastně kontroverzní ani trochu... Úchylárna to sice byla, ale mě nějak nechytla. Když už jetý muzikál, tak Rocky Horror Picture Show, který, ač už je přes tři desítky let starý, je stále jednou z nejúchylnějších a nejpraštěnějších věcí, jaké jsem kdy viděla. ()

Galerie (53)

Zajímavosti (11)

  • Film byl původně divadelní hra, která se v Jane Street Theatre v New Yorku hrála už dva roky před jeho natočením. (aknamor)
  • Když Hedwig (John Cameron Mitchell) vypráví fanouškům o Tommym (Michael Pitt), mezi záběry jí přibývá a ubývá pití z lahve. (aknamor)
  • Píseň, která hraje v televizi před verzí písně „Tear Me Down“ Tommyho Gnosise (Michael Pitt), je z původního stejnojmenného muzikálu (1998). (aknamor)

Reklama

Reklama