Zeď

Ze samého nadšení se mi nedostává slov, ale pokusím se je najít... Hned od začátku jsem fascinovaně sledovala obrazové dění a myšlenkové pochody osamocené ženy a nepustilo mě to až do úplného konce. Kdybych mohla, dala bych si klidně ještě hodinku navíc. Ze všeho nejdřív jsem s hlavní hrdinkou prožívala strach a obavy z neznámého, poté jsem se s ní těšila ze soužití se zvířecími bytostmi, kochala nádhernou přírodou a následně jsem se dojímala ze ztráty těch nejvěrnějších společníků, především milovaného psa. Toho jsem nakonec obrečela, celou dobu jsem si totiž představovala, jestli bych dokázala takhle žít. A došla jsem k závěru, že kdybych měla pejska, tak bych si v tom krásném prostředí nějaký ten rok nejspíš zvládla vybojovat. Většinu volného času totiž trávím sama se svým psem buď doma, na zahradě nebo v okolních lesích a dřevo na zimu si také dovedu připravit. Jen ulovit něco k snědku by asi byl problém, ale s tím by mi dozajista pomohl Ben. Momentálně si nevybavím film, ve kterém bych nalezla tak široké spektrum emocí. Jsem uchvácena i rozesmutněna zároveň. (90%) (30.05.2020)

Asi jsou šťastní ti, pro které je tenhle film nicneříkající nuda. Nejspíš mají jednodušší život. Pro mě je ale základní filozofickou studií smyslu života. To jsem v tomhle podání opravdu nečekala. Tak mi nezbylo od začátku do konce jen zírat a téměř ani nedýchat. Velký, opravdu velký, filmový zážitek. (06.10.2014)

Trochu jsem se obával náročné psychologické hry. Místo toho se přede mnou doširoka rozevřel příběh ženy uvězněné na relativně malém místě, která bojuje o holé přežití (ať už fyzické či psychické). Robinsonovský příběh se sympatickou herečkou v hlavní roli mě potěšil mimo jiné i dechberoucími záběry Alpské krajiny. Pro mě jednoznačně nejmilejší překvapení na 47™ Karlovarském filmovém festivalu. (09.07.2012)

Moderní robinsonka jako metafora lidského osamění. 1) Když 43letá Marlen Haushoferová vydala v roce 1963 po třech letech práce svůj román Zeď (Die Wand), asi nečekala takovou příznivou odezvu, jaké se jí dostalo. Kniha byla přeložena do 19 jazyků (k roku 2017). Bylo tedy jen otázkou času, kdy bude podle některých kritiků nezfilmovatelné dílo převedeno na plátno._____ 2) Knihu jsem nečetl, takže nevím, komu připsat své výhrady - autorce anebo filmařům. Ignoranci faktů a racionálního uvažování lze těžko zdůvodnit tím, že hlavní postavou je ženská. Novodobá robinsonka nijak nepátrá po důvodech své izolace, téměř nezkoumá prostor, který má k dispozici ani co tam může dělat. Chová se jako malé dítě, dělá, co ji napadne, a když jí pak nápady dojdou (velmi brzy), tak nedělá nic, prostě jen žije a píše si deník._____ 3) Aby tvůrci odstínili rušivé momenty, spustili jednoduše zeď, která ostatní svět zcela odřízla od prostředí naší postavy a ta se tedy může v poklidu věnovat svým sebezpytným objevům. Takové východisko mi nevadí, kdyby přitom žena alespoň trochu přemýšlela. Ty logické kolapsy prostě neumím skousnout._____ 4) Nelineární vývoj děje se mi také nelíbil._____ 5) Nemohu říci, že bych se nudil. Jen jsem pořád čekal, co se stane. Nestalo se nic._____ 6) Spoiler - čti až po zhlédnutí snímku! Zápletka, resp. pointa filmu je k neuvěření. Místo aby žena pátrala po dalších izolovaných lidech, tak prvního, kterého potká, prostě zabije. Ne, že by se on choval inteligentněji._____ 7) Film má i pozitiva. Nádherné prostředí Solné komory v okolí Dachsteinu, příjemný bavorský barvář Luks (patří režisérovi), zajímavý porod býčka. A hlavně je tu perspektiva: Seit heute früh weiß ich sicher, daß Bella ein Kalb haben wird. Und, wer weiß, vielleicht wird es doch wieder junge Katzen geben. Od rána vím jistě, že Bella bude mít telátko. A možná budou zase i koťátka._____ 8) Výstižný koment: LuccinyFilmy**. (28.01.2020)

"Boží poklop skleněný, pod ním život zklidněný." Maj recht, pane Pölsler, s tou inovací. Kdo by dnes četl knížky, stačí filmy, ve kterých se nám ty knížky celé přečtou. Čili romány ve 3D. Můj dojem z Marlen Haushofer a jejího názoru na svět: autorku zřejmě opustil partner, navíc po smrti psa zůstala na světě úplně SAMA, se suicidálními myšlenkami. Z depresí se však vypsala v knize, což je rozumné. Jaké trauma utrpěl režisér Pölsler netuším, ale já z jeho filmu značné. Shrnutí myšlenek: kočky jsou dobré, psi jsou fajn a chlapi jsou zbyteční.  Správná žena je nejšťastnější na samotě u lesa, jako úplně poslední člověk na světě, pak teprve její život dává ten pravý smysl. Viz naše Gertruda Brunhildovitá, která je, na rozdíl od konzumního, prohnilého a duchem chudého světa TAM VENKU, velmi bohatá. Má psa, kočku, krávu, býčka, bílou vránu a celoživotní zásobu dřeva do kamínek. Taky pramenitou vodu, horský vzduch a výhled na panoramata. Dále propisku, tři balíky dopisních papírů a utkvělou představu, hraničící s bludem, že se nalézá ve skvělém filmu. Hlavně však vlastní pušku na střílení zbytečných chlapů. Prásk! Jedna rána stačí. (27.02.2023)