The Baron
Recenze (4)
ze všeho nejvíce mi Baron připomněl Drákulu: Stránky z deníku panny. podobnost by se ale dala najít s většinou filmových děl geniálního Kanaďana z Winnipegu. může za to jejich stylizace využívající postupů různých uměleckých trendů dvacátých a třicátých let. Baron se vůbec nejvíce zhlíží ve filmovém expresionismu a jako vzory mu posloužily zejména kultovní americké horory třicátých let; a snad do jisté míry i jejich pozdější reminiscence, jako například italský gotický horor šedesátých let. nehledě na zřetelné vnější vlivy lze vysledovat i návaznost na tradici domácí portugalské tvorby, která se dá velmi zjednodušeně popsat jako věčný zápas nebývalého množství geniálních auteurských režisérů s podfinancovaným systémem národní kinematografie. rozpočtová omezení ovšem, jak to tak bývá, v mnoha případech stimulují kreativitu talentovaných tvůrců o to více a mohou dokonce trvale ovlivnit i režijní styl autora; zejména mám na mysli práci s mizanscénou (Oliveira, Monteiro, Morais). ani nyní však síť souvislostí není kompletní. Baron využívá postupy vyvinuté mnoha různými uměleckými směry a - v nejlepším smyslu slova - svéráznými jedinci napříč dějinami světové filmové avantgardy. nic to však nemění na skutečnosti, že se nejedná o dílo eklektické, nýbrž o neméně osobité a tedy o nic méně hodnotné autorské vyjádření. vypůjčené avantgardní postupy doplňují metody a stylistické prostředky nevídané a neotřelé, vyvinuté ad hoc. tyto dvě množiny avantgardních výrazových prostředků jedna druhou dialekticky povyšují na vyšší, vyspělejší úroveň výrazu. přestávají být avantgardou, neboť se stávají novou a nutno uznat, že zcela plnohodnotnou normou. nový normál se zasluhuje o obzvláště slastnou atmosféru a garantuje neopakovatelný cinefilní požitek. ()
Tento osobitý portugalský horror jsem se loni snažil zhlédnout asi 3x, než jsem ho pokaždé do 15ti minut vypl. Jak mě v první chvíli naprosto pohltil efektně podanou jízdou temnotou a fascinoval nekonvenčním vizuálem, počáteční nadšení se vždy brzy změnilo v monotónní nudu. Dnes jsem měl už speciálně naladěno a ač formální stránka by si zasloužila plný počet, důraz na ní mi připadá stále tak enormní, až mi často zabraňoval souvislému zájmu o příběh a jeho plné vnímání. Častá nápaditá prolínání a míchání záběrů do dvoj-, troj-, snad i čtyřexpozic včetně dalších přidaných efektů dosahují místy hypnotického účinku. Originálním nápadem jsou jistě i anglické titulky, které zde tvoří pevnou součást vizuálu oficiální kopie a objevují se během filmu v nejrůznějších místech obrazu (místy i se změnou typu písma či s použitím animací), kdy se titulkové písmo stává osobitým uměleckým prvkem jednotlivých scén a funkčně zapadá do detailně promyšlených vizuálních kompozic. V půlce mě potěšila veselá sborová písnička a ke konci scéna inspektorova setkání s poutníkem a oslíkem, protože obojí příjemně oživilo tu nekonečnou monotónní temnotu, v rámci níž už Edgar Pêra moc s gradováním vytvořené atmosféry nepracuje. Což je škoda, protože výjimečné kvality zde jsou a brakový krimi horror z pohledu vyšetřujícího inspektora by mě v podobně osobité stylizaci mohl bavit, ale tohle je primárně experimentální zpracování braku, které žánrový příběh bere snad jen jako rukojmí. [65%] ()
HOROROVÝ VÝBĚR, ZEMĚ Č.30 - PORTUGALSKO - On je to hlavně experiment, takže to tak i hodnotím, navzdory určité monotónnosti spojené s přehnanou stopáží. Tyhle experimenty prostě musí mít v sobě ještě něco navíc, když už jsou dlouhometrážní, protože upnout se na pár stejných nápadů a ty pak podobně variovat nestačí. Tady to ale naštěstí až tak neplatí, protože to stále je dostatečně kreativní. Už od samého začátku mě dost zaujalo pohlcující černobílé ladění se specifickou ruční výrobou velkých celků, ale ještě víc mě nadchla propracovaná práce s víceexpozicí (kterých tu někdy je klidně i 6 naráz) a napevno přidané anglické titulky, které často jsou podobně umístěné v obraze jako komiksové bubliny a jsou i různě zvýrazněné či zamlžené, na základě toho, s jakým tónem jsou slova se k nim vztahující řečeny. To se tu rozhodně povedlo, byť se to bohužel dál nevyvíjelo (až na jednu krátkou barevnou část), ale pořád toho bylo dost na to, aby si to udrželo můj zájem po celou dobu. Příběh je jednoduchý a nic hlubšího z něj neplyne, ale na něm to opravdu nestojí a je tu jen navíc, aby to všechny experimenty spojovalo - a to se daří. Ale na sledování je to rozhodně náročnější. Slabé 4* ()
Dokonalost. Tedy až na sebe-shazující závěrečnou píseň (já vím, legrace musí být...). Takže, co? Vamos! Přízračné, absurdní, úžasné a úžas vzbuzující (4,5*). ()