Il delitto non paga
Crime Does Not Pay
Režie:
Gérard OuryKamera:
Christian MatrasHudba:
Georges DelerueHrají:
Danielle Darrieux, Edwige Feuillère, Annie Girardot, Rina Morelli, Frank Villard, Michèle Morgan, Rosanna Schiaffino, Pierre Brasseur, Gino Cervi (více)Obsahy(1)
Zločin se nevyplácí... tedy aspoň někdy. V první povídce z renesanční Itálie se dozvíme, že opovrhovaná žena je nebezpečná, ale milující je ještě nebezpečnější. Ve druhé povídce z konce 19. století se ukáže, jak smrtelně nebezpečné je pošpinit pověst poslancovy manželky. Třetí povídka z doby před první světovou válkou nás přesvědčí, že zahrávat si s několika muži najednou může být smrtelná kombinace. Ve čtvrté povídce ze současnosti se dozvíme, jak je životně důležité naplánovat vraždu a neztratit při tom vlastní hlavu. (ilclassico)
(více)Recenze (4)
Prej „postavy a události v tomto filmu jsou založeny na skutečných faktech a proto jakákoli podobnost s existujícími skutečnostmi není náhodná...“ To je tedy u adaptace povídek známých autorů slušná ironie vůči tvůrcům, co titulek s opačným významem alibisticky užívají také u filmů inspirovaných skutečným případem... ale v roce 1962 si snad Oury mohl podobný fórek dovolit bez větších obav. **** Gérard Oury mě opět hodně potěšil – dá se říct, rovnou na několika úrovních: Jakožto běžného diváka toužícího po tom spatřit a sledovat zábavné, napínavé a překvapivé příběhy, dále jako velkého příznivce francouzské filmové scény druhé půlky minulého století včetně množství její hereckých hvězd (...a těch se tu sešlo, často i ve vedlejších až ryze epizodních rolích opravdu požehnaně, skoro jako na silvestrovské estrádě :D... až jsem čuměl) a do třetice i coby menšího nadšeného cinefila, který navrch ocenil metafilmové vtípky s návštěvou kina s promítáním samotného Ouryho filmu nebo způsob vyprávění druhé povídky, střídající hrané pasáže v retrospektivě s montážemi šrafovaných karikaturních kreseb a novinových článků. Každá ze čtyř povídek oplývala svým vlastním kouzlem odlišné doby (a místy i pojetí) a současně s každou další povídkou jsem měl pocit, že úroveň zábavnosti filmu stoupá.... až do té finální, v níž se objeví mj. anglicko-francouzsky mluvící Funès nebo britský důstojník pronese při vyšetřování hlášku „V Londýně se mi sice líbí mlha, ale v Paříži mám rád jasno.“ Netradičně rozsáhlá stopáž mi vůbec nevadila, naopak je spolu s celkovým výsledkem pro mě důkazem, že i od pohledu relativně zaměnitelné dobové žánrové počiny kdysi uměli vybraní tvůrci zpracovat poctivým, velkolepým a osobitým způsobem. [80%] ()
ocenenia : MFF Cannes 1962 - nesúťažný výber ()
Film de qualité, poněkud opožděný. Divák přijde do hlediště kina a sleduje příběhy, mezi jednotlivými se rozsvítí světlo.(50%) ()
Zpočátku nic moc, ale třetí a čtvrtý příběh byl rozhodně zajímavý s několika drobnými překvapeními. Pan Funes, bohužel, až ke konci snad ne ani minutu. Nestopoval jsem to. Připadalo mi to zbytečně dlouhé, ale zase čtyři příběhy… Dávám tedy čistý průměr, ta padesátka je tak akorát. ()