La famiglia
La Famille
The Family
Režie:
Ettore ScolaScénář:
Furio ScarpelliKamera:
Ricardo AronovichHudba:
Armando TrovajoliHrají:
Andrea Occhipinti, Vittorio Gassman, Stefania Sandrelli, Jo Champa, Fanny Ardant, Ottavia Piccolo, Ricky Tognazzi, Philippe Noiret, Sergio Castellitto (více)Obsahy(1)
Rozsáhlá sága jedné římské rodiny sleduje příběh Carla od jeho křtin až po 80. narozeniny. Hlavní dějové linie tvoří vztahy mezi Carlem a jeho mladším bratrem Giuliem, manželkou Beatrice a její sestrou Adrianou, do níž byl Carlo zamilován jako mladík. Režijně náročné zpracování plasticky dokresluje a odhaluje vývoj rodinných vztahů. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (18)
Scola si bohužel občas vypomáhá banálními efekty, takže například okamžiky Carlovy volby mezi rodinou a svobodou jsou podmalovány kašírovanou bouřkou či rozvod je zobrazován přes nevinné oči dítěte. Dále tu nenajdeme skoro jedinou hádku (až na výše zmíněné volby, ale to jsou vteřiny z dvou hodin), vše v tomto bytě jakoby podléhá sladkému hudebnímu motivu, jsme v srdci rodiny, v bytě, kde každý ví o každém, ale z rodinných dramat nevidíme nic. Rodinné sešlosti, někdo příchází, někdo odchází. Hlavní téma filmu: nevýbojný muž, od dětství obklopený ženami - maminkou, třemi sestrami, služkami - neustále uvažuje o možnosti odejít a žít s Adrianou, ale nikdy to neuskuteční, protože má rád svůj klid, omnipotentní péči Beatrice, se kterou se nemusí o nic starat, stačí mu jen ležet v knížkách a přednášet. Daleko lepší zpracování najdeme u Murakamiho (Na jih od hranic, na západ od slunce).Scola svou sladkostí nudí. ()
Oscar 1 nominace: Cizojazyčný film . . . . . Zlatá Palma - výběr ()
Řím v roce 1906. Křest malého Carla (Emanuele Lamaro ). O dvacet let později - Carlo (Andrea Occhipinti ) se vášnivě zamiluje do Adriany (Jo Champa), ožení se však s její sestrou Beatrice (Cecilia Dazzi). Život však plyne dál a Carlo (Vittorio Gassman) s Adrianou (Fanny Ardant) ještě neskončil... Jedno nejsilnějších a nejpropracovanějších děl bohaté kariéry Ettore Scoly. Melancholický pohled na nezadržitelný běh jednoho života s výbornými herci, výpravou i kamerou. ()
Nedávno jsem četl obsáhlý rozhovor s jedním ekologisticky orientovaným vědcem, který tvrdil, že sto milionů lidí pro tuhle planetu jednoznačně stačí a jakýkoli větší počet její ekosystém zatěžuje. Jak chce počet členů druhu homo sapiens zredukovat na přijatelnou míru, jsem se už naštěstí nedozvěděl, ale myslím, že při sledování Scolova snímku by se mu vrásky na čele prohloubily, když by spatřil, jak se rodinný klan hlavního hrdiny utěšeně rozrůstá. Tahle rodinná freska by se mohla připodobnit k známému románu Vladimíra Neffa Sňatky z rozumu s tím rozdílem, že českého spisovatele zajímala především proměna společenských vztahů a samotné společnosti na pozadí příběhu jedné měšťanské rodiny, kdežto Ettore Scolu zajímá a fascinuje konkrétní lidský osud v proměnách času. Dějinné události, jako je vznik, vyvrcholení a pád fašistického režimu, poválečné budování demokracie a rozvoj konzumní společnosti, to všechno divák zaznamenává jen útržkovitě a jakoby na okraj. Režiséra zajímá konkrétní rodina, střetávání a míjení jejích příslušníků, lásky a neshody členů rodinného klanu. Jakkoliv má film více než 2-hodinovou stopáž, vzhledem k velkému množství postav a především k zachycené časové periodě je to nezbytné minimum, i tak je obtížné se orientovat v těch stále se nově objevujících tvářích dětí a vnuků. Celkový dojem: 80 %. ()
V mnohém jakoby tento film navazoval na TERASU s tím rozdílem, že zde je časoosou dlouhý, v osmdesáti letech se rozevírající, ale i soustřeďující život muže z vyššího patra italské společnosti. Od prvních výkřiků kojence až po stále zájmuplné pohledy starce shlížejícího do zrcadla na svou podobu bezprostředně před rodinnou oslavou svého životního jubilea. První průhledy, upřené v tomto velkém zrcadle do minulosti, směřují až k počátkům italského státního a národního sjednocení, ty závěrečné naopak předjímají náš věk počínajícího XXI. století. V koncentrovaném pohledu-analýze tu prolne na pomyslné indikační pásce prakticky každý významnější ideový, kulturní nebo politický náraz, který se prochvěl italskou společností minulého století. Vedle brilantní, vynalézavé a skoro by se chtělo napsat až jímavé Scolovy režie jsme svědky fascinujícího výkonu dalšího giganta italské kinematografie Vittoria Gasmana, který tu na minimální ploše virtuózně zvládá neuvěřitelně velký počet značně odlišných lidských a věkových typů koncentrovaných do hlavní postavy. Jakýmsi ženským Gassmanovým antipodem, disponujícím podstatně menší plochou, ale harmonujícím s hlavní postavou neméně suverénním uměleckým výkonem je Fanny Ardantová. Italské podobenství přerůstá titul RODINY nejen v národním měřítku, ale i v časové dimenzi. Toto dílo ovšem plně ocení ti, kteří jsou s to se pohybovat - a nechat se oslovovat - velkou plochou, poznenáhlými vývojovými změnami a posuny a jimž je blízké okouzlení velkými syntetizujícími celky. ()
Portrét buržoazní italské rodiny. ()
Oduševnělá rodinná kronika, představující humorné i tragické chvíle jednoho římského klanu v rozpětí osmdesáti let, která kromě zaměření na bohatý život jednoho jejího člena věrohodně mapuje i historické události té doby. Právem zasloužená nominace na Oskara za cizojazyčný film v roce 1988. ()
Tyjo lidi, ty charaktery byly vykreslené, kostýmy a masky úžasné a příběhy jednotlivých postav parádní. Zajímavá ukázka jednoho života behěm 120ti minut, ale nějak jsem se u toho nudila...asi proto, že jsem měla guláš v tom, kdo kdo je a když jsem se konečně zorientovala, tak se děj posunul v čase a zase všichni vypadali jinak... ()
ocenenia : Oscar 1988 - Nominácia na najlepší zahraničný film ◘◘◘◘ MFF Cannes 1987 - Nominácia na 1. cenu ()
Film, díky kterému jsem se začal bát stáří. ()
Rozsáhlý epos o životě učitele filozofie Carla (Vittorio Gassman, Andrea Occhipinti a malý Emanuele Lamaro). Je to pokrytec, který sice přebírá po smrti svého otce roli hlavy velké rodiny, ale neustále všemi pohrdá. Až na sebe sama. Nejvíce svým bratrem Giuliem (Carlo Dapporto, Massimo Dapporto, Alberto Gimignani a malý Joska Versani), který z protestu ke svému bratrovi se stává hédonistou. Stále čeká na uznání svého bratra, kterého se mu ale dostává velmi pozdě, až na sklonku života a jedinou oporu, lásku a porozumění nachází v Adelině (Ottavia Piccolo, Ilaria Stuppia a malá Consuelo Pascali), dceři jejich služebné. Carlo sice vášnivě miluje Adrianu (Fanny Ardant a Jo Champa), ale ze slabošství a strachu z padnutí na kolena si bere za ženu její sestru Beatrice (Stefania Sandrelli a Cecilia Dazzi). Na konci života ze vzteku a nenaplněné touhy dochází ke zjištění, že udělal ten nejlepší krok k udržení rodiny, i když s mouchami, jako jeho dcera Maddalena (Barbara Scoppa), která neváhá měnit partnery. A jedině Carlův syn Paolino (Ricky Tognazzi, Fabrizio Carusico a malý Allessandro Pizzolato) zjišťuje, že právě jeho otec je ten hloupý a nevyrovnaný. Stojaté vody rodiny rozhánějí tety Margherita (Athina Cenci), Luise (Alessandra Panelli) a Ornella (Monica Scattini) a svérázný bodrý strýček Nicola (Renzo Palmer). Je to úctyhodně dílo smutné ve svém starnutí a pomíjivosti krás života a v tom, že člověk málokdy najde odvahu udělat to, po čem doopravdy touží. ()
Typický Scolův film. Fascinace uplývajícím časem. Jeden interiér - veliký římský byt - a osmdesátileté dějiny jedné rodiny. Na pozadí rodinného příběhu tušíme dějiny národa, ovšem nejsou tolik čitelné jako ve starší Tančírně. ()
Biják je to sice skvělý, ale přehlédnout za dvě hodiny něčí život je na každý pád depresivní zážitek. Šílené rozpětí 80-ti let kompenzuje Scolla sevřeností prostorného bytu. Sympatickým minimalismem pokouší podobně jako ve svých jiných topograficky ohraničených filmech [Terasa, Zvláštní den - žehnej LK blahé paměti, že ty filmy znám] svou neobyčejnou režisérskou kreativitu. Záběry komponuje do živých obrazů, mezi nimiž postavy početné rodiny přecházejí, aby očas parkovaly v promyšlených výjevech klasické elegance. Dělá tak filmařinu, která může sice někomu připadat kašírovaná, ale já si ji po mnoha filmech prodchnutých okouzlující náhodností a svobodnou kynetikou fantasticky užil. Scénář vrství archetypální rodinné situace způsobem, jež nezapřou v pravém smyslu toho slova osobní vklad autorů, některé z epizod by jednoduše, imaginace ne-imaginace, nešlo napsat z hlavy. Prostřednictvím uvádění desítek postav Scolla spolehlivě zajistí, že potkáte sebe i své blízké. Potvrzení, že je to na úrovni rodiny všude dosti podobné, není pod Scollovou taktovkou nijak frustrující. Spíš [tak nepateticky, jak to jen jde] dojemné. ()
mistrovské zachycení 80 let v životě jednoho člověka a jeho blízkých, i když má početná rodina velké štěstí, že ji míjejí velké dramatické události doby, ve které žije (film začíná 1906), bez osudových následků, přesto to není život nijak nudný. ()
Fascinující. Celý film se odehrává v jednom bytě v Římě.Každičký záběru je promyšlen do detailu. Možná by se mělo doplnit jako žáner i komedie, proto že jsem se i pobavil a to docela příjemně. ()
to, že jsme neopustili byt, to je v pořádku. horší to ale bylo s tempem. naprosto mi nevadí "pomalé" filmy, ale tenhle jako by nám nějak neměl moc co říct. ()
3 a 1/2 ()