La Pointe Courte

Vardová neměla před natočením svého debutu prakticky žádné zkušenosti s filmy ani filmováním. Geometricky komponované záběry z neobvyklých úhlů jsou inspirované prací fotografů jako Eugène Atget nebo Henri Cartier-Bresson (sama Vardová začínala jako fotografka) a netradiční strukturu, střídající (neorealistické) antropologické výjevy ze života jedné rybářské vesnice (s neherci) s lyrickými scénami dialogu dvojice milenců (s herci), vychází z Faulknerových Divokých palem. Přerušování výpovědi o nelehké ekonomické situaci rybářů a jejich rodin banálním milostným příběhem páru, který se zdá být k okolnímu světu lhostejný, je frustrující úmyslně a vede nás k zamyšlení nad relativitou problémů, které se nám v životě jeví jako podstatné. Dominantou filmu je tak podobně jako ve většině následujících děl od Vardové protiklad, zde zejména protiklad mezi společenským a osobním, dokumentárním a hraným. ___ Střihačem originálního, byť v něčem lehce naivního a neohrabaného snímku byl Alain Resnais, který Vardovou seznámil s cinefily z okruhu Cahiers du Cinéma a doporučil jí, aby začala navštěvovat pařížskou Filmotéku. Přestože ale neznala Viscontiho ani další režiséry, jejichž vliv doboví recenzenti v jejím debutu spatřovali, ve skutečnosti novou vlnu předběhla, když jako první obešla systém (v té době bylo ve Francii běžné propracovávat se k pozici režiséra mnohaletým asistováním) a velmi levně natočila autorský film podle vlastních představ, odmítající konvence formálně usedlého, realitě vzdáleného „taťkovského kina“. 70% (22.05.2019)

Nádherné kompozice! Opravdu jak kdyby rozhýbaný Cartier-Bresson. Myslím, že radektejkal trefil hřebíček na hlavičku s tou dvojlomností filmu. Nevím, nakolik Vardové s dialogy Resnais pomáhal, ale rovina milenců je opravdu jak z Loni v Marienbadu. A podepisuju i Dionysovu chválu jejich dialogů. Na mysl mi přišel ve frankofonní (Tanner to má taky) kultuře staletí opakovaně se navracející aspekt ušlechtilého klasicismu anebo rovnou racinovského dramatu – ti dva tady jsou vybraní jak z maleb Fernanda Légera (anebo jsou jak vlysy z Paláce Adria v Práglu) – anebo jsou rovnou jak ony sochy z parku v Marienbadu. A kamera to ví a porovnává detaily jejich tváří. A Varda to ví taky a nechává je slavnostně deklamovat dialog jak poesii (tohle uměla skvěle Durasová ve svých scénářích a hrách). Film to tím výrazně odloučí od vnější dramatičnosti a místo třesení se o budoucnost milenců sledujeme zpovzdálí jak kdyby stélu anebo vlys fenomén partnerské krize. A k tomu se přidává druhá rovina, ve které vidím jasnou inspiraci Rossellinim (závěr je jak z Cesty po Itálii). Zajímavé pro mě bylo, co z toho všeho rozvíjela Varda dál – Cléo je silně godardovsko-truffautovská, až Štěstí si z Pointe courte bere záběrování a Bytosti zase prostředí. Dramaturgii už pak měla Varda jinou – mnohem osobitější a uvolněnější. Možná je tu patrný smysl pro dějovou zkratku. Hudba v Pointe courte je taky takový podivný neoklasicismus auricovsko-milhaudovského ladění. Tohle se psalo, když už se nechtělo přiznat, že jsme neoklasici – má to náš Klusák v Jirešově Křiku, je toho všude spousta. (22.06.2023)

Pokus dostat se někam mezi fotografii a film. Pokus o roztržení děje mezi lokálně spřízněné a psychicky oddělené. Pokus o oddělení dramatické stránky od dokumentární. Všechny tři pokusy jsou možné, něco jim ale přece jen chybí. A navíc mám tuchu, že Alain Resnais nejen sestříhal, ale podílel se i na dialozích milostného páru a jejich režii, zatímco Agnès Varda se spíš věnovala La Pointe Courte. Pokud je film jiný, než jaké se obvykle točí v dané době, nemusí jít nutně o počátek nové vlny, ale spíš o upozornění, že standardní "dělání filmů" se už přežívá. (04.06.2020)

Kdyby Varda ubrala těch otravných dialogů páru procházejícího manželskou krizí, které nemají hlavu ani patu a místo pocitu jakéhokoliv obohacení přinášejí divákovi především nudu, byl by tenhle film bezmála mistrovským dílem. Celkovým zpracováním, kamerou, obdivuhodnou prací s mizanscénou, střihem, kompozicí záběrů i využitím zvuků a hudby předběhla Varda o několik let svoji dobu a její snímek by se dal zařadit z fleku do pozdějšího boomu francouzské nové vlny. Krom toho, že by se každý druhý záběr dal stopnout a zarámovat jako samostatná umělecká fotografie jsou i výjevy z rybářské chudinské čtvrti velmi poutavé a autentické. Vážně škoda toho rušivého manželského párečku a křečovité snahy o disputace na existenciální a vztahová témata, které se míjí účinkem. Dost možná to byl i záměr, jakési srovnání života moderního člověka z města, který neustále o něčem mluví, přemýšlí, hloubá, plácá okolo sebe prázdnými frázemi a přesto se nemůže dopátrat nějakého kloudného smyslu a vlastně tím pádem zapomíná žít. A jako kontrast oproti tomu zde máme výjevy z života chudých rybářů, kteří žijí prací, rodinou, jasně danými povinnostmi a kteří ví, kde má co své jasné místo, včetně jejich vlastního života, postavení v komunitě i v manželství. Nicméně jestliže by byl příběh omezený pouze na osudy rybářů, užil bych si ho ještě o něco více. Takhle je to z mé strany na slabších pět hvězd. (01.01.2019)

Malou Belgičanku si ihned každý nespojí s novou vlnou ani s jejím počátkem (na to bylo zapotřebí semknuté party mužů, připravených nejen nově točit filmy, ale i zároveň i své entrée do dějin filmu patřičně nahlas a sebevědomě zvěstovat), přesto její prvotina už bezpochyby spadá do nové éry, s ostatními filmy z 50. let mající málo společného (vskutku, proč by měl třeba Truffautův debut být brán za symbolický počátek hnutí a "La Pointe courte" nikoliv?). Plynulé jízdy kamery, poskočný střih, žádné trapné prolínačky, bída bez melancholie a moralizování, láska, o níž se nedá říct, zda definitivně uniká či jen uniká někam jinam, kde bude znova a nově (vy)nalezena, dialogy milostné dvojice, u které člověk musí přemýšlet (ukažte mi takový film z 50. let, neřku-li dřív, budu vám velmi vděčný!), film mezi fikcí a dokumentem bez touhy z příběhu dělat pohádku nebo naopak obžalobu, film klidně plynoucí, stejně pozvolna končící a přitom gradující. Tento film má s 50. lety společné jen ty čtyři číslice u data vzniku. (10.12.2014)