La Pointe Courte

Opomíjený, režisérský debut vystudované fotografky Agnès Vardy bývá označován (ne neprávem) jako impuls zrodu francouzské „Nouvelle Vague“. Tento netradiční polodokument ovšem vyniká především estetikou poetického neorealismu. Příběhová linie je v podstatě zanedbatelná. Dva nesouvisející děje, dokumentární a fiktivní, se nerušeně střídají až nenápadně splynou v jeden ucelený prvek. V středu zájmu je jedinečná práce s kamerou, která v každém přesně daném momentu zachytí tu nejvýstižnější rezonanci. Naprosto precizní, vizuální kompozice působí tak dodnes pozoruhodně a experimentální originalita je stále čitelná. Možná se na tom podílí i fakt, že film sestříhal později významný, progresivní režisér Alain Resnais. (15.10.2011)

Pokus dostat se někam mezi fotografii a film. Pokus o roztržení děje mezi lokálně spřízněné a psychicky oddělené. Pokus o oddělení dramatické stránky od dokumentární. Všechny tři pokusy jsou možné, něco jim ale přece jen chybí. A navíc mám tuchu, že Alain Resnais nejen sestříhal, ale podílel se i na dialozích milostného páru a jejich režii, zatímco Agnès Varda se spíš věnovala La Pointe Courte. Pokud je film jiný, než jaké se obvykle točí v dané době, nemusí jít nutně o počátek nové vlny, ale spíš o upozornění, že standardní "dělání filmů" se už přežívá. (04.06.2020)

Malou Belgičanku si ihned každý nespojí s novou vlnou ani s jejím počátkem (na to bylo zapotřebí semknuté party mužů, připravených nejen nově točit filmy, ale i zároveň i své entrée do dějin filmu patřičně nahlas a sebevědomě zvěstovat), přesto její prvotina už bezpochyby spadá do nové éry, s ostatními filmy z 50. let mající málo společného (vskutku, proč by měl třeba Truffautův debut být brán za symbolický počátek hnutí a "La Pointe courte" nikoliv?). Plynulé jízdy kamery, poskočný střih, žádné trapné prolínačky, bída bez melancholie a moralizování, láska, o níž se nedá říct, zda definitivně uniká či jen uniká někam jinam, kde bude znova a nově (vy)nalezena, dialogy milostné dvojice, u které člověk musí přemýšlet (ukažte mi takový film z 50. let, neřku-li dřív, budu vám velmi vděčný!), film mezi fikcí a dokumentem bez touhy z příběhu dělat pohádku nebo naopak obžalobu, film klidně plynoucí, stejně pozvolna končící a přitom gradující. Tento film má s 50. lety společné jen ty čtyři číslice u data vzniku. (10.12.2014)

Nádherné kompozice! Opravdu jak kdyby rozhýbaný Cartier-Bresson. Myslím, že radektejkal trefil hřebíček na hlavičku s tou dvojlomností filmu. Nevím, nakolik Vardové s dialogy Resnais pomáhal, ale rovina milenců je opravdu jak z Loni v Marienbadu. A podepisuju i Dionysovu chválu jejich dialogů. Na mysl mi přišel ve frankofonní (Tanner to má taky) kultuře staletí opakovaně se navracející aspekt ušlechtilého klasicismu anebo rovnou racinovského dramatu – ti dva tady jsou vybraní jak z maleb Fernanda Légera (anebo jsou jak vlysy z Paláce Adria v Práglu) – anebo jsou rovnou jak ony sochy z parku v Marienbadu. A kamera to ví a porovnává detaily jejich tváří. A Varda to ví taky a nechává je slavnostně deklamovat dialog jak poesii (tohle uměla skvěle Durasová ve svých scénářích a hrách). Film to tím výrazně odloučí od vnější dramatičnosti a místo třesení se o budoucnost milenců sledujeme zpovzdálí jak kdyby stélu anebo vlys fenomén partnerské krize. A k tomu se přidává druhá rovina, ve které vidím jasnou inspiraci Rossellinim (závěr je jak z Cesty po Itálii). Zajímavé pro mě bylo, co z toho všeho rozvíjela Varda dál – Cléo je silně godardovsko-truffautovská, až Štěstí si z Pointe courte bere záběrování a Bytosti zase prostředí. Dramaturgii už pak měla Varda jinou – mnohem osobitější a uvolněnější. Možná je tu patrný smysl pro dějovou zkratku. Hudba v Pointe courte je taky takový podivný neoklasicismus auricovsko-milhaudovského ladění. Tohle se psalo, když už se nechtělo přiznat, že jsme neoklasici – má to náš Klusák v Jirešově Křiku, je toho všude spousta. (22.06.2023)

Kdyby Varda ubrala těch otravných dialogů páru procházejícího manželskou krizí, které nemají hlavu ani patu a místo pocitu jakéhokoliv obohacení přinášejí divákovi především nudu, byl by tenhle film bezmála mistrovským dílem. Celkovým zpracováním, kamerou, obdivuhodnou prací s mizanscénou, střihem, kompozicí záběrů i využitím zvuků a hudby předběhla Varda o několik let svoji dobu a její snímek by se dal zařadit z fleku do pozdějšího boomu francouzské nové vlny. Krom toho, že by se každý druhý záběr dal stopnout a zarámovat jako samostatná umělecká fotografie jsou i výjevy z rybářské chudinské čtvrti velmi poutavé a autentické. Vážně škoda toho rušivého manželského párečku a křečovité snahy o disputace na existenciální a vztahová témata, které se míjí účinkem. Dost možná to byl i záměr, jakési srovnání života moderního člověka z města, který neustále o něčem mluví, přemýšlí, hloubá, plácá okolo sebe prázdnými frázemi a přesto se nemůže dopátrat nějakého kloudného smyslu a vlastně tím pádem zapomíná žít. A jako kontrast oproti tomu zde máme výjevy z života chudých rybářů, kteří žijí prací, rodinou, jasně danými povinnostmi a kteří ví, kde má co své jasné místo, včetně jejich vlastního života, postavení v komunitě i v manželství. Nicméně jestliže by byl příběh omezený pouze na osudy rybářů, užil bych si ho ještě o něco více. Takhle je to z mé strany na slabších pět hvězd. (01.01.2019)