Sbohem jazyku

Možná, že kdyby něco takového vzniklo před devadesáti lety, našlo by si to svoje opodstatnění v kontextu rodícího se moderního umění, tedy v kontextu všemožných ismů vymaňujících uměleckou formu z kadlubu přežité dobové konformity (Andaluský pes). V současnosti se však pojem experiment stává nezřídka jen zástupným synonymem pojmu: tvůrčí impotence, což je v případě Godardova filmu ještě podtrženo jakousi lascivní potřebou vykroutit se z okovu imaginační vyčpělosti akcentem kladeným na nesmyslné a stále opakované zobrazování dosti odpudivé nahoty ústřední herecké dvojice. Taktéž stupidní společensko-kritické bláboly v marastu nesmyslných obrazů a vět pouze podtrhují zoufalství, či spíše jen prázdnotu, pronikající krajinou tohoto rádoby uměleckého filmového díla. Škoda, obávám se že ztráta soudnosti bývá u postarších tvůrčích osobností většinou nevratná. (18.12.2021)

Tak nic. Ale opravdu vůbec nic. Díval jsem se na to, na různé scény, na různé kamery, kterými to bylo natočeny, což se projevilo na obraze, na nesmyslnosti, se kterou se to snažilo něco sdělit. A mě snímek "Sbohem jazyku" nesdělil vůbec nic. Bylo to trochu jako Lynch posledních let, je se snahou mít alespoň základní příběh. (22.06.2016)

Jedna hvězdička za nahatinku. Upřímně řečeno, příliš na mě intelektuálský film. Myšlenky vycházející z několika lidí jako by byly rozstřihány z nějaké knihy a pak náhodně slepené dohromady. Ono by se to možná dalo číst a o každé myšlence popřemýšlet, ale na to není ve filmu čas. Trošku mi to připadalo, že ten čokl, který se tam neustále pletl, to měl ve svých myšlenkách spořádanější, než ta dvojice protagonistů. No, a když jsem nějakou tu myšlenku stačil přece jen vstřebat, tak jsem zjistil, že s ní jako člověk odmítající dnešní liberalismus vůbec nesouhlasím. A to jsem měl Godarda v jeho klasickém období dost rád. (11.11.2017)

[Cinematik 2014] Istý článok pojednávajúci o Adieu au langage niesol titul "Godard a jeho pes". Výstižné. Ignorujúc protichodné názory haterov filmu (ktoré som si však pozorne preštudoval), rozhodol som sa prispieť svojou troškou, prachobyčajným náhľadom individuálnou optikou mňa ako diváka na zatiaľ posledné dielo veľkej osobnosti francúzskeho filmu. Večný avantgardný solitér a svetobežník-ideologický bigamista (ako tu bez ustania dokazuje) Jean-Luc Godard dosiahol úrovne konštantne sebestredného videoartu, ktorého egocentrická zahľadenosť do seba z neho činí rýdzo autorský fragmentálny rukopis. Na jednej strane nevyberavá vivisekcia fenoménu 3D (aneb kto chce kam, pomôžme mu tam, uhladená vizuálna atrakcia, ktorá sa stala symbolom dokonalosti diváckeho zážitku je tu s humorom Godardovi vlastným pokrútená a zvíja sa v komických kŕčoch) a opäť rušivá strihová skladba a montážna skratka (dohnaná do extrémnej opozície priľahlej stránky polarity akčného filmu - francúzskej gangsterky (pre plné pochopenie odkazujem na debutové A Bout de souffle), plus neodmysliteľne súvisiace mimozáberové násilie tu použité na povznesenie chvíľkového softhumanistického akcentu), na strane druhej ohromná studnica ideologických, mysliteľských, politických i literárnych prameňov, ktorá dáva postmodernistickej vízii vzťahového modelu "boy meets girl" v dramatickom žánrovom vzorci obšírny kontemplatívny rámec (príroda, ľudia, láska, svet, náboženstvo, spoločnosť, historická skratka, režimy, násilie, krása, smrť). Na prvý pokus sa tak nepripravenému divákovi môže zdať zmäteným, zmätočným a neusporiadaným bujarým opájaním sa samým sebou senilného starca, ktorý už nemá spoločnosti viac čo povedať. Godardovi však nejde (a ani nikdy nešlo, akákoľvek iná interpretácia jeho tvorby je chybná) o blaho a spokojnosť diváka; zosilňuje prostriedky na čo najdôslednejšie znepríjemnenie zážitku zo sledovania a zneužíva k tomu práve 3D, ktoré dlhodobo pranieruje za jeho povrchnosť a nedokonalosť, striedanie zvukových kanálov, utínanie scén, dialógové prechody (a práca s jazykom vôbec, ako na ňu odkazuje už názov, syntax tu hrá prim a jazyk ako nástroj vyjadrovania je pozbavený historických príkras a odsúdený na zánik ako zastaralý prostriedok komunikácie vyvíjajúci sa do bodu, v ktorom "každý bude potrebovať tlmočníka, aby rozumel tomu, čo hovorí") a čokoľvek, nad čím vládne železnou rukou revoltujúceho demokratického diktátora. Na detailný rozbor tohoto diela je potrebné ho vidieť ešte cca 9 krát a zavŕtať sa aspoň do polovice citovaných filozofov, umelcov, politikov či literátov, takže sa chýlim do finále. A keďže si môj komentár vyžaduje pseudohumorné zakončenie, dovolím si poznamenať, že toto skutočne nie je nič pre filmových dyslektikov trpiacich mozgovou dystrofiou. Či si to niekto zoberie osobne alebo označí za blábol, je mi z tej duše jedno. "Ach, bohové!" "Oh, film!" 85% (16.09.2014)

Co bylo na filmu nejlepší? Pes, závěrečné titulky, pralinka poté a myšlenka, že jen v sraní jsme si zcela rovní. Jinak se přiznávám, že intelektuální éra mého bytí již minula, tudíž mě roztříštěné myšlenky, experimentální snažení a umělecký narcismus příliš nebraly a zkazily i to málo pěkné, co na filmu bylo. (16.10.2014)