Tři bratři

Co musím na tomto filmu - kromě výborných hereckých výkonů a scén se starci - ocenit, to je skutečnost, jak si skvěle zvolil režisér formu a jak do příběhu vkládá scény, které se zdají až snové, scény toho, jak by to všechno mohlo být, kdyby... Jako dějový prvek je to velmi zajímavé a sem tam vás to vytrhne z nudy. (28.11.2015)

Francesco Rossi na pozadí príbehu troch rozdielnych bratrov podáva obraz o súčasnom (teda vtedajšom) Taliansku. Myslím, že maximálne pravdivý a otvorený. Z koľkých tunajších filmov sme sa niečo podobné dozvedeli o našich milovaných vlastiach? Mal o to vôbec niekto záujem? Ďalej mám pocit, že sa mu podarilo verne vystihnúť rôzne druhy talianskej mentality, čomu dopomohli výborní herci. (16.07.2012)

Tři bratři se sešli u příležitosti, kterou nelze opomenout. To je skutečnost, pak tu jsou individuální reflexivní vzpomínky na minulost a vize budoucnosti. Zdá se, jakoby předtím nebyli nikdy spolu, nejsou spolu i když jsou spolu, a spolu už nikdy nebudou. Podobná propast leží mezi nimi a jejich otcem, který prochází svou "životní poutí" jako spojitá, nefragmentovaná osoba. To ho sbližuje s Nicolovou dcerou (spí vedle něj, jako by byla pokračováním jeho zemřelé ženy), která se rychle sbližuje jak s ním, tak s jeho domem (v Nicolově vizi je ponechána u dědečka). À propos, proč Italové spí oblečení? Značnou zátěží, jinak dobře vyváženého snímku, jsou dobové úvahy o terorismu. Tento stále více do popředí postrkovaný problém se nyní řeší - a stále intenzivněji se bude řešit - již na zcela jiné úrovni: předpokladem je, že jsme všichni teoristé nebo jejich napomahači, a proto se s námi tak bude i jednat (omezování práv, průběžné sledování, prohlídky, ještě větší moc byrokracie atd.). Prokázat, že jimi nejsme, musíme sami (presumpce terorismu). Pozn.: Filmový kritik Michael Sragow doporučuje jako ilustraci olejomalbu " Tajemství a melancholie ulice" od Giorgio de Chirica. (14.01.2015)

Nakousne se tu kdejaké palčivé téma (nejen) Itálie (nejen) osmdesátých let, ale nic se z toho ve výsledku nevyvrbí, nic se nedořekne, nikam to nevede. Jako úvodní epizoda seriálu by to fungovalo lépe, byť i takhle je to dostatečně kvalitní. Jenom je to ve výsledku vlastně o ničem, jakkoli se to snaží být takřka o všem. (25.04.2010)

Zajímavá sonda o setkání tří bratrů, jakožto ukazatel společenských a politických problémů. A to právě prostřednictvím tří bratrů Giurannových. Nejstarší Raffaele (dobrý Philippe Noiret), soudce v Římě, a třaskavě nevybíravé metody levicových a jak se říká teroristických uskupení, pro něž je vražda především symbolem a nezáleží až tak na osobnosti. Souzení těchto lidí je pak životu nebezpečné. Prostřední Rocco (Vittorio Mezzogiorno), silně věřící vychovatel polepšovny v Neapoli, a jeho vize o čistém společenství bez zločinů a jiných neřestí. Nejmladší Nicola (dobrý Michele Placido), dělník v Turíně, a jeho nespokojenost se sociálním zabezpečením obyčejných lidí a s tím související existenční nejistoty. Ovšem ne všechny metody jsou prospěšné ke zdárnému splnění změn. Cesta násilí i cesta proti násilníkům nemůže přinést takový výsledek, pro který jsme do boj šli. A jeho frustrace z partnerského rozpadu. Ale nespokojenost na jednom místě, vyvolává nespokojenost na místě druhém a dostáváme se do kruhu nespokojenosti, ze které není cesty ven. Protože ve svém důsledku chybí lidem lidskost jako celku. U jednotlivců by se našla, ale pak by logicky musel přestat fungovat tento systém. Další zajímavé postavy: samozřejmě otec Donato Giuranna (Charles Vanel a jako mladý Vittorio Mezzogiorno), Raffaelova ustrašená žena (Andrea Ferréol), zvláště o manželův život, Nicolova stará známá Giovanna (Maddalena Crippa), Nicolova žena Rosaria (Rosaria Tafuri), a Nicolova malá dcerka Marta (Marta Zoffoli). Příjemně poklidné, i znepokojující zároveň, přítomnost prolínaná s minulostí a fantazijní budoucností. Život, jako čas k užívání si všech krás, malých a prostých. Ale s jasnou a čistou myslí. (22.05.2011)