Žena u okna

Zajímavý film, který defacto docela obyčejný příběh lásky muže a ženy dokázal díky promyšlenému prolínání děje podat jedinečným způsobem. Divák je téměř "vhozen" do rozjetého děje a postupně dostává všechny "indicie", aby pochopil, kdo proč jak jednal. A můžu říct, že to postupné odhalování mě velmi bavilo. Romy Schneider sehrála přitažlivou, charismatickou Margot výborně. Nikdo se nemohl divit, že ji muži padali k nohám a byli schopni pro ni ledacos udělat. Zkrátka velmi povedený francouzský snímek, který určitě stojí za to vidět. (02.08.2011)

Romantické drama lásky, jejíž vznik doprovázely zvuky pochodu nastupujících nácků. Sexy Romy nenechá nikoho na pochybách, že o ni usilují hned tři muži. Uhlazený Noiret báječně sekunduje muži s jedním z nejkrásnějších filmových úsměvů, Lanouxovi. A když se tohoto tria ujme režisér specializující se na kriminálky a psychologická dramata, je o úspěch postaráno. 105 minut stoprocentního filmu. (06.07.2011)

Strašně ráda komentuji filmy, které jsem moc nepochopila. Tedy spíš strašně, než ráda. Mám podezření, že Žena u okna je v podstatě jednoduchý příběh o rekovi Řekovi, co hopne Romy do ložnice, uměle zašmodrchaný a opentlený spoustou duchaplností, politiky a výlety do minulosti i budoucnosti, aby nebylo poznat, že zas o tolik nejde. Anebo jde, ale mě to moc nevzalo. Varovala jsem vás, že takové filmy, komentuju strašně. (30.03.2017)

(2x) Obávám se, že Une femme a sa fenętre je jen obyčejnou levicovou slátaninou. Odehrává se v letech 1936-1967 (podle jiných zdrojů 1936-1972) v Řecku a ve Francii a jediné, co za to stojí, je Romy v některých kostýmech. Skutečně jen v některých, jinak je to klasická Romy roku 1976, stejně jako celý film. Je nepoměrné její zosobnění dvojrole Rakušanky Margot Santorini a její vlastní dcery oproti celému ansámblu. Otázkou ovšem je, zda ze sebe nevydala příliš ve filmu, který si to nezasloužil. Dobová výprava jako vždy v těchto letech totálně selhává a liché je také opětovné spojení značky Schneider-Noiret, které ani nepočkalo na to, až dozní dojmy ze Staré pušky. Absurdní tečkou na závěr je pak věčné citování všech těch Odysseů a Oidipů bez jakékoli pointy. (17.07.2009)

„Silný člověk je vždy víc, než slova, která hlásá...“  Jak to už u filmů páně Granier-Deferra bývá, dočkal jsem se naplněného zážitku. Neskonale půvabná Romy Schneider opět vdechuje filmu svůj nezaměnitelný šarm, i díky přirozenému výkonu se stává hlavním tahounem filmu, a rozhodně se vedle ní neztratí ani dva zásadní mužští herci tehdejšího francouzského filmu. Od počátku jsme svědky zajímavého náhledu do politické situace v Řecku a Evropě nedlouho před 2. světovou válkou, kdežto často přítomné dějiny začínají tvořit pozadí k romantickému příběhu. V neposlední řadě nade vším stojí režisér, který si neobyčejně pohrává před divákem s vyprávěním. Nejdříve začne filozofickými dialogy ve velkém řeckém amfiteátru, se ženou, která zasněně rozjímá se dvěma muži z různých politických barikád a za chvíli se dovídáme, že doma v Itálii má dalšího, toho svého (a přímo diplomata!)... to už samo vzbuzuje dost očekávání a otazníků, na které jsem pak v ojedinělém rozplétání pomocí flashbacků i delších retrospektivních návratů s napětím vyčkával. Přestože mi chvíli trvalo, než jsem se v způsobu vyprávění plně zorientoval a přistoupil na něj, naštěstí Granier-Deferre věděl, kam chce děj a vyprávění směřovat, k čemu ho dovést a po scéně osudového setkání se ženou u okna už jsem byl coby divák opět plně lapen do spletité romantické historie na pozadí dějinných okamžiků. Prosluněné kulisy Řecka, byť dějově v dosti bouřlivé epoše, dotvořily spolu s hudbou pěknou atmosféru. [85%] (23.01.2023)