Grand restaurant pana Septima

Tohle mne příliš neoslovilo. Nejdříve taškařice z vděčného prostředí restaurace a potom chaotické krimi vrcholící naprostou nesmyslnou honičkou zasněženými kopci. První část měla několik velice zdařilých momentů (Funès jako Hitler) a těšil jsem se, že podobná lehkost bude vlastní celému filmu, že to tedy bude hlavně o rtuťovitém šéfovi restaurantu, jeho hostech, jeho podřízených a postupné proměně v lepšího člověka. Leč nestalo se, ačkoliv ani po únosu prezidenta jsem neztrácel naději ve svižnou komedii. Jenže, čím víc se scénář koncentruje na vyšetřování, tím víc vychází najevo jeho nedomyšlenost ve většině ohledů. Existovaly snad pouze obrysy celé zápletky? Nebo původně mělo jít o onu komedii, ale pak tvůrcům došly vtipy a celé se to zvrhlo ve svéráznou parodii na detektivní filmy? Parodie přece ale nemůže být zcela vážná… . Jediný, kdo nezklamal, je pochopitelně samotný Funès, jenž má u nás jednu obrovskou výhodu – dabing nenapodobitelného Františka Filipovského. Člověk znalý originálu si až říká, jestli to není nefér, jestli to není takový menší podraz na diváka. Ale divák se baví a to je hlavní. 60% Zajímavé komentáře: Oskar, Jeanne (20.01.2008)

Jedna z mých oblíbených funesovských komedií. Škoda, že tempo v druhé polovině (pronásledování do hor) polevuje. A když na scénu vstoupí malý orchestr a jeho interpretace státní hymny, je o salvy smíchu postaráno. "Hasiči hrají čistou kvartu a tohle je zvýšená." "Je to si-la si-la." "Ne. Je to re-la re-la." (182.) (08.04.2007)

Keby sa v celom filme Funes nepytvoril, ani by som si nevšimol, že ide o komédiu. Námet je zaujímavý, ale skôr by mi sadol na televízny film. Niektoré scény boli vydarené a vtipné, ale pripadá mi, že tvorcovia príliš tlačia na pilu a snažia sa z každého Funesovho výstupu vyvolať v divákovi hurónsky smiech. Viac film beriem ako klasickú oddychovku na víkendové popoludnie, keď máme plný žalúdok po výdatnom obede, takže sa nám nechce myslieť. (19.07.2007)

Funès si střihl dalšího panovačného diktátora, tentokrát vládnoucího vyhlášené restauraci. Že jde o povahový rys nadmíru uvědomělý film reflektuje opravdu zábavnou hrou stínů. "Ein kilo Kartoffeln," nebo snad: "Ein Volk, Herr Müller?" Panu Septimovi ovšem není dáno jen panovat, pan Septim dobře zná své místečko ve společnosti - ví před kým se ponižovat a nad koho se povyšovat (Óóoo, pane ministře. --- To je pan sekretář. --- Ooo, pane sekretáři. ---- To je pan podsekretář. ---- Nojo, pfff.). Řízením osudu však je ze svých jistot osob vyšších a nižších vytržen, z komandujícího se stává komandovaným a jí svůj vlastní chlebíček. +++++ Několik vtipů a pár inteligentních replik by tuhle lidovou taškařici vytáhlo nad průměr, kdyby ji zase špatně sešitý scénář dvou půlek netlačil zpět. Vždyť krom pana Septima nemají obě půle skoro žádnou společnou postavu. Ta první nemá děj, jen charakterizuje Septima a té druhé se zase dostává mnohem méně šarmu. (10.11.2014)

Z interiéru naprosto nóbl francúzskej reštaurácie pána Septima, následne vskutku zrazu raz uniesli istú hlavu štátu pred okoštovaním zákuska; inými slovami preložené: ústrednému francúzskemu protagonistovi Septimovi v podaní zvyčajne špičkového komedianta Louisa de Funèsa, no ale v tomto absolútne odstrašujúcom prípade to zrejme príliš ani neplatilo; sa takpovediac dosť skomplikovala jeho doposiaľ úplne bezstarostná existencia, a to už predovšetkým snáď predsa iba kvôli tomu, že sa to zrovna stalo na tomto vychýrenom mieste, kde sa trebárs schádzala všelijaká, »francúzska smotánka«, a tak či chce, alebo nechce, musí sa vydať až kdesi do vzdialenejších exteriérov, aby v podstate prišiel tomu priamo na kĺb, vrátane i zachovania si svojej doterajšej pozitívnej reputácie, ako sa všetky veci totižto majú, pričom divák počas toho zbesilého «scenáristického vyčíňania» akosi i neuveriteľne strašne pocitovo trpel, až tomu takmer skoro vôbec ani správne ne[po]rozumel, čo mal tým básnik vlastne všetko na mysli? • Zo začiatku mi aspoňže ešte naservíroval i samotný chod tejto reštaurácie, ako to tu skutočne chodí, a to konkrétne aj navrch s hlavným šéfom v podaní Septima, ktorý by najradšej iba všetkých navôkol seba stále komandoval, čo vari už automaticky so sebou prinášalo i niekoľko úsmevných situácií; skrátka, ak som sa neustále nachádzal len vo vnútorných priestoroch tohto pohostinského zariadenia, tak ako sa zvykne hovorievať: „O zábavu bolo dopredu postarané,” ale povedzme zase akonáhle sa tento mimoriadne výbušný, »malý mužíček«, odpútal od daného priestoru do vonkajších, nepreskúmaných reálií, tak vtedy sa už začínali pomaličky vrstviť i samé nánosy podivuhodných reakcií z okruhu ďalších, pribúdajúcich postáv, kedy to na mňa začalo už pôsobiť, ako nejako absurdnejším spôsobom naservírované mešuge, čo sa každou ďalšou pridanou scénou iba čoraz viac umocňovalo, čo namiesto komediálnej roviny napokon skĺzlo až do akejsi oveľa trápnejšej roviny, čo asi nebol pôvodný zámer tvorcov, všakže?! • Celý titul totálne pohnojil najmä režisér a scenárista v jednej a tej istej osobe: Jacques Besnard, a pritom musím podotknúť, že rovnako jedným zo spolupáchateľov bol i hore uvedený "Fufu", čiže tým pádom si kľudne mohli medzi sebou navzájom pekne pogratulovať, ako príšerne dopadla ich prvá [a z môjho uhla pohľadu ako celkovo katastrofálna], a zároveň i posledná spolupráca, asi toľko na margo k danému predmetu v podobe nepríliš presvedčivého výkonu. (21.02.2024)