Pád

„Man fucks woman. Man subject. Woman object. That’s fine for you. Woman fucks man. Woman subject. Man object. That’s not so comfortable for you, is it.“ Britská sestra Sagy Norén se ocitá ve světě mužů, kteří milují ženy… jenomže velmi nezdravým způsobem. Komplexní ženské postavy nejsou ve filmech ani seriálech, zvlášť těch kriminálních, stále něčím tak standardním, abych z The Fall nebyl nadšen už jen kvůli Stelle Gibson. Způsob, jakým si Gillian Anderson při modelování výjimečně inteligentní profesionálky s analytickou myslí a pevnými morálními zásadami dává záležet na každém nonverbálním sdělení, je fascinující. Díky mnohovýznamovosti jejích zdánlivě netečných pohledů nám Stella přes její chladnost není lhostejná. Současně ale nikdy neprojeví tolik empatie, aby zcela negovala paralely mezi ní a Paulem, na nichž je založena dynamika vyprávění. Oba dva nacházejí uspokojení v bezchybně odvedené práci, oba dva jsou až fanaticky oddáni určitému poslání, oba dva jsou predátoři (ačkoli závěr první série naznačuje, že z jednoho z nich by se příště mohla stát kořist). K hledání podobností mezi nepolapitelným vrahem a dobrým detektivem jsme kromě dialogů o zdvojených osobnostech vedeni paralelní montáží jeho a jejích úkonů, prováděných se stejnou precizností a možná i z podobných psychických pohnutek (vypořádávání se s minulostí). Vytváření tematických, motivických i kompozičních pojítek mezi liniemi Stelly a Paula, v jejichž pozadí stojí zásadní otázka „KDY se konečně střenou?“, přispívá k mrazivému pocitu, že vrah je minimálně implicitně neustále přítomen. Toto nepolevující zlé tušení, namísto vyloženě hororových scén (jako v Lutherovi) je hlavní pojistkou proti ochabnutí divácké pozornosti. Postavy totiž rozhodně tráví víc času rozebíráním svých chyb než zdárným řešením situací a radost z většiny posunů ve vyšetřování je navíc kalena prostřihy na další páchaný zločin. Jeden krok vpřed, dva vzad. Podrobněji zde. 90% (10.01.2015)

...a spravedlnost pro všechny? Chápu zklamání těch, kteří očekávali další napínavou hru na kočku a na myš, namísto které dostali šestihodinovou anamnézu Paula Spectora. Zároveň ale oceňuji odvahu tvůrců zvolit odlišné pojetí (více dialogů, méně akce, pomalejší tempo) a držet se jej od začátku do konce (za konstantně vysoké úrovně režie a hereckých výkonů). Pro celou sérii platí totéž, co pro její první díl – začíná tam, kde jiná vyprávění končí a do nejmenších detailů se zaobírá muži a zejména ženami, které Spector poznamenal a procedurálními úkony spojenými s ověřováním jeho zdravotního stavu, které by jinde zabraly pár minut. Výsledkem je (psychologická) uvěřitelnost a pozvolna sílící nejistota, čeho se po odkrytí poslední vrstvy Spectorovy osobnosti dočkáme. Těžištěm seriálu tak v podstatě zůstává odhalování (resp. rozkrývání) vrahovy identity a záměrů, akorát tentokrát spíše než napětí vyvolává otázky spjaté s morálkou, výchovou, rodičovstvím a spravedlností (jak naložit s člověkem, který o sobě možná neví, že je vrah). Spector slouží jako zrcadlo strachu a nejistoty ostatních postav, které jsou s nim různými způsoby spjaté a spoluzodpovídají za jeho stav i za bezpečí jeho okolí. Ve finále jsou ostatní paradoxně mnohem labilnější než Dornanův mrazivě klidný psychopat (z někoho se stal alkoholik, někdo znovu naplno pocítil svou osamělost), který si zachovává určitou kontrolu nad situací až do posledních okamžiků. Přes počáteční pochyby jde nakonec o smysluplné a uspokojivé, byť ne dechberoucí (tedy, jak pro koho) zakončení série, mimořádné mimo jiné rovnoměrným rozložením sil (a pozornosti) mezi strany dobra a zla. (31.10.2016)

Nebýt to The Fall, mohlo by jít o vysoce nadprůměrnou epizodu Pohotovosti. Stále jde o prvotřídní procedurál, zahlcující diváka informacemi, které nepotřebuje vědět, ale které přispívají k realistickému efektu. Akorát při práci nesledujeme kriminalisty, ale hrdiny, kteří nastupují až po nich – nemocniční personál. Stále se řeší závažné morální otázky (smrt vs. spravedlnost, pomoc bez ohledu na to, co člověk ležící před vámi na operačním stole spáchal), středobodem vyprávění je stále ambivalentní vztah Stelly ke Spectorovi a sevřenost vyprávění stále bere dech (poněkud mimo jsou pouze halucinace s obehraným světlem na konci tunelu). Jenom se nad tím vším vznáší pochyby, zda nebylo lepší skončit v nejlepším a zda byli tvůrci schopni vymyslet dost solidní zápletku pro dalších šest hodin vyprávění. První díl v tomto ohledu přes svou napínavost působí hlavně jako snaha nahnat nějaký čas a moc nenapovídá, co bude dál a jestli je důvod se na to těšit i kvůli něčemu jinému než skvělé režii, hercům a výraznému feministickému podtextu (což vlastně není tak málo). (03.10.2016)