Silence and Suffering (S03E01) (epizoda)

Drama / Thriller / Psychologický

Velká Británie, 2016, 1 h

  • TroiMae
    *****

    Stella Gibson opět nastavuje zrcadlo kultuře patriarchální mužské hegemonie Manžel unesené: „Proč nebrečela? Nekřičela? Proč s ním nebojovala? Proč s ním šla? Víte, že je Nancy viděla, jak spolu přecházejí ulici a vedou se za ruce?“ Stella Gibson „Tome, teď mě dobře poslouchejte. Muži vždycky myslí jen z pohledu bojovníka. Ve skutečnosti, když lidé čelí takové hrozbě, nejsou ničeho schopni. Pokud nebojovala, pokud nekřičela, jestli byla v tichosti a otupělá, tak proto, že ji zcela paralyzoval. Šla s ním v tichosti, protože se bála o život. A nejen o ten svůj, taky o váš, o život Nancy a miminka. V tomto stádiu strachu mohla klidně spolupracovat… Mohla se mu poddat… Ale to neznamená, že by s tím souhlasila. Tome, jak se teď zachováte, jak přistoupíte ke své roli toho, kdo jí má pomáhat… To učiní její zkušenost lepší nebo horší. Pokud se zachováte špatně, zničí ji to. Nebo můžete být součástí jejího léčení a uzdravení. Potřebuje od vás slyšet, že už je v bezpečí a že je milována. Buďte trpělivý a něžný. Zítra je další den.“ Proto pro mě vždycky byly vzorem spíše ženy, než muži. Muži nic nenabízeli. Jen šablony a jednorozměrnost. Jejich síla byla jen kašírovaná, hraná, vnější, závislá na tom, zda přistoupíte na jejich hru (patriarchátu/mužské hegemonie). Když život nešel podle těchto pravidel, byli bezmocní. Stella Gibson je kompetentní, výkonná, přímá, komplexní, přitom ženská a lidská… A tak, když svleče blůzu od krve, když odchází z místnosti sériového vraha, tak jeden z nejintenzivnějších momentů v závěru epizody „Ticho a utrpení“ na JIPce bylo, když na odchodu zaslechla neznámý hlas ženy, která ji „poznala“, protože ji potřebovala znát, protože potřebovala nebýt sama, protože potřebovala vědět, že někdo jiný je v bezpečí, protože když je v bezpečí někdo, na kom nám záleží, jsme v bezpečí i my, přestože možná právě umíráme sami nemocnici. Tak si vybrala Stellu, která tuhle roli přijala. „Jsi to ty? Díky bohu, že tady jsi. Tolik jsem se bála. Díky bohu, že jsi v bezpečí. Zlatíčko… Jsem ráda, žes přišla.“(25.12.2016)

  • Matty
    ****

    Nebýt to The Fall, mohlo by jít o vysoce nadprůměrnou epizodu Pohotovosti. Stále jde o prvotřídní procedurál, zahlcující diváka informacemi, které nepotřebuje vědět, ale které přispívají k realistickému efektu. Akorát při práci nesledujeme kriminalisty, ale hrdiny, kteří nastupují až po nich – nemocniční personál. Stále se řeší závažné morální otázky (smrt vs. spravedlnost, pomoc bez ohledu na to, co člověk ležící před vámi na operačním stole spáchal), středobodem vyprávění je stále ambivalentní vztah Stelly ke Spectorovi a sevřenost vyprávění stále bere dech (poněkud mimo jsou pouze halucinace s obehraným světlem na konci tunelu). Jenom se nad tím vším vznáší pochyby, zda nebylo lepší skončit v nejlepším a zda byli tvůrci schopni vymyslet dost solidní zápletku pro dalších šest hodin vyprávění. První díl v tomto ohledu přes svou napínavost působí hlavně jako snaha nahnat nějaký čas a moc nenapovídá, co bude dál a jestli je důvod se na to těšit i kvůli něčemu jinému než skvělé režii, hercům a výraznému feministickému podtextu (což vlastně není tak málo).(3.10.2016)

  • VLADEK
    ****

    Velmi zajímavě pojatý díl.(10.11.2016)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace