Napříč Paříží

Francúzsky režisér Claude Autant-Lara, nielenže zasadil hlavné dianie tohto filmu počas samotnej nemeckej okupácie v roku 1942, ale zároveň sa takmer celý odohrával počas jednej noci, a tak by som zrejme samotný titul premenoval z pôvodného Prechodu cez Paríž, na predsa trochu výstižnejší, ako Prechod cez nočný Paríž, s čím by tiež pravdepodobne súhlasili i obidvaja predstavitelia v podaniach francúzskych, hereckých klasikov - Jeana Gabina & Bourvila, ktorí sa vskutku naprosto pozoruhodným spôsobom zhostili úloh - Grandgila & Martina, a to v zásadnej myšlienke, na ktorej je v podstate postavený tento počin, tentoraz priamo pojednávajúci o celkom jednoduchej, ale zase o to zložitejšej úlohe. • Na konkrétnej predstave, pozostávajúcej z doručenia určitého tovaru z bodu A do bodu B, spočiatku asi nie je nič extra zložitého, čo v konečnom dôsledku v tomto prípade vôbec neplatí, nakoľko sa z týchto dvoch, ústredných postáv, zrazu stávajú akýsi, (ne)doručovací kuriéri, pracujúci počas nie tak úplne vhodných podmienok, no i napriek tomu sa z nich dokážu väčšinou zakaždým nejako vkusne vykľučkovať, čiže v prvej polovici zväčša dominoval komediálnejší charakter s trefnými dialógmi, miestami obalený v dusnejšej atmosfére, a to práve medzi týmito dvomi protagonistami, aby sa táto snímka, založená podľa poviedky Marcela Aymého „La traversée de Paris,” našťastie o niečo neskôr viacej zdramatizovala, kedy sa to z humorných situácií, napokon vystupňovalo až na komplikovanejšiu líniu udalostí, v čom som začal pomaly pociťovať isté znepokojenie, ako sa vlastne táto nepriaznivá situácia vykryštalizuje? • V menšej úlohe a v pomerne na kratšom časovom úseku, predvádzal fantastický, herecký koncert i sám Louis de Funès, ktorý na malom priestore dokázal vyťažiť totálne maximum! • Snímku som ocenil aj v tom zmysle, že je tak trošku nepredvídateľnou, a súčasne i mimoriadne autentickou, a to vďaka brilantnej, čiernobielej kamere Jacquesa Natteauea, že síce vojna sa už "dávnejšie" skončila, ale stále som mal taký zvláštny pocit, že tvorcovia vedia čosi, čo ja vonkoncom netuším, alebo za to rovnako mohli i úvodné a záverečné, archívne zábery, prečo ma tak zneistili. (13.06.2023)

Komedie bez vtipu, drama bez dramatických zvratů, takové plytké nic a hlavně o ničem. Gabin sice tvrdil, že dobrý film musí mít hlavně dobrý příběh, ale po válce hrál bez výběru v čemkoliv, byť to bylo značně nevalné kvality. Připomíná mi to současnou hollywoodskou produkci, technicky filmu nelze nic vytknout, je obsazen hereckými hvězdami, jen již druhý den po zhlédnutí nebudu vědět, o čem byl. V případě tohoto hodně nevydařeného filmu to vlastně nevím již nyní. (20.11.2019)

Říkat tomuto filmu komedie je vážně hodně zavádějící. Je to s přimhouřenýma očima tragikomedie, ale ještě spíš malé neokázalé drama, postavené na dialozích mezi dvěma muži, kteří společně odnášejí pašovaný proviant zatemněnou Paříží a nevědí, nakolik mohou jeden druhému důvěřovat. Film je výrazně lepší, než jsem po trpkých zkušenostech s Louisovým předhvězdným obdobím očekával. Funés hraje zapamatovatelnou, přesto epizodní postavu hektického šmelináře. Celá působivost filmu nicméně leží na bedrech Bourvila a Gabina. U prvního z nich oceňuji chvályhodnou zdrženlivost, u druhého naopak nečekanou expresivitu. Bourvil je ustrašený běžný Francouz, který chce přežít válku bez problémů a neustále tiše řeší dilema mezi osobním prospěchem a obecnou slušností. Gabin hraje záhadného muže, o kterém stejně jako Bourvil nic moc nevíme a vztah k němu si vytváříme až na základě situací, jimiž společně projdou. Protože francouzské odbojářské filmy jako Armáda stínů jsou na můj vkus moc plakátové a komedie málokdy dosáhnou kvalit Velkého flámu, jsem filmem příjemně překvapen a rád přehlédnu i pokrytecký eskapismus jeho závěrečné scény. 90% (16.11.2010)

Plakát k filmu slibuje mnohé - účast Funése, Bourvila a Gabina by měla být zárukou kvalitní podívané. Jenže: 1) film není ani trochu komedie, jen jakási podivná směs tragikomedie a válečného dramatu (film vznikl v době, kdy Francouzi natáčeli vesměs žánrové kousky a přitom jde o žánrově tak nevyhraněný film); 2) Funés se ve filmu (ač jde o důležitou postavu a je v podstatě, co se týče prostoru, třetí nejdůležitější) "mihne" jen na nějakých 10 minut, oproti svým standardům jde navíc spíše o tragickou postavu v pro Francouze tak nelehké době; 3) Ač jde o řemeslně kvalitně odvedenou práci (někdy až přehnaný akademismus, především co se svícení týče) a intimita noci zprostředkovává nejen slovní souboj Bourvila a Gabina, práce v interiérech filmu spíše uškodila - valnou část filmu jsem si totiž připadal jako v divadle, přitom natáčení se skutečnými pařížskými reáliemi na pozadi se přímo nabízelo, ačkoli se valná většina filmu odehrává v noci; 4) podivná motivace obou hlavních postav, jde mi zejména o scénu, kdy dorazili na místo určení. !SPOILER! Oba se snaží v průběhu celé cesty vyhýbat problémům, tedy policejním hlídkám francouzským, natož německým-nacistickým. To, co oba předvádí ve zmiňované sekvenci, je proto absolutním popřením toho, oč se celou cestu snaží. Tehdejší doba byla přece nasycena obrovským strachem o vlastní život a až na odbojáře si téměř každý hleděl jen svého, vyhýbal se jakýmkoli problémům/konfrontacím, zbytečně na sebe neupozorňoval. Jednání obou postav mi v této scéně přijde naprosto vytržené z kontextu a vzpírá se racionálnímu vysvětlení, alespoň z mého pohledu; 5) úplný závěr, tzn. happy end namísto očekávaného je jen potvrzením toho, že tvůrcům se film jaksi vymkl z rukou. I přes všechny výše uvedené výtky jde ale jistě o nadprůměrný počin tehdejší francouzské produkce, a tak by se na něj mělo hledět. (03.07.2013)

Napříč Paříží pro mě dokonale ztělesňuje to, co jsem četl o filmech francouzské tradice kvality. Jedná se o technicky perfektní řemeslnou práci (kontinuální hollywoodský střih, perfektní svícení, atd). Problém je žánrové zařazení, film se deklaruje jako komedie, pokud se chce ale člověk vyhnout zklamání (trio Gabin, Bourvil, Funés je více než slibné), neměl by k filmu s tímto apriorním očekáváním přistupovat. Až na pár momentů, které v nejlepším případě vyvolají úsměv na tváři, mu zcela chybí komediální náboj. Kam ovšem snímek jinak zařadit? Je sympatické, že se Autant-Lara pokusil zbořit mýtus Francouzů, coby hrdinných odbojářů, ale činí tak nicneříkajícím příběhem, který bezradně přešlapuje na místě. Film má všehovšudy dva silné momenty. První, kdy se vyjevuje pravá tvář Grandgila a osvětlují se motivace jeho chování a druhý, když Martina odvážejí nacisté na konci filmu. Úplný konec je pak jen uměle přilepeným pseudohappyendem, což je patrné na první pohled. V celkovém souhrnu jde o nepovedenou variaci na Renoirovu Velkou iluzi, které chybí její emoční i morální rozměr "předlohy". (31.07.2011)