Prachy v prachu

"Ve filmech se říká, že panika je pro gangstera největší nepřítel." Při sledování Prachů v prachu jsem jako malej parchant dospěl k názoru, že vykrádat banky nebudu. Je to moc složitý. Určitě bych zapomněl zavřít dveře, přivolat ředitele nebo zkontrolovat záchody. S mým štěstím bych ani nenarazil na tak jedinečnou sestavu rukojmích jako Sam s Paulem. Zejména profesionální rukojmí Nicole byla báječně schopná. Já bych narazil na sestavu boxer, polda a zuřivej důchodce. Prostě u mě je to bez šance. Já se radši znovu podívám na tuhle milou komedii, začnu chodit na rande o půl hodiny dřív a vyladím svůj dosud nevybroušenej klenot v podobě skoku za přepážku. To jen tak, kdybych dostal znamení, že do toho mám jít. (26.11.2021)

Mám za to, že Francouzi jsou, na rozdíl od Amíků, schopni natočit komedii vtipnou, inteligentní a ne nudnou. Z tohoto počinu mám právě opačný pocit. Když je to už vtipné, tak minimálně - a mně přišlo, že i dost trapné až debilní. Konec je naprosto useklý a náhlý. Negativní hodnocení je možná také kvůli vyloženě nesympatické ústřední dvojici. Nejsem schopen určit, kdo mě z těch dvou víc iritoval - ten debilní plešoun, nebo ten rádoby geniální play(loser)boy? A to D. Auteuile fakt můžu - herec je dobrej. (27.07.2010)

První půlhodinu postavy jen bezradně tápou ode zdi ke zdi a nic zajímavého ani zvlášť zábavného se neděje (i když pánové to asi uvidí jinak ;). Ale ve chvíli, kdy Sam s Paulem ukují mazaný plán na velkou bankovní loupež, se začnete smát, a nepřestanete ani po titulcích. Lupiči-amatéři sice zločinnou akci pečlivě nacvičí („Žádnou paniku!“ „Proč žádnou paniku?!“) a v po zuby se (v hračkářství) vyzbrojí, záměr sbalit prachy a vypadnout se ale nakonec vyvine hodně překvapivě. Vedle Daniela Auteuila se mi líbil François Perrot v charakteristické roli uhlazeného ředitele a především a hlavně Georges Géret jako maniakální komisař Bouvard s rozkošnou zálibou střílet na všechno, co se hýbe. :) (21.02.2013)

Francouzi loupeže v komediálním pojetí prostě umí. Ať už je v hlavní roli Belmondo, Depardieu s Richardem, nebo Renem, či trojka Bernard Blier, Michel Serrault, Jean Lefebvre ve velké záchodové loupeži, je v tom spousta vtipu a nápaditosti. Prachy v prachu za zmiňovanými kousky nijak zvlášť nezaostávají, byť stejně jako většina tuzemských diváků, ani já neřadím Auteuila s Jugnotem mezi top herce zlaté éry francouzské kinematografie. Asi i neprávem, ale tak to je. Ta špetka charisma, která jim v mých očích chyběla, byla dorovnána velmi dobrým dabingem, takže mi vůbec nic nebránilo bavit se tréninkem přepadení i podvratnými dialogy v bance. Zmiňovaný sociální přesah je v tomto případě vcelku kontroverzní, protože ospravedlňuje a vlastně oslavuje lupiče, jakožto oběti nezaměstnanosti. Ale je to komedie, tak jaképak moralizování a rozbory. Jako bonus se diváci pokochají výstavními ňadry krásných žen...to už dnes bývá jen velmi málo k vidění, obvzlášť když je evidentní, že jde o scény z pohledu příběhu zcela zbytečné. Takže suma sumárum, Prachy v prachu jsou ideální volbou, pokud si chcete odpočinout od dnešní upnuté, wokeshitismem spoutané, často vtipuprosté a tuctové kinematografie. (16.12.2023)

Auteuil a Jugnot jako dva nezaměstnaní zoufalci, kteří naplánují , natrénují a pak provedou rozverné přepadení banky, kde ze všech rukojmí udělají své komplice. Vstupem do peněžního ústavu se z toho stane taková neagresivní pohotová zábavná konverzačka ve stylu divadelní hry, ale to ocení každý, kdo vyrostl na klasických francouzských veselohrách. Těm ostatním to bude připadat moc profesorsky obstarožní a zapamatují si spíš Elisu Servier, která tam polovinu času běhá nahá jako přítelkyně hlavního hrdiny, ale po vstupu do banky se na ní úplně zapomene. (29.12.2020)