Amar Bondhu Rashed

Co se týče kvantity vyprodukovaných filmů a jejich průměrných "produkčních hodnot", má Bangladéš nejspíš vůbec nejsilnější kinematografii v klubu extrémně chudých zemí (v HDP na hlavu dle parity kupní síly se kodrcá někde po boku Čadu či Senegalu). Tato skutečnost vynikne zvláště ve srovnání s tragickou úrovní filmové tvorby v dnešním Pákistánu, od jehož nadvlády se v roce 1971 krvavě odtrhnula a který má delší kinematografickou tradici. Na rozdíl od něj si ostatně Bangladéš také dokázala udržet statut sekulární demokracie a její rostoucí ekonomiku. Když si k tomu připočteme staleté bengálské kulturní tradice, hned tenhle malý zázrak přestává vypadat úplně neuvěřitelně._____________ Amar Bondhu Rashed je nicméně filmem, jaký vypadá dobře jen na povrchu (solidní kamera), ale při bližším pohledu z něj začne vykukovat amatéřina. Jakmile dojde na nějakou dynamičtější scénu či je potřeba pracovat s více figurami, režisér se zdá být v koncích a počíná si nepříjemně klopotně a neohrabaně. Taktéž herci zvládají jen kamenné tváře a s výraznějšími či složitějšími emocemi si neumí poradit. Zmíněné nedostatky přitom mají zcela devastující účinek na věrohodnost zobrazovaných situací a tedy i výsledný divácký zážitek. Nedůslednost při práci s detaily (vojáci drží pušky jako prase kost) a nechtěně úsměvné zobrazení příslušníků západopákistánské armády pak již jen dokonávají dílo zkázy. 40% (15.08.2012)