Ivanovo detstvo
Ivanovo detstvo
Ivan's Childhood
Ivan's Childhood
Ivan's Childhood
Ivan's Childhood
Ivan's Childhood
Režie:
Andrej TarkovskijKamera:
Vadim JusovHudba:
Vjačeslav OvčinnikovHrají:
Nikolaj Burljajev, Valentin Zubkov, Jevgenij Žarikov, Stěpan Krylov, Nikolaj Griňko, Valentina Maljavina, Irina Tarkovskaja, Dmitrij Miljutěnko (více)Obsahy(1)
Tarkovského úspěšný debut (jeho obhájcem v mezinárodní polemice byl např. J. P. Sartre) vypráví příběh 11-letého "dítěte války", jehož údělem se stala nepřístupná samota v utrpení a hořkosti, úplné přivlastnění světem nenávisti, pomsty, rizika a smrti, odcizení se všemu a všem bez náznaku touhy žít a přežít. Ivan přestal být dítětem ve chvíli, kdy mu fašisti před očima zavraždili matku. V černobílém obraze, mistrovsky zvládnutém kameramanem Vadimem Jusovem, rezonuje Tarkovského poetická stylizace přírody (makrodetaily krajiny, všeříkající siluety stromů - frontové zuhelnatělé pahýly, něžné břízy v týlu, skryté významy plynutí vody v řece, hladina močálu, odraz chvějící se hvězdy v hloubce studny, pomalu se kutálející jablka vypadlá z auta a ohryzaná koňmi...). Snové vodní třepetání se při Ivanově běhu s děvčátkem mělkou vodou rýmuje s úsměvy a radostnou dynamikou plnou půvabu a volnosti prosluněného prostoru, zatímco kontrastní svět války má stroze odměřenou dynamiku jakoby spoutaných, ostražitých, sebekontrolujících kroků a gest. Znamenitá je epizoda se šíleným starcem uprostřed vypálené dědiny, který vedle zmateně kroužící, přivázané slípky zamyká vrátka bez plotu - surrealistická vize, která je realitou, podobně jako pochmurná krajina, kterou plave loďka se strnule sedícími oběšenci. Tragický patos neodčinitelnosti viny všech za všechny je autorem spoluprožitý s mravním stoicismem. Historii lidstva dle něj formují výboje lidského ducha, umění, obětavá snaha lidí o zachování člověčenství v člověku. V následujících dílech Tarkovskij reagoval na hrozbu možné apokalypsy ještě více osobněji a naléhavěji. Představitel Ivana hraje v jeho druhém filmě ANDREJ RUBLEV mladého zvonaře - fanatika tvorby. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (122)
Zlatý Lev ()
Tenhle, festivalovými cenami ověnčený válečný snímek je pro mně tak trochu záhadou. V jednu chvíli to vypadá, že Tarkovskij chce vyprávět příběh chlapce, jehož dětství je silně poznamenáno válkou a nejednou přijde náhle kapitola, která děj někam neposouvá, s předchozími minutami vůbec nesouvisí a v něm Tarkovskij rozehrává milostnou partii mezi mladým oficírem a zdravotnicí. Pohromadě to příliš nedrží, ale na druhou stranu nutno uznat, že jde o diametrálně odlišný úhel pohledu na Velkou vlasteneckou válku, o níž se v té době točily hurá-filmy plné vzouvajících se hrudí na boj nadržených sovětských vojáků. Tarkovského odvahu nutno ocenit a taktéž jeho cit pro obraz, který prokázal i v tomto díle. ()
určite to bol zážitok aspoň čo sa vizuálneho poňatia týka, ktoré bolo moc progresívne a nápadito zakomponované do tejto snímky k tomu prispeli aj snové sekvencie a upútal aj rázny výkon mladého herca stvárňujúceho Ivana (Nikolaj Burljajev), jedinou malou nevýhodou je že samotný príbeh nemal patričný dopad na diváka. /videl v kine: 60%/(filmový festival Cinematik Piešťany 2015) ()
Ivanovo dětství je velmi zvláštní komorní válečný film, tolik jiný než ostatní sovětské (drtivou většinou tak heroické) filmové snímky o Velké vlastenecké válce, ta jakoby zůstávala stále někde v pozadí, na číhané, a do děje se vlastně dostane jen párkrát, většinu času se tvůrci soustředí na osudy těch několika málo postav, v jejichž středu je jedenáctiletý Ivan. Snímek dle mého soudu není lyrizovaným dětským pohledem na zvěrstva války, jako v případě takto koncipovaných válečných filmů, ač by se to na první pohled mohlo takto jevit, příběh dětského vojáka-průzkumníka (což je samo o sobě symbolické) a jeho dospělých soudruhů (bez pejorativního nádechu) je jen úhelným kamenem míry vzdálení se lidskosti, humanitě, Bohu... Film ještě ne s přemírou symbolů (zde jsou jen náznakově živly - voda, oheň, také zvon, kříž, pravoslavná ikona, jablko...), ale s chytře dávkovaným tajemstvím v úvodu (Ivanův příchod se záměrným zatajením kontextu) a zásadní scénou duchovního přesahu v samém závěru filmu (jak moc se asi nechal Terrence Malick touto scénou inspirovat v závěru svého Stromu života?). Důležitou roli hrají také v jinak čistě chronologické kompozici flashbacky a sny, stejně jako vizionářsky vyznívající scény (pomatený stařec v rozbombardovaném stavení, auto s nákladem jablek projíždějící po pláži s volně se pasoucími koňmi...). S flashbacky je pak formálně spojovaná asociativní střihová montáž (kapka vody stékající Ivanovi po ruce X záběr odspodu do šachty-světlíku studny). Působnost filmu zvyšují moderní výrazové prostředky - často používaná subjektivní kamera, která v jedné scéně slouží k zvýšení dynamiky filmu a dramatizaci příběhu, jinde zase naopak jako kontrapunkt války spolu s hudebním podkresem poetizuje scénu v krásné lyrické pasáži vyjadřující cit Máši. Zcela výjimečná je pak kamera, především pak kameramanova práce se světlem (světlo procházející dveřmi, hra stínů, odlesky vody a ohně, šerosvit...) a s častými krátkými ohnisky, s čímž souvisí i kompozice záběrů, využívající plány (v prvním se často ocitá hlava jedné z postav, v dalších pak postavy ostatní - např. scéna rozhovoru 4 vojáků v polorozbořeném stavení na frontě). Celá víceméně divadelní scéna (většina filmu má tento komorní rozměr) slouží pak k zdůraznění závěrečných několika minut, v nichž je najednou v kontrapunktu ke zbytku filmu použito archivních dobových materiálů a mají téměř dokumentární charakter, aby celý film směřoval k samotnému finále a k již dříve zmíněnému symbolickému a duchovnímu přesahu. ___ Debutující Andrej Tarkovskij převzal tento projekt jako rozpracovaný po režiséru Eduardu Abalovovi a prý kompletně přetočil většinu již natočených scén, přeobsadil některé herce, změnil kameramana a štáb, což byl asi odvážný a riskantní tah, jeho vize se ovšem vyplatila, jelikož již svým debutem vyhrál hlavní cenu na mezinárodním filmovém festivalu v Benátkách...pěkná ouvertura k jeho zásadním filmovým počinům... ()
Tento film mě hned na začátku omráčil naprosto úžasnými záběry kamery - těmi jsem se následně mohla kochat po celou dobu až do úplného závěru. Snad největším kladem snímku byl pro mě představitel hlavní postavy Ivana - chlapce, jehož krátký život krutě poznamenala válka. Roli malého klučiny, který poté, co mu fašisté zavraždili matku, uvnitř neuvěřitelně zestárl a stal se samostatným sebevědomým "mužem", který už v životě nemá co ztratit, sehrál Nikolai s takovou samozřejmostí a tak neuvěřitelně vyspěle, že jeho herectví mohu s čistým svědomím označit za jeden z nejlepších dětských hereckých výkonů, jaké jsem kdy viděla - smekám! . . . . . Ačkoli zbytek filmu je vesměs takový "nijaký", místy s nehodícími se scénami (se zdravotní sestrou) a celkově poněkud chladný, myslím, že za něj, za úžasnou kameru a za naprosto excelentní herecký výkon Nikolaie Burlyayeva snad mohu odpovídající 3,5* s přimhouřením obou očí zaokrouhlit nahoru. ()
Už na počátku v Ivanově dětství Andrej Tarkovskij vytváří optiku z jiného světa, každá minuta obrazu (i v Zrcadle, Stalkerovi) tvoří artovou galerii, která zasluhuje zlatý rám. [lfš, 2017] ()
I Tarkovsky musel nějak debutovat... A ne, že by se mu to nepodařilo. Jen jsem měl malý problém s příběhovou linkou a podivným koncem. Zatím tři hvězdy, ale třeba jednou přidám. ()
Už ve své celovečerní prvotině ukazuje Tarkovskij, v čem spočívala jeho nejsilnější stránka - v práci kamery, ve schopnosti vytvářet magické obrazy, v lyrické atmosféře a v citlivém výběru a práci s herci. Jeho snímek sice není prost proslulého ideového zápalu a heroismu typického pro sovětské válečné filmy, přece jen je ale o poznání civilnější a jde v něm nikoliv o ideologii, nýbrž o vlastenectví. Tenhle Tarkovského raný kousek je mi z jeho tvorby asi nejsympatičtější (jakkoliv zdaleka není nejlepší) z jednoho prostého důvodu. Tady se ještě drží zpátky a vystačí si s velmi rozumnou stopáží. Dlouhé záběry tudíž neunavují, nejsou přítěží. Tarkovského práce se dá považovat za absolutní protipól produkce dnešních klipařů, kteří si pomáhají divokým střihem a nájezdy kamery. U Tarkovského je důležitý sám obraz, jeho kompozice. Celkový dojem: 65 %. ()
Moje první setkání s panem režisérem (a jistě ne poslední). Film mě velmi zaujal. A díky určitému teoretickému základu jsem také trochu věděl do čeho jdu, za což můžu být zpětně jenom rád, poněvadž už jen ten název je dost zavádějící (o Ivanovi je to pouze z části, i když větší, ale vzhledem k tomu, co zažívá, se snad ani o dětství nelze bavit a děj se k němu dostává vlastně jen ve snech či vzpomínkách). A možná je i trošku škoda, že představitel Ivana nedostal více prostoru, protože na jedné straně podal opravdu bravurní herecký výkon a na druhé by to zas divákovi pomohlo se ještě více sžít s postavou (a je mi docela jedno, že/jestli to nebylo režisérovým záměrem). Co se týče samotného vyprávění, nejsilnější je v momentech, kdy divák vidí Ivanovy představy a pak také při průzkumných akcích (při těch sice hraje prim tma či alespoň pošmourno, ale o to více napětí se pak vytvoří). A konec dopadl dle mých očekávání…a úplně se mi vybavil jiný sovětský film s dětským hrdinou-Jdi a dívej se (1985) a právě hlavně v závěru si člověk může krásně porovnat, jak se 2 takové filmy s podobným ústředním tématem mohou lišit (i když přece jenom dávám přednost mladšímu z nich). Celkově silné 4*. ()
Velmi silný film jednoho z nejvýznamnějších evropských filmařů, byť ani ten se neubránil politickému vlivu v době vzniku filmu. Naštěstí spíše po formální než po obsahové stránce. ()
Ač předvídatelný, konec je docela silný, stejně jako některé další momenty v průběhu filmu, ale celkově to nic převratného není. ()
Slnkom presvetlený brezový hájik, kopa detských tajomstiev v ňom a blízkosť milovanej mamušky sú už len chlapcovou spomienkou. Prítomnosť tvoria obhorené pahýle stromov, neexistujúca rodina a neustály dym vojnového spáleniska prekrývajúci slnko a modrú oblohu. Dieťa zlomené časom v čiernobielej, snovo lyrickými výjavmi prekladanej smutnej vojnovej balade. Úvodné vtiahnutie do deja cez sen, následný tajomný prechod bažinami a odovzdanie posolstva je postupne prebíjané odbočkami z vojenského flirtovania, či čakania v zákopoch na hrane diváckej znesiteľnosti. Skvelé snové sekvencie a jednotlivé obrazy zaryjúce sa do pamäti ponorenie do priemeru ale v žiadnom prípade neumožnia. ()
První Tarkovského celovečerní film patří v jeho tvorbě ktomu nejnormálnějšímu, co natočil. To ovšem není pochvala, protože to znamená, že patří k tomu nejprůměrnějšímu. Ale přestože některé pasáže se nevymykají z průměrných sovětských snímků o válce, nemohu souhlasit s nízkým hodnocením Limy. Tu a tam se ve filmu zjevují v Ivanovi a jeho představách takové hloubky, jejichž dno by člověk nezbadal. Ivanovy sny nám neukáží, co přesně mu nepřátelé provedli. Muselo to být však strašlivé, protože je za to nenávidí k smrti, do poslední kapky dechu, víc než dokáže vyslovit, víc než dokáže snést. Obraz pochmurné krajiny se snoubí s pochmurným obsahem tohoto filmu. ()
Jeden z prvých Tarkovského filmov som nedávno pozrel druhý krát, ale ani tak mi nedal to, čo by som od neho chcel. Úvodné minúty patria Ivanovi, no neskôr sa do toho primieša zdravotníčka Máša, no jej postava je v podstate zbytočná. napriek tomu jej Tarkovskij venoval dosť priestoru a Ivan ide v týchto momentoch bokom. Komornosť snímku a stále opakujúce sa lokácie zapríčiňujú častú nudu a hluché momenty. Posledných asi 5 minút film ako tak zachraňuje a je to jediné, čo sa divákovi vryje do pamäti. 60%. ()
Hrůza tehdejší doby, kdy obyčejný člověk byl sevřen z jedné strany nacismem a z té druhé komunismem... a v tom hledejte smyslu pro malého chlapce, uprostřed štvanice zvané "válka"!!! ()
Ivanovo dětství. Podle názvu by si člověk řekl, že celý snímek se bude točit kolem chlapce (podobně jako Jdi a dívej se) a uvidíme dokonalý obraz toho, jak válka poznamenala dětskou tvář a psychiku. Částečně tomu tak bylo, ovšem mnohé scény jsou tu jako vytržené z jiného filmu, což způsobuje, že jsem se jako divák absolutně nesžil s malým Ivanem. Zdlouhavé záběry byly zpočátku fajn, ovšem později už začínaly nudit. Úvodní záběry, které ukazují nádherný kontrast (doslova ráj X peklo), byly opravdu vynikající. Celkově však zklamání, proto jen 3*. ()
Po všech těch chválách tohoto filmu jsem čekal víc. Z toho co jsem zatím viděl od Tarkovského se mi líbilo vše, ale Ivanovo dětství není tím geniálním opusem, jako jeho následovníci. Kdo chce pocítit opravdovou sílu tohoto filmu, musí si počkat až do závěrečných minut, ze kterých opravdu zamrazí. Vidíme zde kombinaci syrových dokumetárních scén a záběrů ve kterých Tarkovskij naplno demonstruje své poetické vidění světa a to i v takových zrůdných věcech jakými jsou ostnaté dráty nebo rozbombarodvané sutiny domů. Již samotné dobové záběry jsou děsivé ale Tarkovskij jejich efekt svým okem ještě rozvíji a umocňuje tak jejich úzkoslivé vyznění. Několik vydařených záběrů se najde i v průběhu filmu, ale jádro bohužel tvoří nezáživné a místy i nadbytečné dialogy, jako např. ty se zdravotní sestrou Mášou. Naštěstí jsou zde i další silné pasáže, hlaně ty snové a tak se dá považivat Ivanovo dětství za vynikající film, ne však geniální. ()
skvělý Tarkovskýho debut o vabanku s osudem. ()
Krásně natočená vznešená nuda. Záběry moc hezké, kouzlící silnou podmanivou atmosféru, ale příběh nezajímavý a dost nesoudržný. Jasně, on Tarkovskij vlastně nikdy nevyprávěl komplexní uzavřené příběhy, ale většinou neměl problém pracovat s diváckou zvědavostí a někudy vést pozornost publika - ve svém debutu ale víceméně jen vizuálně machruje a klopýtá nudnými odbočkami. A to jsem tomu hrozně věřil. 60% ()
Román Ivan od Vladimira Bogomolova se po jeho vydání v roce 1957 pokusilo zpracovat neúspěšně několik tvůrců, na doporučení Michaila Romma poté byla režie adaptace svěřena čerstvému absolventovi Gerasimovovi všeruské státní univerzita kinematografie- Andreji Tarkovskijmu. Právě Ivanovo dětství bylo v roce 1962 režijním debutem tvůrce, který je sem tam označován jako ruský Stanley Kubrick. Už u svého debutu ovšem Tarkovskij projevil lyrický rukopis a už tehdy se jeho pojetí neshodovalo s vizí sovětského režimu. Právě Ivanovo dětství odstartovalo kariéru významného filmaře. Stejně jako pozdější Tarkovskijho filmy jako Andrej Rublev, Stalker či Solaris Ivanovo dětství vtahuje nejen obrazem, ale i obsahem. Do větší míry jde o film vděčnější, protože na rozdíl od pozdějších Tarkovskijho filmů trvá Ivanovo dětství pouze lehce přes hodinu a půl, na pozdějšího Tarkovskijho filmy, které někdy dosahovali délky až 3 hodin tedy nedosahuje. Sám Tarkovskij prohlásil, že Ivanovým dětstvím chtěl sdělit svou nenávist k válce a adaptaci románu Ivan, kde je protagonistou malý chlapec si zvolil právě proto, že dětství nejvíce kontrastuje s válkou. Sám Tarkovskij prohlásil, že byl se svým režijním debutem nespokojený, především kvůli faktu, že by některé scény nejradši pozměnil. Přesto už tehdy svým debutem zaujmul například Ingmara Bergmana, mnoho pozdějších filmařů prohlásilo, že je v jejich tvorbě inspiroval právě Tarkovskijho debut a došel si pro Zlatého lva na Filmovém festivalu v Benátkách. Ivanovo dětství je filmovou poezií, k té má ostatně blízko i zbytek Tarkovskijho tvorby. Události ve filmu Ivanova dětství jsou sice tragické, přesto jde o nádherný film. Už tehdy se dalo poznat, že se Tarkovskijho tvůrčí styl vymyká klasickým postupům s filmovou řečí. Prací se střihem, záběry a a dalšími tvůrčími postupy. I díky ním se Ivanovo dětství nejspíš ve světě dočkalo tak výrazného úspěchu, o to ohromující je, že svůj režijní debut skutečně Tarkovskij v Sovětském svazu natočil po svém i když mu bylo jasné, že následky na sebe později nenechají čekat. Tarkovskij se tehdy nestal ´´ zrádcem ´´ poprvé, i tak si ovšem tvůrci uvědomovali, že jde o protiváhu těch nejtalentovanějších zahraničních režisérů. Jde možná brát částečně jako poklonu, že jde o nejnormálnější Tarkovskijho film, což ovšem neznamená, že by v Ivanově dětství ten později Tarkovskij nebyl znát. Už zde je ostatně poznat jeho práce se symbolikou i právě uchopení se obsahově silné látky, které se díky němu dočkává výborné vizuální stránky. Kamera Vadima Jusova je nádherná, její krása přímo kontrastuje s peklem, které se odehrává v rámci děje. Tarkovskij se v průběhu skutečně projevuje jako člověk, který nenávidí válku a chce jí prodat v té nejhnusnější podobě, jeho poetický cit se ovšem nikdy neztratí a jde o jeden z nejsilnějších protiválečných filmů všech dob. Portrét dětství a války, výrazné prvky surrealismu snažící se o zachycení pocitů a myšlenek, experimentálně funkční filmařské postupy a především skutečně obrazově i pocitově silný zážitek, který z Tarkovskijho prvního filmu jeden z nejpozoruhodnějších filmových debutů v historii. Společně s Andrejem Rublevem nejspíš vrchol Tarkovskijho tvorby, který tomuhle talentovanému filmaři sice nezabránil v docela obtížném (a předčasně zakončeném) osudu, přesto ovšem odhalil jeho bravurní filmařské schopnosti. Na film s tragickými událostmi se tak paradoxně vzpomíná poměrně pozitivně...... () (méně) (více)