Solaris

Tak jako jsem nikdy nijak zvlášť nepřišel na chuť Lemovi knižnímu, tak jsem zdá se ani moc nepřišel na chuť Lemovi zfilmovanému (což vlastně třeba díky Irarii XB1 není tak docela pravda, ale... Jedeme dál), v téhle podobě je totiž docela nudný, zbytečně dlouhý a s absencí jakýchkoliv emocí, přestože je na nich celý příběh postaven. Což je vážně docela škoda, protože Tarkovskyj je skvělý režisér (byť jsem od něj ještě neviděl tolik věcí, kolik by bylo záhodno) a z řemeslného hlediska je film perfektní, jenže co na tom, když hlavní postava působí jako bezcitný vrah nezletilých morčat a stopáž s víc jak dvěma a půl hodinama musí být zaplněna zbytečnou a nic neříkající bez-scifiální vatou. U bratrů Strugackých se to holt povedlo lépe (a jejich knížky mě taky baví o něco víc). /a jak nesnáším US remaky, taky se na něj díky střídmé stopáži a obsazení když už ne přímo těším, tak jsem minimálně zvědavej/ (22.11.2014)

Solaris je filozofické sci-fi. Nastoľuje niekoľko otázok, týkajúcich sa ľudstva, jeho túžby po poznaní a jeho spoznávania samého seba. To si treba uvedomiť, aby človek nebol sklamaný z jeho rozvláčneho tempa a nečakal na to, kedy sa to konečne rozbehne. Taký divák bude čakať márne. Nastolené otázky sú podané jasne, dosť sa o nich v dialógoch rozpráva a tak si myslím, že si z filmu niečo odnesie každý vnímavý divák. Vydávame sa do diaľav vesmíru a pritom hľadáme iba samých seba. Tá niekoľko minútová cesta autom je metaforou tejto cesty "nikam". Vo filme vás toho čaká omnoho viac. Videné tretíkrát: nesporne ku pôžitku filmu okrem toho hutného filozofovania prispieva aj sovietska prestava medziplanetárnych letov. Posádka ani nevie, že k nim niekto prichádza, čudujú sa, ako keby ich kamoš nečakane prišiel večer do krčmy. (17.07.2012)

Osobně spíše preferuji novější Soderberghovu adaptaci Lemova románu, která byla značně intimnější a soustředila se především na romantickou linii, kdežto Tarkovskij ve své verzi více a z tematického hlediska obšírněji filosofuje a film se mi v poslední třetině zdál již zbytečně dlouhý (při sledování téměř tříhodinového Andreje Rubleva se u mě tyto stavy však nedostavovaly). Atmosféra filmu je přímo úchvatná a velmi záhy diváka vtáhne do děje, který je vyprávěn pomalým tempem a vyzdvihnut si zaslouží i krásně komponované záběry, kterými Vadim Jusov ve filmu rozhodně nešetří. (09.01.2011)

Film pro druhé setkání s ruským velikánem jsem znovu pečlivě vybíral a znovu narazil. Teď už je mi jasné, že utahanost nebyla problémem jen Stalkera, je to problém Tarkovského jako režiséra. Díky pomalým tahům kamery a mlčícím hercům sice vždy vykouzlí slušně tajemnou atmosféru, ale jeho filozofování nemá divák za co chytit a začne se nudit. Solaris vlastně není vůbec o vesmíru. Z těch pár vět, co jsem pobral, můžu říct, že je to film o smyslu lidského bytí, poznání a lásce. Témata zajímává pro širší publikum, ale jejich prezentace je tak nestravitelná, že jsem projekci musel rozdělit do čtyř dnů. Což určitě neznačí ideální filmový zážitek. Hledání perly v Tarkovského filmografii tedy pokračuje dál. (09.07.2012)

To, čo zbožňujem na kinematografii vtedajších čias, totiž dlhé, poetické a kontemplatívne zábery a scény preťahované až na samú hranicu znesiteľnosti (viď Viscontiho bálovú scénu v Gepardovi trvajúcu 45 minút, v ktorej sa zdanlivo nič nedeje), som našiel. Tých naozaj fascinujúcich však bolo len zopár, niektoré mi pripadali nudné, nie však kvôli svojej dĺžke. Prostredie bolo príšerne ordinérne a nezaujímavé - tým nechcem povedať, že mi chýbal Viscontiho panesteticizmus - bezútešnosť sa dá navodiť omnoho kultivovanejšími prostriedkami a práve predovšetkým nedostatok spomínanej kultivovanosti spôsobil to, že posolstvo filmu na mňa nedoľahlo s takou intenzitou, v ktorú som dúfal. To svoje som si v ňom našiel a musím povedať, že som bol dojatý k slzám (Sovieti Nesovieti, Rusi vždy mali väčší zmysel pre veci duchovné než celý Vatikán). Expozícia má celkom čechovovskú atmosféru - víkendový dom na konci leta, jazero, koník, neprestajne sa pohybujúca vodná tráva (ktorá v druhej časti filmu nadobudne ešte znepokojujúcejšiu podobu pásikov papiera chvejúcich sa vo ventilácii) - lepší rozjazd pre filozofické sci-fi si nedokážem predstaviť. Verbálne pripomienky Tolstoja a Dostojevského plus okázalo inštalované busty antických filozofov sú však vo filozofickom filme prejavom nemiernosti a nezdravého úsudku. Každopádne koláž z perfektne vybraných Bruegelových obrazov (Tarkovskij si kľudne mohol vybrať trebárs Triumf smrti či Babylónsku vežu, ale on si našťastie vybral iné) či scéna "O 17:00 bude beztiažový stav na 30 sekúnd" pre mňa stačia na to, aby som mal chuť pozrieť si film znovu. Mimochodom nechápem, prečo je koniec niekým chápaný ako čosi enigmatické - je to naopak doslovná citácia Rembrandtovho Návratu márnotratného syna z Ermitáže a táto doslovnosť mi pripadá v kontexte zámeru tvorcu celkom namieste. Úžasne dobré, ale formálne dosť nevyvážené. (29.12.2006)