Stalker

Film jsem viděl v době, kdy jsem 1. měl velmi v oblibě Strugacké, z jejichž románu film vychází (ale...) a 2. v době, kdy jsem již viděl Solaris a Nostalgii. Docela dlouho mi nesedlo, že je o něčem výrazně jiném, než kniha, byl jsem až zklamaný... Nicméně pak jsem podlehl hypnóze a naprosto mě dostal. Jen nevím, zda bych ho zvládl vidět podruhé :-) /// update po mnoha letech: zvládl a znovu nádhera... (25.01.2007)

Stalker byl poslední snímek, který Tarkovskij natočil na území Sovětského svazu, jako už tradičně po řadě obstrukcí úřadů, navíc na podřadný filmový materiál. Čím větší byly překážky ze strany sovětských orgánů, tím větší byla neformální prestiž, které se Tarkovskij těšil ze strany intelektuálů a ostatních filmařů. Za výchozí látku si vybral novelu Arkadije a Borise Strugackých, která u nás v 70. letech vyšla pod názvem Piknik u cesty. Jedná se o jedno z nejvýznamnějších děl této autorské dvojice a jedno ze zásadních děl sci-fi, které vytvářely můj čtenářský profil. Spolupráce Tarkovského a Strugackých byla ve skutečnosti velice obtížná, protože Tarkovskij byl na výsost svébytný a tvrdohlavý umělec, který neuznával kompromisy a měl výrazně odlišnou představu o konečné podobě filmu než Strugačtí, coby autoři scénáře. Dokonale vykostil téměř všechny motivy žánru sci-fi z filmu, který je ve skutečnosti náročnou filosoficko-psychologickou studií člověka. Tajemné pásmo, které má v románu konkrétní původ, slouží Tarkovskému jako metafora pro připomínku nedávných událostí Sovětského svazu, tedy existenci souostroví Gulag a obrovského bezpráví, kterého se na sovětskému území odehrávalo. Připomínkou tohoto utrpení je i vyholená hlava Stalkera, která připomíná vězně ze sovětských lágrů. Jako žánrový snímek Stalker určitě nefunguje a jeho řazení do žánru sci-fi je vyslověně matoucí. Otevřeně řečeno, Piknik u cesty by si z tohoto pohledu zasloužil důstojnější převedení na filmové plátno. Strugačtí byli z výsledné podoby filmu hodně zklamaní, nicméně Tarkovskij měl tak výjimečnou prestiž, že se neodvážili protestovat. Konec konců krátce poté odjel do zahraničí. Přes výše uvedené stojí za to Tarkovského snímek zhlédnout, protože tento filmař měl výjimečný talent pro práci s obrazem, měl vytříbené výtvarné nadání a dokázal skvěle pracovat s kamerou. Dlouhé několikaminutové záběry mohou sice na první dojem nudit, ale když se člověk poddá atmosféře, bude bohatě odměněn. Jako fanoušek Strugackých nejsem s podobou Stalkera spokojený, ale divák, který není příznivcem sci-fi, nýbrž náročnější artové podívané, si přijde na své. Celkový dojem: 60 %. (25.01.2008)

Geniální dílo, které na svého diváka klade nemalé nároky. Stalker v podstatě překračuje hranice filmového média, spíš než o film se jedná o filosofickou skladbu, kterou můžete uchopit jakkoli, přičemž nikdo nemůže říct, že zrovna to jeho uchopení je správné. Anebo špatné, podle toho, jak se na to budete dívat. (21.09.2009)

Neuvěřitelné. Sice bych se mohl podepsat pod POMŮV komentář, ale nedá mi to. Tarkovského jsem už pomalu odsunoval na pomyslnou kolej "tohle fakt není pro mě", protože jeho Solaris a Nostalgie mě málem unudily k smrti. Ale o Stalkerovi jsem hodně slyšel, (mezi jinými i to, že se jedná o jeho nejlepší film) tak jsem Andrejovi dal ještě jednu poslední šanci. A světe div se, ono to vyšlo! Stalker mě už od prvních minut chytl svou ponurou atmosférou, dialogy, hudbou no prostě vším. A já si uvědomil, že tohle je opravdu výjimečný film. I když je to další filozofické dílo, z něhož něco pochopíte, něco absolutně ne, tak si ho užijete. Alespoň já se opravdu nemohl odtrhnout. A ano, tohle je nejlepší film od Tarkovského. A nedá mi to, Solaris měl téměř stejnou stopáž, jako Stalker. A to je pro mě ujištění, že pokud se v takto dlouhém filmu něco opravdu děje, tak to není nuda. Malá poznámka na konec: Před Stalkerem jsem si říkal, že kam se Tarkovský hrabe na Lynche (co se týče divných filmů) ale po Stalkerovi si říkám, kam se hrabe Lynch… :-) (04.11.2009)

Jsem smířen s tím, že nic famóznější za svůj život nikdy neuvidím. ____ Ruská filmová estetika posílená samotným přístupem Tarkovského činí ze Stalkera nezapomenutelnou epopej. Genialita filmu je tak dosažitelná, přitom tak vzdálená; kopíruje v podstatě Zónu, kam lze utéct a nalézt zázraky, ale je nutné pro to něco udělat - člověk zůstává na vše sám, nikdo mu nepomůže, žádná neviditelná síla ho nepopostrčí. Zóna je jedno z nejmagičtějších míst, kam kdy kterýkoliv režisér své diváky pozval. Zprvu se film zabývá šedinou světa, poté dává do vztahu hledisko humanisty (Spisovatel), vědce (Profesor) a věřícího (Stalker). Tarkovskij coby odpůrce „trojúhelníku abc" a techniky nadržuje Stalkerovi a Profesora nechává za oponou. Klíčové otázky: Smí racionální člověk důvěřovat niterným pocitům? Nezanikla by bez trápení i samotná touha po štěstí? Solonicyn (Spisovatel) a zejména Kajdanovskij (Stalker), toť dva magnety, z nichž nelze spustit oči. Tarkovskij svůj čarokrásný biohazard vystavěl v duchu básně v próze a mně nezbývá než mu za toto unikátní veledílo, které nesnese srovnání absolutně s ničím, hluboce poděkovat. (01.12.2007)