Zrcadlo

Za mně doposud neslabší Tarkovskij. Touha o něčem podstatném a nadobecném vypovídat se v Zrcadle podrobuje režisérově touze po návratu po stopách vlastní paměti do dětství. Faktem je, že mechanismy nespolehlivé paměti dostaly zajímavý ekvivalent ve filmových prostředcích. Někomu to bude zřejmě stačit a užije si lehce surreálný trip do hlubin vzpomínek. Pro mě je to ale málo. (05.08.2017)

Pohliadni do zrkadla a uvidíš sám seba..._____Zerkalo je možno najosobnejšie a najnediváckejšie Tarkovského dielo. Sledovať ho je ako prechádzať galériou nádherných obrazov, ktorých ďalšie podoby možno nájsť u Bélly Tarra, Larsa von Triera, Terrenca Malicka, Andreja Zvjaginceva či Alexandra Sokurova. Intímna spoveď smerujúca k základu, prekrásnemu svojou tajuplnosťou a mýtickosťou. Lebo krása umenia spočíva v jeho nezachytiteľnosti a neopísateľnosti._____Radšej než sa pokúšať napísať vecný komentár, zacitujem z básní otca Andreja Tarkovského, Arsenija Alexandroviča, jedného z veľkých sovietskych poetov: U pohorelce v stepi na komíně spí orel. Býval tady krb. V obrazech dětství všecko bylo jiné: Caesarův triumf, pod ním celý Řím. Jen orel svěšený, ni dům, ni dým. Utiš, se srdce, i to ještě strp. ///// Do okna zvenku noc se tváří, v kouzelných brýlích temná líc. Čte v tlustém babylónském snáři jako žrec táhle zpívajíc. Bez zábradlíčka její schody jdou vzhůru, kolem nich je poušť, kde stíny vynášejí soudy za tvoji jinojazyčnost. Kde však jsou míry, pojmy, smysly? Kdo trestá? Jaké poklesky? My z jedné jeskyně jsme vyšli, kde klínopis byl pro všecky. Vše od potopy k Euklidovi nám bylo dáno dohlédnout. Vzals - vydej! Viděls, popiš slovy! V synech tě vyzývá tvůj rod. I tobě jednou svitne v nouzi přístřešek někde při kraji, dokud se býci jako bozi o boky třou a dál se plouží a žvanec doby žvýkají. ///// Už odešla. A na rozloučenou mi padaly žluté listy střesené. A doma zbyly mi jen holé stromy vyšelestěné siré jeseně. Léto jak jehla upuštěná na zem ze zdřevěnělé ruky tichosti s cinknutím propadlo se pod obrazem do myší díry za omítkou zdi. Když účtovat, pak tedy nemám ani právo na tenhle požár pod víčkem, snad ještě zazní písek rozcinkaný pod opatrným jejím kramflíčkem. Vně mého bytí, obydlí, tam v pláči a víru zneklidněné aleje, v žlutém i v modrém, v rudém - nač jí má báseň je? Nač jí má báseň je?_____Зеркало... (01.09.2015)

I když tento film asi plně nechápu, nezabrání mi to dát kvalitní ohodnocení. Nevím jak to Tarkovskij dělá, že mě jeho poetika tak baví a nepřestává mě fascinovat. Proto se těším na jeho další filmy, které v brzké době plánuji a na druhou projekci dvou filmů, které jsem už měl tu čest vidět (kromě Zrcadla je to Andrej Rublev). ___ Jelikož byl Andrej Rublev o kousek lepší a zážitek z jeho zhlédnutí byl vyšší musím tento film hodnotit - 75% (04.06.2012)

Deti sú obrazom svojich rodičov. Nie úplným, ale to nie je ani pohľad do zrkadla. Nie je to úplny obraz nás samých. Aj keď sú príležitosti, kedy sa o to všemožne snažíme. Problém je že oblbujeme skôr seba ako zrkadlo. Nemu je to vlastne jedno. To čo vidíme v zrkadle nie je realita, je to obraz reality, ktorá sa na realitu len podobá. Prekrucuje ju. Nie úplne, ale svojim špecifickým spôsobom. Tarkovského zrkadlo je film postavený na podobnom princípe. Jeho obrazy, dávajú zmysel. Sú to výseky zo situácií, ktoré nám môžu prísť dôverne známe, alebo ktoré definujú dobu a krajinu v ktorej hlavný hrdina vyrastal, alebo na ktorú má spomienky. Film sa sústreďuje na postavu ženy a matky. Je prítomná v mnohých scénach a cítiť z nej rozpor a určitú nechuť k udalostiam, ktoré ju stretávajú, ale aj pokoj, ktorý sa jej dostáva v naozaj výnimočných momentoch. Hlavným hrdinom je tu kamera, ktorá neprechádza priestorom tak často ako tomu bolo v predošlých Tarkovského filmoch, ale ktorá má tendenciu do miestností a priestorov vstupovať a tým nám dovoľuje nazrieť do všedných dní jednej rodiny. Kontrast prírody a človeka je tu podobne ako v predošlých filmoch viditeľný a umocňuje emocionálny zážitok z videného. Film strieda rôzne rozprávačské postupy aby odovzdal divákovi nejakú emóciu. Čo sa mu aj darí. Spolu s Andrej Rubľevom najúchvatnejšie dielo tohto tvorcu. (16.07.2011)

Poraďte mi, co mám k tomuto snímku napsat. Tarkovského tvorbu mám hodně rád a neskutečně si Tarkovského jako filmového tvůrce i člověka vážím, ale se ZRCADLEM si fakt nevím rady. Na jedné straně jsem se během filmu (v tom nejlepším slova smyslu) rochnil ve vizuálním a audio zpracování. Tarkovskij prostě umí vystihnout atmosféru, vytvořit to správně duchovně-filozofické prostředí... ale... ale tento film prostě narušuje a popírá mnou chápanou definici umění. Umění nemusí (a mnohdy taky nesmí) být jednoduché. Pokud je umění o schopnosti do poselství zakódovat a přenést na druhé něco osobního, hlubokého a běžným jazykem nesdělitelného, co druhé "posunuje" dál, pak se to Tarkovskému v mém případě podařilo jen tak napůl. Byly chvíle, které jsem si neskutečně užival; pak však taky přišly chvíle, kdy jsem se užíral nudou. Andreji, tentokrát skutečně nemohu jen chválit. Je mi to líto... 75/100. (02.06.2004)