Cesta ven

Nejprve podlaha rozbouřená nejistotou, pak vlny naočkované jarem projít sklem k slovním obratům. Úder, po kterém se bahno vylije ze břehů. Mrtvé dno - průstřel naděje, cesta ven. ( Vyhnula bych se srovnávání s bratry Dardennovými a soustředila se na režisérovu výpověď o jednom očividném mikrosvětě.) (23.02.2015)

Vtahující, ale uměřené, nic neulehčující, nepřikrašlující, nezakrývající, ale ani neupadající do klasických polarizujících černobílých nálepkujících klišé.... a také autenticky, civilně poetické v detailech i dynamice dramatické křivky, jako je poetický život sám... Sledujeme mladou rodinu, která nezastírá svoje kořeny a geny, a zároveň si přeje žít důstojně ve většinově bílé společnosti a dobře vychovávat svou dcerku, a potýká se přirozeně a věrohodně se všemi nešvary a překážkami, o něž to má v naší společnosti těžší jak právě pro svoji etnicitu, tak pro přináležitost k nejchudším vrstvám občanů, což se s tím žel drtivě pojí, a v neposlední řadě právě proto, že odmítá žít kriminálním či vyloučeným způsobem života, ač ji do toho v podstatě celý systém i jednotlivci absurdně tlačí.... Sledujeme tak zevnitř, zblízka propadání dvou schopných, sympatických dospělých lidí sociálním systémem, drsně limitované životní možnosti v pastech sociálního vyloučení, dávkových pastech a dluhových pastech a  máme šanci pochopit, jak komplexně se takové smyčky utahují, a jak nespravedlivě jsou v tom oběti ponechány se stigmatem, že si za to můžou samy, ač to v devadesáti procentech případů není pravda - a z určitého úhlu pohledu to není pravda nikdy. Téma sociálního vyloučení, nedůstojného života na okraji, zrcadlí Petr Václav střízlivě, s citem a s klidem (ale nikoli netečností) skutečného filmaře, a také s hlubokým smyslem pro zdrchanou, rozprášenou, ale stále ještě přežívající cikánskou kulturu, která je v mnohém (péče o rodinu, pospolitost) pevnější než ta převládající soudobá... Petr Václav toto vše plasticky a hodnověrně vystihuje nejen zde, ale i v dalších svých snímcích, a přitom se nejedná o účelovou sociální kritiku, ale o plnokrevná filmová díla, jaká mají v Česku posledních dekád svojí filmařskou kvalitou jen stěží a zřídka obdoby (umí to třeba Olmo Omerzu, Všechno bude). Jestli vás Cesta ven oslovila, podívejte se určitě i na Nikdy nejsme sami. *~ (07.11.2022)

Na první pohled možná až moc roztříštěný sled okatě depresivních obrázků. Na ten druhý je to o dost lepší a baví mě tam plno fikaně přehrocených scén. Na třetí jsem naplno pohlcen a cítím, že si mě romské drama z Ostravy omotalo kolem prstu. Něco tak strašně smutnýho bych klidně dokázal sledovat hodiny. (14.04.2016)

To je fór. Tahle cigánská píčovina má 7 českých lvů? Vrchol... Bylo to trapné od začátku dokonce. Ti co hráli cigány, byli ve skutečnosti vybraní, takoví ti slušní. Ani z daleka nenapodobovali tu správnou smradlavou cigánskou mluvu. A není divu vlastně. Protože se skutečnými degeši by to těžko šlo zkonstruovat. Tvůrci by měli navštívit aspoň na týden sídliště Janov a poučit se, jak to vypadá doopravdy. Tohle bylo dost ubohé. Navíc dělat z cigánu chudáčky, kteří se snaží sehnat si práci, jen naše úřady jim to neumožňují, je tak ubohý a chabý pokus o hození špíny na nás, Čechy. Celý tento film je jedno velké divadlo. Jedna z věcí, kterou přesně tento liberální žido - kapitalistický stát potřebuje, před očima Evropské unie. Takže vlastně to vysvětluje, proč to má takové ocenění, když je to vlastně celé trapné, lživé a nás Čechy, Moravany a Slezany špinící. Nemám víc co dodat, protože je mi tady z některých komentářů, jak je to realistické a jací jsme zmrdi, že jim nedáváme možnost vzdělaní a práce, na blití. Jste jen banda debilů, co ví úplný hovno o tom,jaké to je žít vedle skutečných cigánů, kteří vás mají úplně v prdeli i vašimi snahami o začleněním do společnosti. Doporučuji vám, alespoň 14 denní pobyt na nějakém sídlišti, aby jste si přivezli bohaté zkušenosti, šváby a štěnice. Pak se vraťte a napište znova vaše dojmy z dovolené. (03.04.2015)

Velmi sugestivní příběh z prostředí ve kterým se sice nenacházím a doufám, že nikdy nacházet nebudu, ale i tak si troufnu říct, že ten příběh na mě působil realisticky, syrově a depresivně. Žaneta si obcházela svůj hořkej kruh, ale já v tom kruhu teda moc děr kudy ven neviděl. Po tomhle filmu si možnosti vydělávat si love vážím zase o hodně víc. Film díky osobité kameře, nehereckýmu castingu a tradičně depresi pomahájícím ostravským exteriérům působí až dokumentaristicky. Z toho lidskýho zoufalství jsem nakoupil depresi na celej měsíc, fakt díky. (14.02.2015)