Rýn - cesta od pramene k ústí

Německý seriál Rýn - cesta od pramene k ústí z roku 2011 jsem jako jeden z mála viděl hned dvakrát, i když ani vlastně nevím, co mne na něm tak zaujalo. Prostě se to tak nějak sešlo, že jsem tento čtyřdílný seriál o řece Rýn a lidech, žijících podél ní neviděl jen jednou, i když jsem jej hned po prvním shlédnutí považoval za průměrný filmový počin. Nejkrásnější v něm byly záběry v prvním díle, když jsme Rýn viděli v horách na začátku jeho toku. Dále mé oko potěšily obrázky ze Švýcarska či německého údolí, plného hradů nad řekou. Naopak mne rozčilovaly rozhovory s lidmi, kteří u Rýna žili nebo byly s veletokem nějak jinak spojeni, což bylo hlavně v rámci pracovní činnosti. Hezké záběry přírody tak byly velmi, ale velmi často přerušeny kecy v kleci a také na podrobnější prohlídku měst na řece nebyl kvůli tomu čas. Záběry na památky třeba v Kostnici nebo Düsseldorfu by mne daly určitě více, než když jsem sledoval malování obrazů, práci říční policie či převozníka nebo rozhovor s rybářem. V prvním dílu jsme pochopitelně začali u pramenů Předního a Zadního Rýna ve švýcarském kantonu Graubünden, kde se mi hodně líbilo a doputovali jsme až k mosut přes Rýn v Kostnici, který značil nulový bod, odtud se počítala oficiální kilometráž této řeky. Ve druhém dílu jsme vypluli od oficiálního nultého kilometru řeky od mostu přes Rýn v Kostnici po části od Bodamského jezera až po Basilej, která se nazývá Vysoký Rýn a tvoří přirozenou hranici mezi Německem a Švýcarskem. Od Basileje dál je to Horní Rýn a odděluje Německo od Francie až po poslední elektrárnu a poslední přehradu na Horním Rýnu Iffezheim, na které spolupracují Němci a Francouzi. Ve třetím pokračování jsme pluli od 425. kilometru Rýna, kde na jeho březích proti sobě leží města Ludwigshafen a na pravém břehu Mannheim, přes Worms, Oppenheim, Mohuč a úsekem tak zvaného rýnského romantismu, který je dnes zapsán mezi světové kulturní dědictví UNESCO. Bylo to ono zmíněné údolí středního Rýna s více než čtyřiceti hrady, které se mi také velice líbilo. Skončili jsme tentokrát u soutoku s Moselou, kde stojí slavná monumentální jezdecká socha německého císaře Viléma I. Která připomíná vyhlášení Německé říše v roce 1871. Závěrečná část začala na 650. kilometru tohoto veletoku před největší gotickou katedrálou na světě Kolínským dómem, který mne také zaujal, ale škoda, že mu nebylo věnováno více času. Další úsek nesl název Dolní Rýn, který protékal Duisburgem a posledním německým městem na této řece Emmerichem. Řeka dál teče do Nizozemska a u Millingenu se poprvé rozdvojuje. Levé hlavní rameno se jmenuje Waal a pravé Lek. Tady začíná společná delta Rýna a Mázy, v níž se obě řeky dále rozvětvují. Ke své bráně do Severního moře dospěl Rýn v Rotterdamu, kde je největší oceánský přístav v Evropě. Prošli jsme tak spolu s Rýnem jeho cestu severní Evropou z hor, přes německou a holandskou rovinu až do moře, což bych hodnotil jako poněkud netradiční cestovatelský seriál, ale kéž by jich bylo více, hlavně těch z Evropy. Bohužel takové seriály často ukazují asijské nebo americké záběry, ale na starou dobrou Evropu jakoby se zapomínalo a přitom zde máme tolik zajímavostí a památek. Za to patří německým filmařům velký dík. Danke. Suma sumárum, seriál Rýn - cesta od pramene k ústí ode mne dostal tři rýnské hvězdy ***. (21.12.2019) (méně) (více)