Final Cut - Dámy a pánové

Bylo mi šestnáct a za lásku na první pohled se to označit zrovna nedalo. Léta jsme se míjeli, on na první pohled uslintaný předvídatelný mamlas, s kterým mrhají čas jen ti, co neumějí číst, já předsudečný snob beze špetky rozhledu. Jenže potom jsme si dali rande na Kill Billovi a začal mezi námi dlouholetý vztah, jemuž se co do vášnivosti vyrovnala snad jen aférka Normana Batese s Amélií Poulainovou. Zdálo se to být na celý život, ale jak jinak, z něj se postupně stával čím dál víc moralizující stereotypní nudař spoléhající na minulé úspěchy a já mu po práci začala z nedostatku naplnění pravidelně zahýbat u konzolí. Pak mi ovšem na dovolené předvedl svou nevídanou schopnost udělat z Alexe DeLarge romantického gentlemana a z Yody starou chápavou matrónu a ta dřívější jiskra znova přeskočila. Tenhle počin prostě musí oslovit každého, kdo někdy třeba jen na chvíli zahořel tou šílenou nekompromisní láskou k filmu. (31.07.2014)

Keď som hodnotil, bolo to s poradovým číslom 100. Teraz píšem komentár s poradovým číslom 20, a i keď ho píšem o viac než mesiac neskôr, som stále rovnako nadšený, ohúrený, šokovaný a... uspokojený. Najveľkolepejšia predohra, akt a vyvrcholenie všetkých čias (a kto sa odváži odporovať, bude na mieste popravený, pribitý na kríž, sťatý a upálený). Pálfi zvysoka kašle na všetky konvencie a zákonitosti, kašle na autorské práva, kašle na legálnosť, kašle na peniaze, kašle na maďarský filmový fond, na štúdiá, na hercov, na spoločnosti, na distribútorov, na celé ľudstvo a odovzdáva sa jedinému - divákovi a jeho ultimátnemu pôžitku. Naprieč časom, priestorom, dimenziami, snom, realitou, bez uzákonenej postavy, herca, doby, miesta, príbehu či dialógu hrá na strunu nostalgie a čírej, úplnej a dokonalej filmovosti. Len za pomoci nelegálne stiahnutého materiálu zo stoviek filmov tvorí jemnú štruktúru zhola nového metapríbehu, lepšie povedané metaromance. Okrem toho pred divákom okázale a elegantne rozvíja históriu a dejiny filmu, predstavuje najzásadnejšie snímky, tvorcov, hercov a ešte omnoho viac. Pekelný film s nebeským účinkom. Film zhotovený s nulovým rozpočtom, pri ktorého uvedení do distribúcie by sa Pálfi nedoplatil. Film-Báseň. Film-Paradox. MetaFilm. Alebo niečo úplne iné... Pokiaľ je Spielberg velikán, Kubrick titán, Lumet neprekonateľný a Lang najväčší filmový priekopník, György Pálfi je poloboh, ktorý dokonale ovláda filmové plátno, klame divácke zmysly, hrá sa s formou a obsahom, a ja mu to hltám. Konceptuálny audiovizuálny, tvarový, mechanický, kamerový, kvantový, pohybový, rázový, ideologický, individualistický rozmerový masaker. Už viem, čo budem rozoberať v diplomovke... Best of 2012. 100% P.S.: Tento film je možné sledovať v akomkoľvek stave vrátane konzumácie alkoholu, drog či iných omamných a psychotropných látok a halucinogénov, rovnako je možné ho sledovať úplne bez zvuku, alebo minimálne bez titulkov, bez znalosti čohokoľvek (čím menej o svetovom filme všebecne viete, tým lepšie), stačí len pohodlne sa usadiť, zapnúť a nechať sa unášať na vlnách kúzla vytrhávajúceho zo stereotypu všednosti. (05.04.2014)

To takhle vezmeme 500 "náhodných" filmů a uděláme z nich jeden Final Cut, který vypráví to, co všechny filmy před tím a přeci jen trochu jinak. Střídají se obličeje, postavy, kulisy, barvy, někdy i herce zastoupí animace, popř samotný mistr Yoda... Čím více filmů rozpoznáte, tím lepší bude celkový zážitek, György Pálfi proto ohleduplně vybírá zejména ty známé kousky a většinou to funguje. Vtipnost pak logicky pramení z překroucení významu originálních scén a to je docela fajn... 7/10 (03.08.2014)

Dám pět. Proč ? Protože když někdo dává filmu svou lásku, tak já mu za to vždy budu oplácet stejnou mincí. Možná by i takovému filmovému sestřihu slušela ucelenější obsahová koncepce, ale z tohoto dílka jde čístá radost z vynálezu zvaného film, že nemůžu jinak, korn když i záverečné titulky se tak krásně poslouchají (27.05.2015)

Absolutní film. Věřím, že něco takového se v REM fázi spánku honí hlavou opravdovým cinefilům. Emocionálně i vypravěčsky jde o překvapivě funkční experiment, zdárně navozující dojem příběhové kontinuity, a dokonce schopný vyvolat jakous takous identifikaci (s archetypálními romanticko-filmovými situacemi, nikoli s postavami). Pálfiho autorský otisk je nejpatrnější v plném zužitkování situací čpících tou nejfyzičtější člověčinou (nechybí fragment "cukrové" scény ze Sweet Movie) a v podvratném nabourávání seriózních situací zcela nepatřičným záběrem Yody nebo někoho/něčeho podobného. Vlastně jde o trochu nápadnější využití techniky, kterou Tyler Durden v Klubu rváčů vylepšoval dětské filmy. Filmoví fanoušci jistě mohou soutěžit, kdo pozná více snímků (jen bych to příště prosil konat při neveřejném promítání), ale touto aktivitou se zábavností potenciál filmu podle mne zdaleka nevyčerpává. Nedivil bych se, kdyby o střihové skladbě a typech návaznosti záběrů (atmosféra, pohyb, tvar) někdo časem napsal přinejmenším bakalářku. 90% (16.03.2013)