Stories We Tell
Režie:
Sarah PolleyScénář:
Sarah PolleyHudba:
Jonathan GoldsmithHrají:
Sarah Polley, Tom Butler, Christine Horne, Jeanie Calleja, Lani Billard, Jef Mallory, Mairtin O'CarriganObsahy(1)
Kontemplativní dokumentární snímek talentované kanadské herečky a režisérky je osobní, a přesto univerzální výpovědí o lidské paměti a vzpomínkách. Polleyová se s odvahou rozhodla zpovídat členy vlastní rodiny a zjistit, co se skrývá za otazníky, které po sobě zanechala předčasně zesnulá matka. (MFF Karlovy Vary)
Recenze (12)
Rodinná historie Sarah Polley v performativním dokumentu (minulost režisérky poznáváme jejíma očima a společně s ní), který nehraje podle zavedených pravidel. Přibližně osmdesát minut jsou home video záběry z minulosti korigovány nově natočenými mluvícími hlavami. Tyto dvě verze jednoho příběhu o lásce, rodině, zrození a smrti doplňuje ještě verze třetí, text předčítaný mužem jménem Michael Polley. Zdá se, že tuto třetí verzi si autorka vymyslela, aby měla sama nad dějinami svého početí nějakou kontrolu. Jak ovšem vyjde najevo v poslední třetině filmu, její kontrola byla po celou dobu větší, než se navenek zdálo. Učiněné odhalení míry pravdivosti toho, co jsme doposud sledovali, nás částečně staví do pozice samotné Polleyové, která se také dlouho domnívala, že věci se mají trochu jinak. Dochází tím nejen k posílení performativního rozměru díla, ale také k sebeobhajobě filmu, který dosud nabízel víceméně jen rozmělňované rodinné melodrama, přínosné především pro členy početné rodiny Polleyových (jediným ozvláštněním jsou nápovědné záběry ze současnosti, natočené na osmičku na důkaz toho, jak se přítomnost okamžikem jejího prožití stává součástí nerozhodnutelné minulosti). Najednou před námi vyvstává celá řada podnětných otázek, ať už spjatých s touhou uchopit osobní minulost jejím přepsáním, s tím, že žijeme v příbězích (jak si ovšem uvědomujeme teprve ex post), nebo tím, zda a jak bychom měli o intimních záležitostech vyprávět. Dokument přes svou ambiciózní snahu zahrnout co nejvíce verzí příběhu zodpovídá poměrně málo z uvedených otázek, přesto se z něj ve výsledku stává inspirativní esej o potřebě dát mnohdy matným vzpomínkám jasnější tvar, učinit je srozumitelnějšími a lépe skrze ně pochopit také sebe samé. 75% ()
// Distribútor: Roadside Attractions // Počet premietajúcich kín v USA: 70 // Otvárací Víkend USA: $27,053 // ()
[SFF 2013, Sydney] Nechytilo ma to, ale chápem prečo ostatných áno. (Meta)dokument zručnej storytellerky Sarah Polley totiž svojím nespoľahlivým dávkovaním informácii priam nabáda k nadšenej participácii na vyriešení onej záhady a verím, že u niekoho vzbudzuje aj dojem univerzálnosti. Ten mi však príde až príliš chcený a (takisto ako celý projekt) málo motivovaný. Jedná sa samozrejme o vkusne intímnu spoveď, ktorá nepostráda bezprostredné humorné glosy, fešne naaranžovaný, archívny look Super-8 a hravé zaobchádzanie s juxtapozíciou (nepriamo poukazujúce na krehkú paradigmu subjektívnej interakcie medzi nedokonalou pamäťou, holým faktom a konečným zorným uhlom), ale toho davového vynášania do nebies sa u "Stories We Tell" momentálne účastniť nehodlám... ()
Sarah Polley skrz výpovědi blízkých zprostředkuje příběh svojí rodiny, na který je díky různým pohledům na skutečnost, pomíjivé paměti a odlišným zážitkům nahlíženo několika způsoby. Důležitější než konkrétní linie příběhu jedné aféry, jejíž odhalení vede k nalezení biologického otce, je zamyšlení nad možnostmi, jak vyprávět příběh a proč se vůbec o svůj intimní život dělit. Velmi dojemná rekonstrukce složená z výpovědí, archivního i hraného materiálu může někomu velmi jednoduše nastavit zrcadlo, které nabízí za obecným příběhem a různým stylem vyprávění vidět svůj vlastní příběh našeho života, o který se s nikým nedělíme. ()
Sarah Polley, její rodina, její mrtvá matka a tajemství Sarah Polley. Je to osobní, ale už stokrát viděno jinde. Zaujme naopak část, kde herci přehrávají zcény z minulosti režisérčiny rodiny, nejprve to vypadá jako rodinné záběry z vhs/super8, které naleznete v šuplíku, ale vlastně to tak není. No snad jí to pomohlo se s nečím vypořádat. ()
Sarah Polley si vzala velké sousto a výchozí záměr vyprávět rodinný narativ řadou protichůdných příběhů vyjadřujících osobitý náhled jednotlivých členů na život její matky se jí takřka rozpadl pod rukama (nakonec zůstalo jen pár ojedinělých jiskřivých kontrastů mezi výpověďmi). Jen díky tomu, že dokázala upřímně poukázat na nedostatky, neskrývat vlastní nejistotu a především sama pochopit, že k natočení filmu měla zcela jiné důvody než si sama přiznávala, vzniklo něco nezáměrného a o to hlubšího. Film se sice místo střetů různých hledisek na životní eskapády Diane Polleyové obklopené až neuchopitelnou aurou sice změnil v detektivní story o nevěře a pátrání po biologickém otci, ale stále silnější terapeutický rozměr nakonec nezůstal jen na straně autorky. Film seznámí nejen s jejím až dojemným úsilím doprovázeným řadou nepříjemných pravd, ale i s životní bolestí ovdovělého otce, jehož život dceřinou snahou uchopit pravdu náhlé získává nový rozměr. Jeho tvůrčí životní konfese a intimní rozhovory se Sarah vytvářejí působivý obraz neotřesitelného vztahu mezi otcem a dcerou a ten získává čím dál větší prostor, až si nakonec vše podmaní. I když se Polleyové původní plán rozpadl, podařilo se jí nalézt novou cestu a stvořila dílo, které spěje k určitému cíli, má jímavý i ironický náboj. Nakonec ani tolik nevadí, že v častém tvůrčím tápání film vyžaduje jistou dávku trpělivosti a tolerance. V tom tkví síla sebereflexe, která z tohoto zprvu spíše tradičního dokumentu učinila výjimečný zážitek. ()
Příběhy, které vyprávíme je velmi unikátním projektem, který skončil takto emocionálně ze dvou hlavních důvodů. Samozřejmě vše začíná dostatečně zajímavým, skutečným příběhem, kdy Sarah Polley zjišťuje pravou identitu svého otce a pak hlavně zpracováním. Mladá režisérka umně zainteresovala do vyprávění celou svoji širokou rodinu a sázka na tuto kartu se stonásobně vyplatila. Mohla to být ubulená melancholická báchorka, ale atmosféra a hlavně chemie při zpovídání všech zúčastněných, otců, bratranců, sester a bůhvíčeho ještě, je jedinečná a už jenom kvůli ní byste měli dokument vyhledat. Navíc pohlcující souznění formy s obsahem - po skončení už svoji vlastní famílii neuvidíte v úplně stejném světle jako doposud. 80 % ()
Celou dobu je to tak na 4*, ale nakonec na 5* a to kvuli uplne posledni vete ve filmu, ktera potvrzuje to, kolem ceho se predchozich 100 minut chodilo jen kradmo - people are full of shit. ()
Kdybych mohl dát 20 hvězdiček, udělám to. ()
Writers Guild Awards 2014 dokumentárny scénar: Víťaz. ()
Tak vám nevím, jestli je to opravdu taková pecka, jak to na první pohled vypadá. Jistě, forma a konstrukce vyprávění je možná originální a zpovídání celé rodiny je určitě pikantní úkol a nedá se přirovnat k jakýmkoliv jiným rozhovorům s cizinci. V tomto ohledu je vše v pořádku, ale.. Problém je v samotném tématu, které se autorka rozhodla zpracovat. A zde si opravdu nejsem jistý, jestli je zjištění, že její otec je někdo jiný, než si celé ty roky myslela, dostatečné téma na celovečerní dokument. Podle mého názoru není, opravdu mi v dnešní době nepřijde šokující, že něčí matka měla poměr s někým jiným, než se svým zákonným manželem. A dělat o tom story? Fakt ne. ()