poster

Příběhy, které vyprávíme (festivalový název)

  • Kanada

    Stories We Tell

Dokumentární

Kanada, 2012, 108 min

Režie:

Sarah Polley

Scénář:

Sarah Polley

Střih:

Mike Munn

Scénografie:

Lea Carlson

Kostýmy:

Sarah Armstrong
(další profese)
Nastala chyba při přehrávání videa.
  • tomino28
    **

    Tak vám nevím, jestli je to opravdu taková pecka, jak to na první pohled vypadá. Jistě, forma a konstrukce vyprávění je možná originální a zpovídání celé rodiny je určitě pikantní úkol a nedá se přirovnat k jakýmkoliv jiným rozhovorům s cizinci. V tomto ohledu je vše v pořádku, ale.. Problém je v samotném tématu, které se autorka rozhodla zpracovat. A zde si opravdu nejsem jistý, jestli je zjištění, že její otec je někdo jiný, než si celé ty roky myslela, dostatečné téma na celovečerní dokument. Podle mého názoru není, opravdu mi v dnešní době nepřijde šokující, že něčí matka měla poměr s někým jiným, než se svým zákonným manželem. A dělat o tom story? Fakt ne.(3.8.2018)

  • CISTICZ
    ***

    Sarah Polley, její rodina, její mrtvá matka a tajemství Sarah Polley. Je to osobní, ale už stokrát viděno jinde. Zaujme naopak část, kde herci přehrávají zcény z minulosti režisérčiny rodiny, nejprve to vypadá jako rodinné záběry z vhs/super8, které naleznete v šuplíku, ale vlastně to tak není. No snad jí to pomohlo se s nečím vypořádat.(29.6.2013)

  • Sandiego
    ****

    Sarah Polley si vzala velké sousto a výchozí záměr vyprávět rodinný narativ řadou protichůdných příběhů vyjadřujících osobitý náhled jednotlivých členů na život její matky se jí takřka rozpadl pod rukama (nakonec zůstalo jen pár ojedinělých jiskřivých kontrastů mezi výpověďmi). Jen díky tomu, že dokázala upřímně poukázat na nedostatky, neskrývat vlastní nejistotu a především sama pochopit, že k natočení filmu měla zcela jiné důvody než si sama přiznávala, vzniklo něco nezáměrného a o to hlubšího. Film se sice místo střetů různých hledisek na životní eskapády Diane Polleyové obklopené až neuchopitelnou aurou sice změnil v detektivní story o nevěře a pátrání po biologickém otci, ale stále silnější terapeutický rozměr nakonec nezůstal jen na straně autorky. Film seznámí nejen s jejím až dojemným úsilím doprovázeným řadou nepříjemných pravd, ale i s životní bolestí ovdovělého otce, jehož život dceřinou snahou uchopit pravdu náhlé získává nový rozměr. Jeho tvůrčí životní konfese a intimní rozhovory se Sarah vytvářejí působivý obraz neotřesitelného vztahu mezi otcem a dcerou a ten získává čím dál větší prostor, až si nakonec vše podmaní. I když se Polleyové původní plán rozpadl, podařilo se jí nalézt novou cestu a stvořila dílo, které spěje k určitému cíli, má jímavý i ironický náboj. Nakonec ani tolik nevadí, že v častém tvůrčím tápání film vyžaduje jistou dávku trpělivosti a tolerance. V tom tkví síla sebereflexe, která z tohoto zprvu spíše tradičního dokumentu učinila výjimečný zážitek.(29.6.2013)

  • Matty
    ****

    Rodinná historie Sarah Polley v performativním dokumentu (minulost režisérky poznáváme jejíma očima a společně s ní), který nehraje podle zavedených pravidel. Přibližně osmdesát minut jsou home video záběry z minulosti korigovány nově natočenými mluvícími hlavami. Tyto dvě verze jednoho příběhu o lásce, rodině, zrození a smrti doplňuje ještě verze třetí, text předčítaný mužem jménem Michael Polley. Zdá se, že tuto třetí verzi si autorka vymyslela, aby měla sama nad dějinami svého početí nějakou kontrolu. Jak ovšem vyjde najevo v poslední třetině filmu, její kontrola byla po celou dobu větší, než se navenek zdálo. Učiněné odhalení míry pravdivosti toho, co jsme doposud sledovali, nás částečně staví do pozice samotné Polleyové, která se také dlouho domnívala, že věci se mají trochu jinak. Dochází tím nejen k posílení performativního rozměru díla, ale také k sebeobhajobě filmu, který dosud nabízel víceméně jen rozmělňované rodinné melodrama, přínosné především pro členy početné rodiny Polleyových (jediným ozvláštněním jsou nápovědné záběry ze současnosti, natočené na osmičku na důkaz toho, jak se přítomnost okamžikem jejího prožití stává součástí nerozhodnutelné minulosti). Najednou před námi vyvstává celá řada podnětných otázek, ať už spjatých s touhou uchopit osobní minulost jejím přepsáním, s tím, že žijeme v příbězích (jak si ovšem uvědomujeme teprve ex post), nebo tím, zda a jak bychom měli o intimních záležitostech vyprávět. Dokument přes svou ambiciózní snahu zahrnout co nejvíce verzí příběhu zodpovídá poměrně málo z uvedených otázek, přesto se z něj ve výsledku stává inspirativní esej o potřebě dát mnohdy matným vzpomínkám jasnější tvar, učinit je srozumitelnějšími a lépe skrze ně pochopit také sebe samé. 75%(28.3.2016)

  • FlyBoy
    ***

    [SFF 2013, Sydney] Nechytilo ma to, ale chápem prečo ostatných áno. (Meta)dokument zručnej storytellerky Sarah Polley totiž svojím nespoľahlivým dávkovaním informácii priam nabáda k nadšenej participácii na vyriešení onej záhady a verím, že u niekoho vzbudzuje aj dojem univerzálnosti. Ten mi však príde až príliš chcený a (takisto ako celý projekt) málo motivovaný. Jedná sa samozrejme o vkusne intímnu spoveď, ktorá nepostráda bezprostredné humorné glosy, fešne naaranžovaný, archívny look Super-8 a hravé zaobchádzanie s juxtapozíciou (nepriamo poukazujúce na krehkú paradigmu subjektívnej interakcie medzi nedokonalou pamäťou, holým faktom a konečným zorným uhlom), ale toho davového vynášania do nebies sa u "Stories We Tell" momentálne účastniť nehodlám...(14.6.2013)

  • - Snímka si od Asociácie amerických scenáristov odniesla cenu za najlepší scenár dokumentárneho filmu. (kacer4)

 
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace