Rozkoš

"Vichrovinka z hor". Kdo ví, z jakého uměleckého podhoubí Jitka Rudolfová pochází, tak je mu jasné, o čem mluvím. Pamatuji, jak před cca 15 roky jsme si s kamarádem dělali legraci z Jitčina pseudouměníčka promítaného v Klubu na Rampě a tohle se veze na podobné vlně. Oceňuji překvapivou obrazovou kompozici, která nejednou potěší estétovo oko, je fajn, že film je oproštěn od nudného klišé, ale jinak scenář, chcípácky se plácající se od ničeho k ničemu, prostě nebrat. Nedělal tomu náhodou dramaturga Vachek? Po třiceti minutách už mi, slovy hlavní protagonistky, šly na jazyk slova "Už mě to tady nebaví." (17.05.2014)

Překombinované české dialogy plné rozteklých mouder a intelektuální nadsázky prostě prudí... Rozkoš není dějová záležitost, je to spíše vykreslení několika „samotářských“ charakterů a jejich bolístek (postavy se mimochodem často jen zjeví a zase zmizí kdesi za oponou, aniž bychom se o nich dozvěděli alespoň cosi...), marně hledám důvod, proč bych měl někomu tenhle snímek doporučit... Možná kvůli civilnímu herectví Jany Plodkové..? Možná... (30.06.2014)

Ten film má v sobě něco vtahujícího. Něco, co člověka nutí na něj myslet, i když jej během sledování samotného docela iritoval - v čele s neurotickým Pleslem/režisérem a divným, výstředním umělcem/Budařem. Co oceňuju: 1) Oproti davadesátkovým seberflexím média se tady obsesivně neřešilo zaprodání reklamě. 2) Odhalení Myšičkova paralelního vztahu je krásná aluze ke Zvětšenině (střihačka na kompu přehrává stále dokola jeden "take", kde uvidí v druhém plánu svého milence s jinou). 3) Hra s nediegetickým zvukem, skvělý rytmus. Celý film by se dal pokládat za horečnatý sen o oplodnění hlavní představitelky. 4) Rovina sms v obraze, kdy to hlavní člověk musí ve filmu doslova číst. Byť to jistě není nic převratného, funguje to skvěle a ukazuje to na nevyužité možnosti "filmového" média. [...] Co pro mě ale selhává, je v podtextu se skrývající idea, že ženino plácání se mezi různě nespolehlivými partnery je nakonec šťastně vysvobozeno těhotenstvím a hned s dvojčaty. Zkrátka Rudlofová zbavuje svůj svět sociální reality (oproti předchozím, výborným Zoufalcům) a tím pádem se stává z její výpovědi konstrukt. Kdyby film začínal narozením těch dvojčat, mohl se vydat úplně jinam, než k rituálním tanečkům o chandře pražských filmařů (no který úspěšný pražský výtvarník by spáchal spektakulární suicidum kvůli pocitu životní prázdnoty - čeští umělci mají spíš hroší kůži). Pořád je to ale v českém kontextu vyjímečný film, který ve mně svým tělem rozhodně zanechal rezonanci. (17.06.2014)

„Taková je doba.“ „Takže kdyby byl komunismus, tak ty budeš estébák?“ Vynikající český film o tom, že osobní problémy jsou důvodem toho, proč se někdo chová jako sráč, ale nejsou omluvou toho, proč se někdo chová jako někdo sráč. ;) A o jedné velmi chytré, ale nepříliš samostatné ženě, která mezi takovými získává zkušenosti a snaží se mezi nimi nejen přežít, ale taky něco žít a cítit. V mnohovrstevnatých dialozích se rodí myšlenky, které vytvářejí vazbu mezi scénami. Záměrná tragikomedie artového podtextu, který se vtipně vepsal snad do každé kulisy (detaily jako březové kmeny u polic nebo vlk na povlečení pobavily ještě víc než televize s křečkem), podtrhuje ironičost dialogů, myšlení i způsobu přežívání hlavních aktérů. Plodková je bezprecedentně výborná, struktura filmu, režie i kamera perfektní. (17.12.2022)

Herecké obsazení filmu je sice naprosto úžasné, ale to je asi tak jediné, co se na filmu dá pochválit. Absolutně žádný příběh, scény jako by byly poskládány náhodně, dialogy úplně o ničem. Naprosto zbytečný film, který nemá absolutně žádný smysl ani pointu. Přiznávám, že něco tak příšerného jsem už dlouho neviděla. Tohle si nic jiného než odpad opravdu nezaslouží. (09.03.2017)