Reklama

Reklama

Posedlost láskou, posedlost uměním, posedlost originalitou, posedlost napodobováním, posedlost úspěchem, posedlost penězi a...posedlost sám sebou. Každá posedlost nás dříve či později dovede k zániku, pokud nad ní ztratíme nadhled, pokud se jí necháme uvláčet. Jenomže jedině při tom „vláčení" - i přes všechny odřeniny a šrámy, můžeme na několik málo okamžiků dojít k nalezení jedinečné ROZKOŠE - a o co jiného v životě vlastně jde? Milena (Jana Plodková) je jako úspěšná filmová střihačka součástí specifického uměleckého prostředí. Čím déle v něm setrvává, tím silnější má pocit, že se postupně ze všeho nějak vytrácí smysl. Vše se stává banálnějším, vše se technologizuje, vše se opakuje a imituje, přičemž kopie je leckdy ceněna více, nežli originál. Milena je zamilovaná do Vladimíra (Martin Myšička), svůj vztah však žije na základě iluze, iluze vztahu, kde hlavní slovo má mobilní telefon. Ten v nás vzbuzuje pocit neustálé blízkosti a přítomnosti milované osoby. Jsme neustále k zastižení, můžeme volat, chceme být voláni, ale hlavně můžeme psát a přijímat - esemesky. Většina jejich komunikace totiž probíhá pouze přes zprávy. Fyzicky jako by Vladimír ani nebyl přítomen. K jejich vzájemnému setkání dochází relativně řídce a většinou se jedná o „sexuální vybití", ovšem z její strany vždy z lásky, v jeho případě je to komplikovanější a pro Milenu stále bolestivě nerozluštitelné. Píší si denně – přeci kdyby mu na ni nezáleželo, tak by jí přeci stále nepsal - stala se z toho pro ni past, ze které se snaží racionálně vymanit, emocionálně však stejně vždy upadá zpět. Snaží se vše ukončit, jenže stále neúspěšně. (CinemArt)

(více)

Videa (2)

Trailer

Recenze (132)

Djoker 

všechny recenze uživatele

Naprosto zbytečná slátanina o střední generaci, která po letech pocení prdele v práci a "budování kariéry" zjistila, že vlastně neví jak žít a má z toho v hlavě pořádný bordel. Patří vám to, zmrdi! Já tuhle upocenou generaci X fakt nesnáším. Pořád ještě má potřebu brzo vstávat, zavedla "tolerovaný přesčasy" a navíc si myslí, že sežrala všechnu moudrost, protože v 89. zazvonila klíčema a tím vyhnala zlý komunismus a zároveň přivolala hodnou demokracii. To už je lepší generace Z, která sice neustále něco blije na sociální sítě, ale zase nechodí moc ven a já se s ní tak moc nepotkám. Kdyby ta tragická režisérka natočila něco o mojí generaci, která prodlužuje studium, co může, a pak několik let pendluje mezi pracákem a friťákem v Mekáči, tak se alespoň zasměju. ()

Marigold 

všechny recenze uživatele

Chcípácký film model 2013. Opouští šedou všednost a přízemní perspektivu, zvedá oči ke hvězdám, odehrává se v prostoru, který má jasnou symbolickou dimenzi (akcentovanou kompozicemi i podobou předkamerového prostoru), nebojí se náznaku a víceznačných epizod. Je prostě sebevědomější, přitom se ale paradoxně patlá ve stejném blátě jako jeho provinčnější kolegové. Postavy jsou stejně nesympatické, apatické, bolestínské a tezovité. Intimita, hlubší empatie, možnost se angažovat (byť jen) v banalitách schází. Hezčí balení, stejně rozpačitý vnitřek. Navíc některé "společensko-genderovo-kritické" vtípky trpí syndromem trapného humoristického skeče. Za tu snahu vidět pofidérní "životabídu" alespoň trochu z nadhledu a za těch pár záběrů, které prozrazují důslednější režijní koncepci, dávám Rozkoš (která nenavozuje rozkoš ani důslednou absencí rozkoše) kamsi lehce nad průměr. Jediné, co mě skutečně fascinuje, je, jak mě všechny tyhle "generační" výpovědi míjejí. Už od Samotářů. U Rozkoše to můžu alespoň svádět na to, že se odehrá ve zcela jiné realitě, kde se ve francouzských filmech ze 30. let přeostřuje v rámci jednoho záběru a KINA je dávají s rychlodabingem. Haha. ()

Reklama

dobytek 

všechny recenze uživatele

Takovou blbost jsem hodně dlouho neviděl. Hlavní postava se akorát potácí od ničeho k ničemu a v jednom kuse posílá SMSky, případně někomu telefonuje a pokaždý se dovolá do hlasový schránky. Příběh jsem tam nějak nenašel, smysl filmu jsem nepochopil a vůbec mě to nebavilo. Jenom jsem čekal, co z toho nakonec vyleze. A nevylezlo z toho nic. Pobavila mě akorát scéna s houmlesákem, kterej za 10 Kč z paměti řekne, kdo má kdy svátek. Ještě bych snad moh dodat, že Jana Plodková je celkem zajímavá a neokoukaná herečka, ale to je asi všechno, co v souvislosti s timhle filmem stojí za zmínku. Zbytek se snad ani nedá slušně komentovat. 20% ()

Lima 

všechny recenze uživatele

"Vichrovinka z hor". Kdo ví, z jakého uměleckého podhoubí Jitka Rudolfová pochází, tak je mu jasné, o čem mluvím. Pamatuji, jak před cca 15 roky jsme si s kamarádem dělali legraci z Jitčina pseudouměníčka promítaného v Klubu na Rampě a tohle se veze na podobné vlně. Oceňuji překvapivou obrazovou kompozici, která nejednou potěší estétovo oko, je fajn, že film je oproštěn od nudného klišé, ale jinak scenář, chcípácky se plácající se od ničeho k ničemu, prostě nebrat. Nedělal tomu náhodou dramaturga Vachek? Po třiceti minutách už mi, slovy hlavní protagonistky, šly na jazyk slova "Už mě to tady nebaví." ()

Matty 

všechny recenze uživatele

Zatímco dokumentaristicky roztěkaná první část Zoufalců připomínala filmy režisérčiny učitelky Věry Chytilové, Rozkoš, klinicky chladná (de)konstrukce anestetizovaných vztahů, v sobě má něco z rané tvorby Atoma Egoyana (Chytilovou ale nadále vnímám ve feministickém podtextu – většina mužských postav jsou nezodpovědní a nepraktičtí trubci). Postavy, které mají „takový permanentní pocit neradosti“, se sobě v pomalém, dramaturgicky kolážovitém vyprávění odcizují v prostředích laděných do barev stejně nevlídných, jako jsou moderní vztahy (chladná modř, jedovatá zeleň). Určující znaky doby nicméně Rudolfová nevystihuje s pomocí prostředí a akce do něj zasazené, ale skrze lidi a jejich vztahy. Kamera se drží v blízkosti postav, intimita je nadřazena přehlednosti. Podobně jako dostává prohlubování několika motivů (hledání výrazu, hledání štěstí) přednost před pravidelným rytmem vyprávění ( „refrén“ se spermiemi a vajíčkem to nezachrání). Mnohoznačné kompozice, které utkví v paměti (Milena v záplavě televizních obrazovek), moc nepřiléhají k ostatním záběrům a atmosféru z nich se režisérce nedaří přelít do zbylých částí filmu, které stojí na nenucené interakci postav a nevyumělkovaných dialozích. Právě ty nejlépe postihují naléhavou potřebu obhájit své místo ve světě. Artová nadstavba vedle nich působí strojeně, místy až jako rádoby-sofistikovaná parodie artfilmů. Rudolfová sice i napodruhé zaujala, ale nemyslím si, že k postihnutí světa tvůrčí impotence, neplodných vztahů a adoptovaných vášní zvolila tu nejvhodnější formu. 65% Zajímavé komentáře: Marigold, Marthos, Sandiego ()

Galerie (58)

Zajímavosti (1)

  • Jana Plodková si kvůli roli na žádost režisérky Rudolfové musela změnit barvu vlasů. Nejprve zkoušeli všemožné paruky, ale nakonec změnila image docela a vlasy si obarvila. [Zdroj: ČD pro vás] (hippyman)

Související novinky

21. Český lev - nominuj svého favorita!

21. Český lev - nominuj svého favorita!

22.01.2014

Česká filmová a televizní akademie vyhlásila nominace na 21. ročník výročních cen Český lev. Vybírala z 29 celovečerních hraných a animovaných filmů a 17 celovečerních dokumentů, uvedených do…

Reklama

Reklama