Rozkoš

Jitka Rudolfová pokračuje ve svých sondách do současného vztahového babylonu a tentokrát vnáší do hry i vážnější otázky odcizení, neupřímností a neautenticity, která vyprazdňuje. Ačkoliv film působí trochu motivicky přetíženě a vyjadřuje se spíše v šifrách, dokáže věrohodně nastínit hluboké důsledky narušených mezilidských kontaktů po ztrátě bezprostřednosti. Především bravurní vizuální stránka inspirovaná Baudrillardovými úvahami o kopii a neautenticitě film nesmírně pozdvihuje a dodává mu působivě znepokojivou atmosféru. Naopak uvolnění herci jako Jana Plodková, Jaroslav Plesl či Václav Neužil ml. mu dodávají nadhled, zbavují jej příliš artistního uchopení a přibližují jej poetice i humorné nadsázce tolik vyzdvihované u svěžího režisérčina debutu. Rozkoš ve své ambici fungovat jako výklad dnešního světa se sice tolik nevyvaroval neduhů režisérských prvotin, ale i tak potvrzuje, že v Jitce Rudolfové získáváme režisérku schopnou hlubší a přitom divácky přitažlivé reflexe aktuální problematiky - tedy toho, za co filmové festivaly v dnešní době platí zlatem. (23.12.2013)

Natočíme moralitku o rozkladu vztahů a úpadku lidskosti; moralitku o ztrátě sebereflexe a reflexe, a aby se kritik, jakož i divák nažral, přihodíme pár "psycho" momentů.----------- Je snadné konjunkturalisticky se chápat zajímavých témat, používat je jako bič a postulovat pokrytecké soudy. Je snadné hrát si na drásavé umění a rozehrávat uslzené etudy.-------- Vážená paní režisérko, pokud Vás nebaví točit filmy, tak je netočte. Pokud Vás unavují některé sociální role, vydejte se na pouť do bezdomoví ;-). P.S. Život není z nejlehčích, leč zabíjet čas tímto druhem pseudo-sofistikované mentální samohany mě vskutku nudí. (23.02.2014)

Chcípácký film model 2013. Opouští šedou všednost a přízemní perspektivu, zvedá oči ke hvězdám, odehrává se v prostoru, který má jasnou symbolickou dimenzi (akcentovanou kompozicemi i podobou předkamerového prostoru), nebojí se náznaku a víceznačných epizod. Je prostě sebevědomější, přitom se ale paradoxně patlá ve stejném blátě jako jeho provinčnější kolegové. Postavy jsou stejně nesympatické, apatické, bolestínské a tezovité. Intimita, hlubší empatie, možnost se angažovat (byť jen) v banalitách schází. Hezčí balení, stejně rozpačitý vnitřek. Navíc některé "společensko-genderovo-kritické" vtípky trpí syndromem trapného humoristického skeče. Za tu snahu vidět pofidérní "životabídu" alespoň trochu z nadhledu a za těch pár záběrů, které prozrazují důslednější režijní koncepci, dávám Rozkoš (která nenavozuje rozkoš ani důslednou absencí rozkoše) kamsi lehce nad průměr. Jediné, co mě skutečně fascinuje, je, jak mě všechny tyhle "generační" výpovědi míjejí. Už od Samotářů. U Rozkoše to můžu alespoň svádět na to, že se odehrá ve zcela jiné realitě, kde se ve francouzských filmech ze 30. let přeostřuje v rámci jednoho záběru a KINA je dávají s rychlodabingem. Haha. (05.12.2013)

Překombinované české dialogy plné rozteklých mouder a intelektuální nadsázky prostě prudí... Rozkoš není dějová záležitost, je to spíše vykreslení několika „samotářských“ charakterů a jejich bolístek (postavy se mimochodem často jen zjeví a zase zmizí kdesi za oponou, aniž bychom se o nich dozvěděli alespoň cosi...), marně hledám důvod, proč bych měl někomu tenhle snímek doporučit... Možná kvůli civilnímu herectví Jany Plodkové..? Možná... (30.06.2014)

No jo, páni umělci. Tak jestli je tohle čistokrevný filmový art, tak to do mne nalijte litr slivovice a pak to pochválím. Já to viděl střízlivý, ale nevím, proč jsem nabyl dojmu, že tohle vypustil ven nějaký ožrala. Stále se to plácá od ničeho k ničemu a stále to nikam nevede. Nota bene, trans je mi z duše protivný, někdy i na blití. Koncert po půlhodině snímku mne definitivně utvrdil v tom, co si o tomto filmu myslet. Do konce jsem se díval jen silou vůle. Ale v paměti mi zcela jistě zůstane scéna s houmelesákem. Ta opravdu „sedla“. I když byla zcela mimo děj. (30.10.2019)