Snít můžeme vždycky

Popravdě řečeno tohle není uplně špatný film a něco do sebe má. Pierre Richard v něm hrál i si ho režíroval, ale měl jsem z toho filmu takový zvláštní pocit, z jeho ustarané až příliš vážné tváře jsem měl zvláštní pocit. Přišlo mi jako by to už nebyl ten Pierre Richard, kterého znám z Blondýna, už to nebyl prostě on. I tak to byla ale komedie u které jsem se příjemně bavil, i když už to prostě nebyl Pierre, takový jakého ho znám. (10.01.2009)

No tak tohle je dost netradicni richardovka. Nenapada me vaznejsi Richardovo role, ale nutno rict, ze si s tim poradil velmi dobre. Jinak samotnej pribeh je zajimavej, ale nic originalniho a ten prerod nak zvlast dobre zvladnutej neni. Nicmene film prijemne odsejpa a nenudi, problem je, ze tu ale neni moc dobrejch vtipu, zasmal sem se asi ctyrikrat, pricemz si uz pamatuju jen super scenku s policajtama. Ale na dobry 3* to da. (19.02.2008)

Velmi zajímavý počin mistra Richarda. Roztržitého blondýna v tomto filmu nenajdete. Na úsměvných momentech se šetřilo. Samotný film nebyl špatný. Richard zahrál multimilionáře na cestě za jinými hodnotami taky dobře. Jenže ve filmu chyběl Richardův úsměv. Ten kouzelně bezelstný a upřimný smích prostě dělá z Richarda Richarda. (04.06.2007)

Zajímalo by mě, jak daleko od pravdy budu, když teď napíšu, že ve filmu Snít můžeme vždycky vidím až příliš nápadnou podobnost s o dvacet let mladšími Nedotknutelnými. Možné je všechno. Jisté ale je, že Pierre Richard se mi coby znuděný miliardář, jehož koníčkem je kleptomanie, líbil moc. Jeho proti/spoluhráč Smaïn nebyl horší, humor se vezl na jemné, tiché a takřka posmutnělé vlně, a scéna z Louvru byla až dojemná. Dobrý dojem mi vlastně kazil jen plešatý špeh v baloňáku, který na příkaz Císařovy rodiny sledoval noční tažení hlavních hrdinů a počínal si přitom náramě nablble. (21.02.2014)

Nenávidím to slovo, obzvlášť od té doby co kdosi prohlásil komedie tohoto druhu za náš vývozní artikl:P Ale tady nelze jinak. Jak už název napovídá, jde o hořkosladké vyprávění o lidských snech, o štěstí a o tom jak snadno se lze nechat při jeho hledání zmást. Plus samozřejmě nějaká ta dobová satira, bez toho by to nebyla Francie. Pierra Richarda jsem nikdy nemusel, ale uznávám ho jako komika - skutečného komika, klauna, který dokáže diváka stejně tak rozesmát jako rozplakat. Být příběh plnější podivuhodných postaviček jako byla třeba roztomilá rajda milující operu Véronique Genest (alias pozdější komisařka Lescautová), bylo by zaděláno na pořádně zajímavou podívanou. Za "současného stavu" nezbývá než říct, že se to tak docela nepovedlo, a pro kladné hodnocení hraje především brilantní scéna Pierra Richarda, ve které prostřednictvím písně vzpomíná na svá mladá léta, kdy bylo všechno jinak... Dávám 70%. (25.08.2007)