Ulice Montmartre č.125

Dívám se na docela příjemný film, který mě v půli překvapí změnou žánru. Abych byl přesnější - myslel jsem , že to bude lehká komedie, a ono to bylo lehké krimi se spoustou naivních scén. Jinak souhlasím s uživatelem Superpero (muhaaaa!!!), že kdyby to natočili jako drsný a hutný film-noir, byla by to možná žánrová lahůdka. (17.10.2005)

Zprvu bylo těžké identifikovat žánr. Komedie? Drama? Thriller? Zhruba čtyřicet minut před koncem však došlo k nečekanému dějovému obratu a film se změnil v napínavé krimi. Ač film francouzský, svou stavbou v mnoha ohledech připomínající americkou tvorbu té doby, přičemž nejen Hitchcocka a filmy noir. Pokud si toužíte zkompletovat svou znalost francouzské kinematografie, nebo filmografie Lina Ventura, bude to pro vás film přínosný a pokud ne, stále to nebude film, který by nudil nebo působil směšně na nepatřičných místech. 80% (07.10.2006)

Škoda těch občsných humorných scén, kdyby to natočili jako noir detektivku mohlo to být geniální. (16.10.2005)

Nudný to není, ale že by to byl zářivý příklad zábavy, to se taky říct nedá. Přijde mi, že se tvůrci nedokázali rozhodnout, jestli udělat zábavu, nebo umění a tak to tak různě sešmrdolili dohromady a výsledek je dost rozpačitý. Zápletka je docela klasická, ale dobrá. Jenže potenciál nevyužili ani zpola. Nemusela to být noir detektivka, ale stačilo by, aby to byla detektivka. Vlastně celé vyšetřování tu sestává z toho, že Lino Ventura je vyslýchán, inspektor zjistí, že něco nehraje a tak ho pustí, Lino Ventura jde za tou manželkou a řekne jí, kde podle něj najde Didiera. No a taky ho tam najde. A pak už se všichni jen vzájemně přiznávají a osočují z prvotního nápadu. Buď to měla být stoprocentní detektivka nebo stoprocentní komedie nebo stoprocentní cokoliv jinýho. Takhle je to ale takový nedodělaný. Konec nenadchne a už vůbec nepřekvapí. (07.10.2006)

Drsná situace, v které se může ocitnout každý z nás, když má mnoho smůly a důvěru v špatné lidi. (09.12.2006)

Já jsem se rozhodně při sledování filmu nenudila. Jako vždy výborný Ventura byl doplněn zdařilým výkonem Roberta Hirsche a Andréi Parisyové v roli chladné a vypočítavé vdovy. Zklamáním pro mě byly Audiardovy dialogy, kdyby roli Pascala hrál někdo jiný, než Lino Ventura, bylo by to na 3*. (10.03.2011)

V první půlce mě film krásně pohltil do atmosféry příběhu zasazeného do pařížské ulice podél řeky Seiny, s poetickým hudebním doprovodem na akordeon a rozehrál nenáročné, ale poutavé drama střetu pouličního prodavače novin s neúspěšným sebevrahem. Hodně se mi v tom líbila ta magičnost aktuálních, obyčejných okamžiků, které Pascal a Didier v různé náladě prožívali. Nic jsem si předem o filmu nezjišťoval, takže v druhé polovině jsem byl pak hodně překvapen zvratem, po němž se film náhle mění na kriminálku včetně zcela odlišné atmosféry. Zdejší srovnání s Hitchcockem díky podobné výstavbě děje přesně sedí, akorát že zatímco u více Hitchcockových filmů jsem se během dlouhých rozjezdů do thrilleru ošíval nudou, v případě Ulice Montmartre č. 125 možná půjdu proti davu, když napíšu, že se mi první polovina líbila o něco víc. Přesto mě film držel v napětí a zájmu až do konce a potěšil mě i závěrečným návratem do té obyčejnosti, k snídání, ke kolu, k novinám, kdy boj o proukázání vlastní neviny a objasnění temné záhady již vystřídává předchozí rutina, přeci jen v něčem tak příjemně poklidná... Snímek jsem si vyhlídl kvůli Lino Venturovi, který tu již ve svých prvních hvězdných letech exceloval a vystřihl klasickou postavu muže proti své vůli zataženého do světa zločinu v celé řadě charakterních poloh a odstínů. Alespoň v první polovině našel i rovnocenného partnera v Robertu Hirschovi, jehož záhadný Didier budí od počátku zvláštní znepokojení. Na ty nejlepší filmy s Venturou z dalších let se to sice nechytá, ale za zhlédnutí minimálně pro Linovy fanoušky určitě stojí a nezklame. [75%] (15.10.2022)

Námět svým způsobem není nic světoborného - chlápkovi naruší jeho životní klid nějaký pošuk, a on se s tím musí vyrovnat, to už tu ve francouzské kinematografii bylo kolikrát. A dokonce i s Lino Venturou (a Jacquesem Brelem). Jenže. Tady je za prvé dvojitý twist, a musím přiznat, že ten druhý jsem nečekal a nechal jsem se tentokrát ukolébat a nachytat. A za druhé je to celé takové - samozřejmě je to i svým způsobem od jisté chvíle detektivka, ale přesto - milé. A za třetí je tu Paříž své doby, s jejími bulváry, mosty, Seinou, lidičkami, kavárnami, jídelnami a ano, dýchá z toho ten pařížský odér. Toho kolportéra jsem Venturovi věřil, i to jeho srdce na dlani, a přesto jistou drsnost, a ostatně i to jeho prohlédnutí, kdo celou dobu stál na jeho straně, jen on to blbec celou dobu nechtěl vidět. Nu a oproti tomu ta panička, vyložená andělská mrcha, dokonale zahrané. Musím říct, že mi chvilku trvalo, než jsem se do toho dostal, ten první zvrat v půlce mě zaskočil, ale o to víc jsem pak film docenil jako celek. Na tohle se rád znovu podívám, pro dobrou náladu. (21.12.2023)

Zprvu vlažně se rozbíhající příběh kamelota Pascala (Lino Ventura), který jednoho odpoledne vytáhne ze Seiny muže, který se mu představí jako Didier. Pascal mu poskytne nejdříve svůj svetr, následně večeři a nakonec postel. Muž stále vypráví, že ho jeho manželka a švagr pronásledují a chtějí jej zavřít do blázince. Pascal řeší své starosti a je mu to jedno. Aby se otravného Didiera zbavil, dojde si promluvit s jeho manželkou, která mu řekne o Didierově duševní nemoci. Pascal se stále hlouběji zaplétá do komplikované situace, kdy neví, komu věřit. Když je Didier zavražděn a Pascal je zatčen jako hlavní podezřelý, nabírá příběh na obrátkách. Zavražděný je skutečně identifikován jako Didier, nicméně to není stejný muž, jakého jako Didiera poznal Pascal... (18.12.2008)

Zápletka je dobrá, ale jinak se tvůrcům nepodařilo příběh natočit napínavě nebo ho snad zahalit do roušky tajemna a jelikož závěrečnou pointu odhalíte ještě dlouho před koncem filmu, zůstane jen pocit promarněné příležitosti... V hlavní roli Lino Ventura. (09.10.2006)

Nudná kvazikomedie v polovině obrátí o 180 stupňů - v pouze průměrný thriller. (16.10.2005)

krimi, kt. sa zo zaciatku snazi byt komediou ma hustu atmosferu co sa tyka prvej polovice, ale po vrazde film straca grady, atmosferu a koniec je do oci predvidavy... (17.10.2005)

Reziser Gilles Grangier /Komisar Maigrez Zuri/ natocil vskutku sympaticky, slusny film este z 50. rokov. Filmu kraluje suverenne pan Vino Lentura v roli dobrackeho kamelota, ktory predava noviny. Raz vsak zachranil cloveka, ktory chce spachat samovrazdu, a tak sa zacne odvijat pribeh. Ten je sympaticky, ani chvilu nenudi, a reziser Grangier vie/vedel filmovat. Takze ako mylovnik starych filmov 30., 40., 50. 60. a 70. rokov musim zase odporucit. Bavil som sa, a to tak, ze velmi! 76 % (06.09.2014)

Ulice Montmartre č.125 je výjimečným dobrodružstvím v rutině života. Gilles Grangier využil stejnojmenného detektivního románu André Gilloise z roku 1958 k realistickému vykreslení tradičního dobového šíření novinových periodik, k psychologickým hrátkám jako základny ritualizovaného kriminálního činu a znejistění všech dosavadních jistot života a k žádostivé honbě za poznáním skutečnosti. Prostředím prosvítají drobty i skvrny niterných tuh a životního očekávání, samotné akty skutků v blízkosti centra dění se vždy odehrávají s bezprostřední naléhavostí a s ironickým nadhledem. Hrdinou příběhu jest Pascal Cazalis (Lino Ventura), pouliční prodejce novin a muž pevně ukotvený ve svém zaběhlém skromnějším způsobu života. Účinným prostředkem ke znejistění hrdiny je Julien alias Didier Barrachet (Robert Hirsch), muž usilující o nejbytostnější svobodu a svou vlastní identitu. Důležitou postavou je Catherine Barracchet (Andréa Parisy), žena se svébytným řešením k úplnému dosažení svého niterného uspokojení. Z dalších rolí: z nepolapitelnosti svého romantického okouzlení žárlivá Germaine Montillier neboli Mémène (Dora Doll), sarkasticky osobitý policejní komisař Dodelot (Jean Desailly), ředitel cirkusu Phillipe Barrachet (Alfred Adam) či mladá servírka Paulette (Valérie Vivin). Ulice Montmartre č.125 je ve své podstatě nesmlouvavou anekdotickou hříčkou, aneb, když se setká kolportér s cirkusovým klaunem, dějí se divy v jinak usedlém a do velké míry šedivém, rutinním životě. (07.05.2023)

Scénáře a adaptace od Michela Audiarda by se lépe vyjímaly na jevišti. Na jednu stranu dialogy dobře "odsýpají", ale to je vykoupeno celkovou nevzrušivostí a rutinou. Nejinak je tomu u této adaptace knihy, která získala ocenění za nejlepší krimi roku. Vše jede rutinně a bez nejmenšího překvapení. A hvězdičku dolu za násilně vmontovanou metaforu o tom, že každé manželství skrývá potencionální vraždu (hádky sousedů, lži Pascalovy milenky). (08.04.2013)

Nikdy bych si byl nepomyslel, že mě film s Linem Venturou v hlavní roli bude nudit. Omyl, podařilo se. Tento kousek bohužel dokonale zapadá do současného pojetí cyklu Filmové návraty na ČT2 - průměrné, staré a laciné filmy, o kterých nikdo nikdy neslyšel. Rozhodně nemám nic proti starým filmům, ale je třeba přiznat, že vše archivní není vždy perfektní a vše, kde hraje známý herec také není pokaždé bomba. A já mám stále neodbytnější pocit, že nedostatek peněžních prostředků se pomalu ale jistě promítá do kvality jak již zmíněných Návratů, tak i Filmového klubu. Proč by také ne, když za cenu např. Sicilského klanu mohu mít tři jiné, sice hloupé, ale stejně dlouhé celovečeráky. Toto není právě výstižná recenze filmu, ale musel jsem si ulevit a tahle patlanina mi k tomu dala příležitost. Tak promiňte. (08.02.2006)