Věž

Dosť bolo (pseudo)historických filmů, ve kterých máme obdivovat špatné charaktery a prospěchářské hajzly a rdít se nad tím, jak za jejich činy může doba, režim, kdokoliv, jen ne oni sami. Vždy se najde dost těch, kteří takové omluvenky milují. Všimli jste si také toho rozdílu? Představte si, že bychom stejně omluvně shlíželi na období druhé světové války. Jakto, že to tak není? Jakto, že v období 1939–1945 za všechno mohou konkrétní lidé? Odsuzujeme jednotlivé bachařky, členy SS, konkrétní udávající sousedy, nadržené esesáky nebo sovětské vojáky, ale nikdy nedodáváme, že taková byla doba, právě ta že jedince nutila k nešťastným úkonům a ohýbání charakteru, nekrčíme rameny dodávajíc velkoryse a útěšně, co že měli lidé dělat, a tak dále… ? Když však tematizujeme leta 1948–1989, najednou máme pro krádeže, lži, podvody, bonzování, uhýbání, kompromisy za etickou hranicí a lidské chování plné hnoje úplně jiné pochopení, ospravedlňujeme je a bagatelizujeme právě s poukazem na nešťastnou dobu, která k takovému jednání nutí. Odpověď je nasnadě: většina má za nedávnou minulost máslo na hlavě. V tom, co se tak hezky naučili, a na co si jako na normální zvykli, pokračují bez skrupulí dále, a jako šikovné strategie to předávají (často nevědomky) svým potomkům. Omluvenky za morální selhání a svalování viny na dobu a režim na místě sebereflexe (s oním známým „vždyť to dělali všichni“ a „jinak to nešlo“) jsou jen součástí kontinuity absence morálu, která v té době nevznikla, ale řádně jsme ji tehdy kultivovali, až se stala zažitou behaviorální normou. Není to pravda. Za podlé chování je člověk zodpovědný. Nedělejme ze socialismu holocaust, kdy nesníst chléb spolunocležníka mohlo znamenat vlastní smrt, a tato každodenní morální dilemata byla poznamenána vyčerpáním na smrt. Věž je v tomto ohledu vrstevnatější a výklad ponechává ve velké míře na divákovi. Po kinematografické stránce je film slušným standardem, byť Němci ve své výborné práci posledních desetiletí dokázali vytvořit skvosty ještě zcela jiného řádu. Nenechte si ujít zejména druhý, povedenější díl. (28.10.2016)

Pre mňa celkovo prekvapenie. Ku kvalitnej dráme tomu čo to chýba. Hlavne vierohodnosť niektorých postáv je rozpoluplná, hlavne súdruh chirurg Richard, či jeho súdružka manželka. Na druhej strane sa mi páčili dialógy ohľadom "všimného", kde sa bavili o krytine na strechu...nuž keď v obchodoch nie sú topánky, obutím päťstokorunáčky problém nevyriešiš. (09.11.2016)

tak tohle se opravdu povedlo. Silné drama z těžké doby, o podobných osudech, jaké u nás potkaly desítky tisíc lidí. O často bezvýchodných pocitech a lámaní charakterů. Doporučuju zejména všem, kterým se stýská po výdobytcích socialismu. Německou tvorbu není už dávno na místě podceňovat a tohle je další důkaz. Vůbec nevadilo, že se jednalo pouze o TV film. Působivé s dobře vykreslenou atmosférou (31.07.2013)

Skvělé mnohovrstevnaté drama z dob socialismu, který byl ve spojení se sovětskou nadvládnou pro Němce zřejmě ještě tíživější než pro nás - "vítěze války" a "spřízněné Slovany". Zdařile prokreslený marasmus prorůstající všechna patra života - od tajné policie, politiky, pracovní prostředí, rodinu, nic nebylo vynecháno. Drsné a přitom zcela uvěřitelné. (11.01.2014)

Sice dole někdo píše, že mu film nepřinesl nic nového, ale....takhle hutný popis konce socialismu v NDR (kdy si nikdo ani nepřipustil, že by to mohlo někdy skončit) s rozsáhlou a dokonale propojenou mozaikou osudů a vztahů, ukazujících zrůdnost toho, v čem ještě stále polovina populace i naší země prožila značnou část svého života prostě v Česku nikdo nenatočí. Ještě děsivější je fakt, že některé věci se nám plíživě vracejí (viz. onen vysoce intelektuální prorežimně opoziční kritik, díky kterému zjistíme, co to je ona politická korektnost dneska....) a když o tom tak člověk přemýšlí, tak hydra levicového totalitního myšlení a zvráceného mravného relativismu, který přivedl na svět tandem "filosofů" Marx a Engels je zničitelná asi stejně, jako onen věčný generál z jiného filmu Zlaté časy ve Spessartu....Film je nabitý dějem, konflikty a postoje jsou zcela uvěřitelné a navíc - kdo tu dobu pamatuje (byť jako malej), tak musí ocenit dokonalost retra, které je zde neoddělitelnou součástí celého filmu. Nemá cenu vyjmenovávat celou řadu scén, při kterých je vám špatně, mrazí vás a nebo jenom cítíte znechucení. Němci se k tomu prostě postavili opět důkladně a poctivě. Nevím, jestli už Věž v ČT šla (před jejím uvedením 21. října 2016), ale fakt, že ona Česká televize, zásobující své koncesionáře pořád dokola opakovanou tvorbou převážně ze stejné doby (z uslintaných vzpomínek na nejrůznější "velikány" Havlem počínaje a Svojtkou konče) dá film ukazující poctivě a velmi drsně na zrůdnost systému, který byl u nás naprosto stejný, v pátek na druhý program v půl jedenácté ukazuje, že Kavčí Hory patří stále mentálním bolševikům a jejich potomkům a spřízněncům. Mimochodem, jsem zvědav, kdy dá Česká televize v hlavním vysílacím čase Kawasakiho růži. Mohla by u příležitosti oslavy jedné z nejúspěšnějších akcí Státní bezpečnosti v Praze na Národní třídě dne 17. listopadu 1989 a nebo u příležitosti pátého výročí úmrtí Václava Havla, kdy se obávám, že nás čeká po letošním říjnu další mnohadenní trapná mediální masáž ve stylu opakujících se pohřbů sovětských státníků z půlky osmdesátých let. Takže - díky bohu, že další skvělý německý film z "té" doby našel byť v naprosto nesmyslném čase na obrazovky cestu aspoň takhle. (22.10.2016)