Marie-Octobre

Po sto letech běželo na Artu zas něco koukatelného. Hodně mě potěšilo obsazení (spoustu herců jsem znal z dřívějška z jiných skvělých filmů) a strašně se mi líbila kamera, resp. způsob, jakým to bylo nasnímáno. Původně jsem si sice myslel, že mě to dostane ještě trochu víc - občas mi to přišlo lehce nezáživné a klidně bych z toho vypustil třeba ty scény televizního zápasu - ale nakonec se mi to přece jen líbilo a považuji zhlédnutí toho filmu za obohacující. (10.04.2020)

Prostor jednoho salónku, deset bývalých odbojářů, jedna služebná a rozkrývání patnáct let staré historie jedné zrady. A i kdyby by se minulost zdařilo objasnit, tak jak s takovým zrádcem po všech těch letech vůbec naložit? Na pointu či identitu dotyčné(ho) se tu zase až tak moc nehraje. Jde tu primárně o herecký koncert v hávu konverzačního dramatu à la Dvanáct rozhněvaných mužů, kde vše stojí na perfektně budované i gradované atmosféře rostoucí nedůvěry mezi kamarády, kteří by za sebe položili život. Kdysi, ne však i nyní. (03.02.2013)

Vlajkovou loď žánru konverzačního dramatu Dvanáct rozhněvaných mužů jsem svého času zhlédl bez výrazného nadšení, ale Marie-Octobre pro mě znamenala jednoznačné překvapení a zařadil jsem si ji na ono místo, které bylo určeno Lumetovu snímku. Kvalitní dialogy, silné téma, hledání zrádce a vraha ve svých řadách a špičkové herecké obsazení zaručují atraktivní podívanou, která ani po 60 letech od svého vzniku nezestárla. Interiérové konverzační drama obvykle navozuje dojem divadelního představení před filmovou kamerou a ani tady se tomu nevyhneme, ale osobně nepovažuju tenhle fakt za handicap. Za mě palec nahoru, celkový dojem: 90 %. (17.05.2020)

„Zkrátka aby to bylo jasné. Jeden z nás odsud neodejde živý. Je to tak?“ Od režiséra jsem viděl jen průměrný film Pépé le Moko, vysoké hodnocení ve mně tedy nevzbuzovalo moc důvěry. Chyba! Člověka sice čeká cca 15 minut nevázané konverzace, dobírání se, úsměvů i méně srdečných promluv, ovšem poté se ozřejmí skutečný důvod sezvání. Pak atmosféra začne pomalu, ale o to nepříjemněji houstnout, napětí a vyhrocenosti přibývá, a přestože se může zdát téměř nemožné, aby se někdo přiznal, divák tuší, že dojde k jeho prozrazení. Dochází k odhalování charakterů přítomných a napovrch vyplouvá stále více zjištění. Navíc, když už to vypadá, že je někdo usvědčen, přijde zvrat a podezření se svalí zas na někoho jiného, takže je divák nucen si neustále upravovat své domněnky. A když si k tomu přidáte vybroušené dialogové výměny, skvělé výkony všech zúčastněných a emočně docela drtivý konec, rázem máte postaráno o vysoce kvalitní podívanou, které já dávám slabších 5* (tak trochu jsem doufal v jinou usvědčenou postavu). (18.05.2019)

15.4.2020 Na Marii-October jsem se těšila. Podobný námět jako u Pikniku (Tv film 2014), ale zoruzlení je jiné. Průběh jsem tak nějak očekávala - že bude podezřelý každý, včetně Marie a posluhovačky. Přesto byl vývoj velice zajímavý, dobře napsané figury. Komorní drama, jaké mám ráda! (17.04.2020)

Dokonalý snímek ze skvělých dob francouzského filmu. Chytře a vkusně propletený příběh válečného odboje, lásky, dávné viny a trestu. (24.03.2019)

Takýto námet mám veľmi rád - uzavretá skupinka ľudí, ktorí riešia nejaký problém. V tomto prípade sa hľadal zradca a vrah. Dialógy medzi postavami ma zase až tak nebavili, aj atmosféra mohla byť lepšia, no páčila sa mi myšlienka filmu a záverečné rozuzlenie s odhalením zradcu. Posledných 30 minút bolo najlepších. Slabší nadpriemer. 70/100 (07.05.2019)

Deset bývalých francouzských odbojářů se sejde v jedné místnosti, aby mezi sebou po patnácti letech vypátrali zrádce s rukama potřísněnýma krví. Pachatelem může být kdokoliv z nich. A hra plná paranoie může začít. Skvěle napsanými břitkými dialogy to připomíná 12 rozhněvaných mužů na francouzský způsob, i zde se rozjímá nad vinou či nevinou, nad slitováním či rozsudkem smrti, jen odsouzenec zatím znám není. To se ale brzy změní. Marie-Octobre je skvěle napsané, zahrané i zrežírované komorní drama, které vás silně vtáhne. Posílám dík České televizi za to, že tento zapadlý snímek vytáhla a vysílala ho v původním znění (!), jen tak dál. (08.09.2019)

Perfektně gradované drama s vynikajícími hereckými výkony. Smyčka se pomalu stahuje, zrádce stále uniká, už už se zdá, že bude odhalen, ale do samotného závěru se střídají různé verze, narůstá nedůvěra mezi jednotlivými účastníky, atmosféra houstne. Děj celého filmu se odehrává prakticky v jedné místnosti a přesto je úžasně napínavý. Film plynule přechází mezi dvěma paralelními zápasy - tím slovním a tím fyzickým v televizním wrestlingu. (24.04.2011)

S Julienem Duvivierem si rozumím už od dob Le Mystère de la Tour Eiffel, velice se mi líbilo jeho netradičně vážné pojetí golemovské legendy, ale tedy... tohle, co nabídl ve svém divadélku (divadlu přeneseném na plátně doslova) 15 let po válce, je vážně naprostá filmová a herecká lahůdka z řemesla staré francouzské gardy. Víc než Lino Ventura, který si cestu v podobných filmech tenkrát razil ještě povětšinou ve vedlejší roli, nadchl Serge Reggiani. Všichni vynikající, a pod tváří ústřední femme fatale Danielle Darrieux jsem málem ani nepoznal galantní pasažérku ze Svatého roku. :) Atmosféra jedné místnosti parádní, už samotné téma rozvinuté do kvalitně odvedeného scénáře slibují kvalitní zážitek. Myslím, že z tak tísnivé hraniční situace a tématu vyúčtování se svým svědomím se zde mohl inspirovat klidně taky Ivan Bukovčan, když psal později svá existenciální dramata. Bez jakékoliv konkrétnější indice jsem povědomě (a správně) zrádce identifikoval brzy, ale vůbec mi to nevadilo, překvapením bylo i odhalování nečekaného rozsahu této viny. Zaujal mne motiv televize (a sledování fyzického sportovního zápisu v přímém přenosu) jako konfrontace dvou soubojů spějících k rozhodujícímu výsledku, i jako symbolické podtržení celkové stylizace filmu laděného do TV inscenace z jedné místnosti, vysílanou jakoby též v přímém přenosu (v té době i pro tenhle typ "pořadů" typického). 95% (# Challenge Tour – 52 roků filmu za 52 týdnů) (05.12.2019)

Pri pozornom pozeraní tejto málo známej, francúzskej, určite i «legendárnej» klasiky: Marie-Octobre, som si automaticky spomenul na hádam ešte aj legendárnejších-12 rozhnevaných mužov, pričom Julien Duvivier si nakrútil akúsi vlastnú, úplne svojskú verziu tohto nespochybniteľného, kinematografického klenotu, s ktorým má určite niekoľko povahových črtov, a síce týchto postáv nie je vôbec dvanásť, konkrétne-iba rovných »10« , keď zrovna tou jedenástou je len obyčajná guvernantka, ktorá pracuje pre Francoisa Renauda-Picarta, nášho hostiteľa, ktorý si pozval túto hŕstku, bývalých členov odboja, aby sa po 15. rokoch konečne „vyšetrilo” , KTO TO VLASTNE ZRADIL, ZÁROVEŇ I ZLIKVIDOVAL ICH VODCU, (šéfa) - CASTILLA ? Na niečí popud práve sem vtrhlo obávané GESTAPO, ktorému niekto z nich dal tip, a k tomu sa taktiež odcudzili aj 3 milióny frankov, čiže tento detektívny prípad bude i naďalej o čosi zamotanejší, než sa na prvý pohľad môže zdať. Najprv nikto poriadne ani netuší, prečo bol sem kvázi pozvaný, keď každý sa stáva nechtiac podozrivým, doteraz si hociktorý z nich žil zrejme ľubovoľným, ba dokonca, možno i bohémskym spôsobom života, ale až teraz sa tento večer (táto noc) stáva pre jedného z nich-hotovou nočnou morou ! Šarmantná Marie-Helene Dumoulin chce za každú cenu rozlúsknuť túto záhadu, a keď sa na to príde, nebude to dva-krát príjemné pre dotyčného jedinca ! _ Je to čiernobiele, zahral si tam samotný Ventura (nie konšpirátor Jesse !), a to ani nehovoriac o nádhernej D_D, vskutku, celý ansámbel je perfektný, a pritom sa ani raz nepohneme z tejto väčšej, rozľahlejšej miestnosti, neustále som bol s nimi tam vo vnútri, s kamerou doslova prilepenou na ich ksichtoch, a i napriek tomu, že to tam nebolo také stiesnené, i tak by sa dala atmosféra fakticky krájať na najmenšie franforce, až bola tak dusná, neúnosná, pomerne aj depresívna, keď si pod tým teraz ešte predstavte aj to, že po priznaní musí »JUDÁŠ» spísať „čestné prehlásenie” , kde sa ku všetkému priznáva, ďalej, podpísať ho a až na samý záver-spáchať samovraždu zastrelením sa, keď všetci ostatní budú z toho z obliga, alebo budú udalosti prebiehať trochu inak... ? (04.02.2020)

Toto stretnutie odbojárov nemá len symbolický charakter, ale chce vypátrať zradcu v skupine, ktorý udal ich vodcu gestapákom. Komorná dráma je hereckým koncertom všetkých protagonistov a navzdory faktu, že ide o divadelnú hru, na filme to nie je poznať, hoci sa celý film odohráva v jednej miestnosti. Prevláda všadeprítomné napatie a dej graduje neuveriteľným tempom do antického finále. (03.05.2014)

Koukám, že půjdu proti proudu. Kamera a výprava se mi líbily, některé herecké výkony také, ale popravdě jsem z toho celkově zklamán. Francouzi si pořád dokola léčí své ego a zdůrazňují tu odbojovou činnost, jak a kde jen to jde, protože ta pachuť zrady vlastního národa, kdy se Francouzi s Hitlerem nakonec spolčili, je veliká. A tak tady máme čestnou a až ortodoxně "spravedlivou" ženu, která poblázní devět chlapů, aby mezi sebou hledali jednoho, kdo před 15 lety jejich odbojovou buňku zradil Němcům. Už jen premisa, že německý obchodník jen tak té ženské v módním salonu řekne, že je zradil někdo vlastní, mi přijde jako stojící na hliněných nohou. Ona mu fakt věřila? Co když ji tahal za fusekli? A na základě toho se má rozhodnout o životě jednoho člověka i teď, po 15 letech? Nakonec jediný, kdo mi tam přišel jako nejnormálnější postava, byl ten kněz. Co nás opravňuje rozhodovat o druhých, jestli jsou, nebo nejsou hajzlové a proč? A o jejich životě? Navíc zradit mohla i ta služebná, to nikoho mám pocit nenapadlo. A co když zradil ten zastřelený, jen nečekal, jak se to vyvine? Těch možností, kudy a kam téma rozvíjet, je dost, ale tady se jede jen přímočará linka, kdy je naprosto jasné, jak to kvůli francouzskému traumatu skončí, a člověk jen doufá, že neskončí, a ono jo. (09.12.2020)

Perfektní konverzačka obsazená mnoha hereckými esy. Postupně na mě padala stísněná atmosféra a přestože bylo zřejmé, že jeden je zrádce a že se příběh musí uzavřít v domě, kde před patnácti lety začal, tak vygradovaný závěr posunul drama ještě o stupínek výš, až mrazilo. Excelentní! (28.05.2011)

Bez diskuze jeden z nejlepších filmů, co jsem kdy viděl. I když je to spíš divadelní hra natočená v jedný místnosti a paralela s Dvanácti rozhněvanými muži je tady na místě. Sice mě párkrát napadlo, že dělat takový drama z jedný smrti patnáct let po válce je lehce přitažený za vlasy, ale je to neskutečně gradující konverzační lahůdka s výbornými výkony, kde velký prostor dostali i herci, které známe spíš z vedlejších rolí (Paul Frankeur, Robert Dalban, Noël Roquevert). Atmosféra houstne, podezření padá postupně na každého a obhajoby mají povážlivé trhliny. A nakonec, není to první film z padesátých let, v němž mi Frantíci úplně rozhodili sandál dvěma rychle za sebou následujícími pointami. (18.09.2016)

Komorní psychologické drama přesně pro mě, dle mých představ, na malém uzavřeném prostoru rozehraná konverzačka s výborným hereckým obsazením (všichni do jednoho skvělí). Setkání bývalých odbojářů po patnácti letech má jediný cíl - odhalit zrádce, který je udal tajné policii nacistického Německa a zavinil smrt velitele. Se závěrem se sice neztotožňuji, ale asi bych to mohla/uměla pochopit. (28.01.2020)

Je jich deset. Dřív spolu dělali v odboji a pak se jejich cesty rozešly, Po čtrnácti letech se opět setkávají a jak brzy zjisti, ne za účelem přátelského shledání, nýbrž proto aby byl odhalen člen co je udal gestapu, které zabilo jejich vůdce. Já mám tedy pro podobné konverzačky v jedné místnosti o vytahovaní starých křivd slabost . V Marie-Octobre vše začne relativně stejně jako v jiných podobných filmech. Nejprve jsou všechny postavy rádi že se vidí nebo to alespoň dělají. Probíhá žertování a vládne pohodová nálada. Pak se dozví proč byli sezváni. Nikdo zpočátku nemůže uvěřit tomu že by mohl někdo z nich zradit. Až pak se dozvídají víc a jejich role se rozdělují. Někdo by to radši neřešil, druhý to zlehčuje, další to zase až moc prožívá. Nakonec se ale stejně všichni začnou střídavě vzájemně obviňovat, protože když před vámi stojí otázka zrádce, vzpomenete si (možná i v zájmu své vlastní záchrany a v zajetí strachu) na cokoli. Kdo měl známosti, kdo se choval jako neurválec a tak dále. I když mě některé věci zpočátku moc nepřekvapovaly (tím mám na mysli hlavně chování postav), i tak mě to bavilo. Bylo zajímavé sledovat celou debatu a ve své době to muselo působit ještě napínavěji. Postupně se vše začne samo sebou ještě víc zamotávat, vyhrocovat, na scénu přichází řada možných verzí a některá až šokující odhalení. To taky není u podobných filmu nic moc vyjímečného, některé věci se i v druhé polovině daly předpovědět a nemusíte být úplně Sherlock Houmes třetí kategorie abyste odhalil zrádce dřív než film. Ale i tak mě to s přibývajícími minutami začalo čím dál víc vtahovat do děje, nad mnoha věcmi jsem musel přemýšlet, zvládly mě skutečně i překvapit a samotný závěr mě postavil i před otázky morální, na které už tak jednoznačné odpovědí neexistují. Celkově musím říct, že i když mě Julien Duvivier některými svými jinými filmy ze stejné éry nepříjemně šokoval, tak převedení této konverzačky na filmová plátna zvládl výborně. Škoda že úplně nezabránil tomu aby to místy působilo jako přetaženě za vlasy a ve vyhrocených momentech musel do filmu pouštět podivnou grotestkní hudbu jak z cirkusu. Zase se mu ale povedla ta důležitá atmosféra jednoho pokoje a zlomového večera. A já si to užil. Jen si kladu otázku, jestli jsem nenapsal zbytečně krátký koment. (21.04.2020)

Přestože se spíš jedná o zfilmovanou divadelní hru než film jako takový, je stavba jeho příběhu natolik pozoruhodná, že zaslouží plné ocenění. Také se o to samozřejmě postarali nejlepší francouzští herci té doby (Jean-Louis Trintignant byl příliš mladý a Jean Gabin se do toho moc nehodil), protože to celé opravdu leželo na nich. Formálně (a nejenom, i jakýmsi o trochu pootočeným humanitní poselstvím) připomínal Mariin problém o dva roky mladší film "Dvanáct rozhněvaných mužů". Zrádce, zloděj a vrah musí být popraven, dopis na rozloučenou a fingovaná sebevražda není tím správným řešením - to si Marie v závěru plně uvědomuje. Tak jako si všichni ostatní plně uvědomují, že jeho přítomnost zcela ruší veškeré dřívější vazby mezi nimi. (20.03.2019)

Musim napisat, ze Druha svetova Vojna je dnes uz folklor. Vznikli na tuto temu 100 -ky filmov, vynimocne kvalitna tema rovna sa aj kvalitny film. Hlavne namety ako zrada, gestapo, protinacisticky odboj   : 85 % (24.04.2022)

Škoda, že ty postavy jsou tak šablonovité a jako celek to není víc propracované, jinak by to byl naprosto bezchybný film. Mám s tím trochu podobný problém, jako pár dnů zpátky s Velkým hráčem - má to skvělou atmosféru, už první minuty mě naprosto vtáhly do děje a až do konce mě to napětí nepustilo a celý ten příběh vyprávěný skrze styl konverzačky a la Dvanáct rozhněvaných mužů mi přišel zajímavě vedený... jen ne tak chytře, jak mohl být. Mělo to na to, rozehrát víc možností, větší psychologii, ale takhle se to jen spokojilo s verzí, která sice stačí, ale je na ní vidět, že mohla předvést víc. Hlavně to teda je vidět u charakterů postav, které většinou fungují na základě jedné vlastnosti, kterou má daná postava po celý film a se kterou v celé debatě figuruje, ale chybí jim větší realističnost, která by tomu mohla dodat i větší napětí ohledně toho, kdo z nich tehdy zradil. A i závěr by tím pádem mohl být více překvapivý a silný. Vlastně jediná postava, které jsem věřil opravdu všechno, je ten kněz, protože se jako jediný snaží přemýšlet nad rámec toho jejich předem vytyčeného konfliktu. Jinak jsem ale docela spokojený, bavilo mě to sledovat po celou dobu a mysteriózní je to naštěstí dost, jen to nemá vychytané všechny mouchy. Slabé 4* (06.04.2023)