More than Honey

„Snad všude a ve všech dobách byly včely pokládány za čisté, panenské, nadpřirozené, božské bytosti. Jejich světelná, nebeská podstata poukazuje k duši, duchu, rozumu. Sběr, řád, zákon obce (včelího společenství) a rozumnost projevující se v moudrém rozvrhu času (skloubení odpočinku a činnosti), v racionální dělbě práce, účelné souhře činností, rafinované spolupráci. Včely jsou vzorem prozíravosti, kterou projevují horlivou přípravou zásob na zimu, důmyslnou režií rojení a následným vyhledáváním a budováním nového příbytku. Navíc mají podíl na řádu duchovním, transcendentálním, a to jak geometrickém (šestiboká struktura pláství-architektonika úlu), tak mravním (píle, pracovitost, poddanost, oddannost, hrdinství v boji až po obětování života, cudnost, panenství).“ (Zdeněk Neubauer, O vosku a včelách in O přírodě a přirozenosti věcí) Kdybych měl z řady dokumentárních filmů o včelách, včelařství a tzv. „syndromu zhroucení včelstev“ (jinak též protřelý pod zkratkou CCD ~ Colony Collaps Disorder) doporučit jediný film, byl by to bez váhání tento. Na první pohled jistě zaujme bezkonkurenční technická kvalita (inu, pověstný germánský perfekcionismus se zde věru nezapře), tím podstatným je ovšem rozsah předkládaných informací a způsob, jakým jsou formulovány. Je mi sympatická komplexita i rozmyslnost (dnes vzácná kombinace), s jakou Imhoof k celé věci přistupuje ~ což na hlubší rovině pěkně rezonuje s poukazem včel k souměrnosti logu (viz výše). Bývá totiž neblahým jevem environmentální dokumentaristiky, že se až příliš často uchyluje k laciným (a nalijme si čistého přírodního medu bez příměsí antibiotik ~ rovněž dosti hysterickým) rétorickým figurám, které namísto snahy o porozumění prozrazují toliko těsný ideologický rámec, do něhož uzavírají okolní svět. Týká se to zejména dosti manichejského dělení světa na dobré a nezištné environmentalisty a zlé a zkorumpované developery/ekonomy/politiky/průmyslníky/doplňte-si-dle-vlastního-vkusu, kteří jsou odpovědní za všechna příkoří, jimiž tuto širokoprsou planetu sužujeme. Namísto provokování nových otázek a vůbec hledání možných odpovědí na to, co vlastně za ústupem včelstev či obecněji devastováním přírody stojí, tak dostáváme pouze zjednodušující a jednoduché závěry pro ty, kdož považují za neúnosně náročné myslet, a které mají začátek i konec v sobě samých, resp. ve světonázorovém rozvrhu jejich původců. Imhoof naštěstí nemá potřebu na někoho kazatelsky ~ tytyty! ~ ukazovat prstem a problém záhadného úbytku světové populace včelstev chápe spíše jako širší, řekněme metafyzický problém, v němž se zrcadlí převažující (tj. panský či slovy Pierra Hadota „prométheovský“) postoj lidstva k přírodě a životnímu prostředí. V dokumentu se tedy dostane stejně velkorysého a nepředpojatého prostoru stárnoucímu švýcarskému včelaři, který včelaření provozuje tradičními prostředky, v malém měřítku a na čerstvém alpském vzduchu, jakož i (mezi mnoha jinými) průmyslovým včelařům ze Spojených států, kteří se svými úly rok co rok obrážejí takřka celou rozlohu Severní Ameriky, aby tamním pěstitelům vůbec vzešla nějaká kloudná úroda, a je čistě na divákově nátuře, jaké závěry z viděného a slyšeného (kteréžto díky rozvolněnému tempu, minimalistickým výrazovým prostředkům a komorní hudbě místy oplývá až zenově "vyklidněnou" kvalitou) vyvodí. V čem je proti konkurenci ~ a zde mám na mysli zejména odstrašující příklad Královny slunce (2010) ~ Imhoofův film rovněž unikátní, je úctyhodný rozsah informací o včelím chování, jejich biologii, ekologii, nemocech a strastech, případně i rozličných fíglech z tajů včelího chovu. Nakonec ale nejde ani tak o konkrétní fakta, jako spíše o pocit, dotek čehosi tajemného, unikavého, ba melancholického, co včely obestírá bez ohledu na to, kolik toho víme o fungování jejich malých, leč komplikovaných mozků či složení medu, jenž produkují. Krásný je v tomto ohledu především magický závěr filmu, v němž včelky zvolna stoupají oblohou do kosmických výšin ~ ke hvězdám a ještě dál, v jediném obrazu elegantně upomínající na jejich božskou, éterickou povahu. „Až večer se nakloní k zemi / a zakřiknuté vůně se vrátí, / i já půjdu, pracovník osamělý, / k nebeským příbytkům kouře stoupajícího, / Pod tvým stromem usednu, / jenž všemi prostory korunu košatou zdvíhá / a v jehož černém, ledovém listí / zvoní tichem hvězdy / jak včely všech úlů.“ (Otokar Březina, Ranní modlitba) (16.12.2013) (méně) (více)