Kad svane dan
La Partition inachevée
Keď sa rodí deň
When Day Breaks
Režie:
Goran PaskaljevičKamera:
Milan SpasičHrají:
Mustafa Nadarevic, Mira Banjac, Predrag Ejdus, Meto Jovanovski, Nada Šargin, Nebojša Glogovac, Marko Jeremic, Ratko Miletič, Bora Nenic, Ana Stefanovic (více)Obsahy(1)
Profesor hudby se v pozdním věku dovídá o svém židovském původu. Prostřednictvím jeho pátrání po vlastní minulosti odhalujeme historii holocaustu v Bělehradu i osudy současné židovské a romské komunity. Výjimečný pohled soudobé kinematografie exjugoslávského prostoru na druhou světovou válku nerekonstruuje minulost, ale hledá její stopy v přítomnosti. (Letní filmová škola)
(více)Recenze (16)
O pocte tým, s ktorými by sme chceli byť viac, o pokuse nadviazať spojenie s nimi prostredníctvom muziky. O nezáujme a neúcte potomkov, mladých ambicióznych trtkov aj trtošiek, o ich nezáujme o poznanie hrôz minulosti, cez ktoré je vidieť možné budúce tragédie. O odkrývaní nepoznaných stôp v osobnej aj spoločenskej histórii. O neutešenom dnešku, kde násilie holokaustu pokračuje inými formami. O tom, že ak Ti dnes naozaj niekto nezištne pomôže, sú to Cigáni alebo alkoholici. Teda tí, ktorí sami ako menšiny (etnické, závislé) sú najviac ohrozené masovou nenávisťou, snažiacou sa nájsť vinu za neutešenú skutočnosť na tých najzraniteľnejších. Formálne tradičné, ničím neprekvapujúce, otázkou je, či kvalitu je potrebné hľadať prevažne v inovácii formy, ako ma o tom rýchlo kvasení filmoví odborníci a ich epigóni často presviedčajú. Goran Paskaljevič ukazuje, že klasicky vyrozprávaný dojemný príbeh s poučením zmysel nestratil. ()
Film mě velmi mile překvapil. Poodkryl mi určitou část srbských dějin a jako průvodce mi přidělil sympatického starého dirigenta, který se po zjištění svého původu rozhodne stůj co stůj uctít památku a nelze mu nefandit. Závěr se mi moc líbil a samozřejmě musím zmínit moc pěknou hudbu. Lidský film, který nestaví na nenávisti a pomstě, celkově silné 4*. ()
Smířlivé povzdechnutí nad stavem současného světa, kde kvůli kariéře není místa ani pro malé množství lidství. S postavou emeritního profesora hudby nečekaně objevujícího dávno zaprášenou pravdu lze zpočátku sympatizovat, škoda že scénář dál zarputile rozvíjí jeho kmetsky dětinský motiv. Flashbackové sny, v nichž Goran Paskaljević zhmotnil další postavy, působí zbytečně. kult pro Cinema Mundi, 2013. Skvostný začátek, který režisér Paskaljevič utopil v kmetsky absurdním motivu. Až do snového nástupu Židů do plynového náklaďáku velice dobrý počin. Po loňské cestě fotbalistů do Montevidea úplně z jiného soudku. Srbská kinematografie, alespoň její mezinárodně uznávaná část, je na vysoké úrovni. Všimněte si (imho) zkaženého záběru ze svatby, kdy se nevěsta sedící za stolem naprosto nevhodně zadívá do kamery. ()
Jugoslávská kinematografie se často vracela k tématu 2. světové války, kterou naopak filmaři od 90. let téměř nereflektují. Srbský snímek je proto v tomto směru výjimečný. Nesnaží se však o rekonstrukci minulosti, ale ukazuje spíš její dědictví a vliv na současnost. Mizanscéna přitom poskytuje jen minimum důkazů o tom, kdy se děj odehrává a posouvá tím vyznění snímku k univerzálnímu sdělení. Prostřednictvím hlavní postavy, profesora hudby, poznáváme problematickou a vytěsněnou stránku srbské minulosti (existence koncentračního tábora pro Židy a Rómy v bezprostřední blízkosti Bělehradu) i současnosti (židovská a rómská komunita). Pomalu plynoucí, nostalgicky rozjímavé vyprávění souzní s průběhem událostí v životě profesora, jemuž šokující zpráva o vlastní minulosti v pozdním věku převrací pohled na vlastní život, lidi v blízkém okolí i srbskou společnost. ()
Od roku 1937 až do roku 1941 na ľavom brehu Sávy bolo v prevádzke belehradské výstavisko kde boli pravidelné jarné a jesenné výstavy aut, lietadiel ale aj remeselné veľtrhy. Na tomto mieste na pokyn nemeckého vojenského veliteľa v Srbsku Franza Böhme bol zriadený koncentračný tábor (Sajmište, Semlin), tu boli umiestňovaní Židia, Cigáni, politickí väzni a partizáni. Už 28.10.1941 tu bolo dovezených takmer 5000 prevažne Židov. Začiatkom roka 1942 bolo dopravené z Nemecka špeciálne utesnené skriňové dodávkové auto. Vždy 80 až 100 väzňom bolo oznámené, že sa sťahujú do lepšieho tábora a tí sa natlačili do skrine auta. To odišlo za brány tábora, vodič rozpojil výfukové potrubie a vpúšťal výfukové plyny do skrine auta. K usmrteniu došlo za niekoľko minút a mŕtvoly boli odvážané do hromadných hrobov na vojenské cvičisko Jajince, splyňovalo sa denne a posledná jazda s väzňami sa uskutočnila 8.5.1942, celkovo bolo takto zabitých 6280 ľudí. Do júla 1944 prešlo táborom asi 32 tisíc ľudí a 10 600 bolo zabitých, alebo zomreli od hladu alebo na rôzne choroby. V nasledujúcich rokoch miesto ostalo praktický opustené a zabudnuté. Dnes si ho pripomína iba opravená vyhliadková veža a pamätník stojaci na brehu rieky Sávy. Film je skutočným príbehom učiteľa hudby, ktorý sa dozvie pravdu o svojich rodičoch, ktorí zomreli práve v tomto koncentračnom tábore. Aj on bol celý svoj život ľahostajný k záchrane pamiatky objektu utrpenia mnohých ľudí. Film sa snaží ukázať, aké je dôležité mať na pamäti pamiatku na mŕtvych, poukazovať na ich utrpenie a informovať budúce generácie o skutočnostiach, ktoré sa stali. Výsledkom je, že pokiaľ sa ma daná udalosť priamo netýka nie je ani záujem o konfrontáciu ľudí s touto smutnou kapitolou dejín. Odkaz filmu je, že práve hudba nám vyrozpráva príbeh, ktorý sa stáva skutočný, hmatateľný, viditeľný. Ako keby to bol jediný kľúč, ktorý odomyká ťažké dvere zabudnutia. A hudba musí znieť na mieste smrti. ()
Nemám rád filmy o holokauste. Ale tento bol krásny, jednoduchý a tak dojemný! Hudba, kamera, hlavný herecký výkon a nominácia na Oscara za cudzojazyčný film. Áno je to matematicky vypočítaný doják, no a čo! To že funguje je dôkazom bravúrnej práce režiséra. Videl som dobrého človeka, stál pred plnou kinosálou s pokorou, hoci má byť na čo hrdý. Hvalala ti, Gorane Paskaljevići! ()
Fuilm je realita - ten stary profesor sa az sprostredkovane dozvedel o svojom zydovskom povode. Holokaust bol brutalny v Chorvatsku ale i modernom Srbsku - vtedy to bolo Spojene Kralovstvo Srbov Chorvatov a Slovincov. Zydy umiestnila vtedajsia vladnuca moc do belehradskeho geta, ktore sa - ako dobre pise Volodimir 2 - postupne transformovalo na koncentracny tabor. Takto, ja holokaust nespochybnujem a ani nepopieram, holokaust sa stal. Vseobecnym omylom je ale tvrdit, ze vyhladzovacich taborov bolo 6 /Chelmno, belzec, Sobibor, Treblinka, Majdanek a Auschwitz Birkenau/. No, bolo ich 7 : tych 6 spominanych + Jasenovac bol chorvatsky vyhladzovaci tabor. S Jasenovacom Nemci nemali nic spoločne, casto bol oznacovany za balkansky Osviencim svojou brutalitou a neludskym rezimom. Zriadili ho ustasovci, a ja zlikvidovali ustasovci. Dalsi malo znamy fakt je, ze jestvovala i kopirka zlocinca Hymmlera - volal sa Andrij Artukovic, to bol balkansky Hymmler alebo Hymmler 2. Artukovic zil 19. 11. 1899 - 16. 1. 1988, po tom ako Nemci a chorvatski ustasovci prehrali WWII, Artukovic usiel s falosnymi papiermi do Dublinu a odtial do USA. Tam zil dlho - do 1986, potom pred jeho 90 -kou ho Americania posunuli trestnopravnemu konaniu uradom byvalej Juhoslavie, ktore ho uznali vinnym zo zlocinov. Tolko len na okraj. Reziser Paskaljevic velmi dobre zobrazil ako profesor postupne odkryva svoje prave korene, film ma pomale tempo a vezie sa na smutnej nalade. Holokaust bol najodpornejsi zlocin v dejinach, a opakujem, ten ja nespochybnujem. Opat jeden z najlepsich filmov na temu kolokaust /natocili sa ich stovky, treba si ich vyhladat/, i po takmer 80 rokoch musim dat vysokych 89 % ()
Samozřejmě je to natočeno tak, aby se to líbilo evropskému publiku.... A vadí to? Pro mne nelepší film, který jsem viděl na LFŠ 2013... Souvislosti: 6. 4. 1941 zaútočila německá a italská vojska z několika směrů na Jugoslávii. Blesková válka v Jugoslávii trvala 11 dnů. Po kapitulaci byla Jugoslávie rozdrobena – rozdělena mezi mocnosti Osy a jejich nohsledy. Vznikl na Německu závislý vazalský stát, jenž nesl označení Nezávislý stát Chorvatsko, ke kterému byla přidána i Bosna a Hercegovina a severozápadní části Srbska. Většina Kosova byla přidána k Italy kontrolované Albánii, Bulharsko obsadilo značnou část Vardarské Makedonie a kus jižního Srbska, Maďarsko kus Vojvodiny, oblast srbského Banátu, kde žila výrazná německá menšina získala přímou německou správu. Černá Hora se stala teoreticky nezávislým státečkem v praxi však byla pod přímým italským vlivem. Z původního Království Jugoslávie zbylo jen značně okleštěné užší Srbsko, které mělo od jara 1941 podobný statut, jako Protektorát Čechy a Morava. Na tomto území postupovali proti obyvatelstvu německé úřady poměrně rozhodně. Neplánovali sice hromadnou likvidaci srbského etnika (tak jako se tomu dělo na území Nezávislého státu Chorvatsko), proti jakémukoli náznaku neloajality postupovali ale s brutální krutostí. Okamžitě po převzetí moci se také postarali o srbskou elitu, včetně představitelů pravoslavné církve. Po celém Srbsku vzniklo poté, co přestaly stačit kapacity věznic, množství koncentračních táborů, kde byli tito potenciálně nebezpeční občané systematicky likvidováni. Německá okupace se stala rovněž fatální pro romské a židovské obyvatelstvo. Okupační moc ve spo-lupráci s kolaborační správou začaly již od července 1941 zřizovat koncentrační tábory. Přímo v Bělehradě vznikly 4 koncentrační tábory. Jedním z nich bylo i Sajmiště, které hraje významnou roli ve filmu Když se rozednívá. V tomto táboře bylo v letech 1941-1944 umučeno údajně na 15000 lidí. Zejména v první fázi zde byli přivážení hlavně srbští Židé a Romové. Po Estonsku bylo Srbsko druhou nacisty okupovanou zemí v Evropě, která byla formálně prohlášena za "zbavenou Židů". Stalo se tak v srpnu roku 1942, do té doby přišlo o život skoro 90 procent z přibližně 17 000 Židů, kteří zde žili. Tábor Sajmiště (Výstaviště) vznikl na prostoru bývalého výstaviště, které bylo vybudováno v roce 1936 a opuštěno po masivním bombardování Bělehradu na jaře 1941. Jeho jméno je do jisté míry příznačné i pro jeho nové využití, protože prostor tábora byl zbudovaný v místech, do kterých bylo vidět i z určitých míst v centru Bělehradu. Hrůzy, které se tam děly, tak byly jako odstrašující případ vystavovány na odiv občanům Bělehradu. ()
Citlivé komorní drama Gorana Paskaljoviče je velmi jemný, dojemný příběh, ve kterém zaujmou přesvědčivé herecké výkony všech protagonistů i bezpochyby nádherná hudba Vlatka Stefanovski, ale pro mě osobně z něj dělá opravdu výjimečný zážitek především herecký výkon hlavního představitele Mustafy Nadareviče v roli profesora hudby. Krása, kultivovanost, citovost v přirozeném civilním herectví. ()
Akoby to bolo robené podľa šablóny: má to svojho osamelého starca, má to dojemnú zápletku s plechovou škatuľou, má to národnostné menšiny, má to nejakú svoju pesničku a básničku a hlavne má to holokaust. Podstata tej zápletky ma však nepresvedčila: chlapík žil prvé dva roky svojho života so svojimi pravými rodičmi a potom dlhé roky s inými, až kým neumreli. Žeby si naozaj k tým pravým vybudoval v starobe taký citový vzťah, ako je zobrazené vo filme? Neviem, možno áno. Napriek šablónovitosti a značnej nejedinečnosti a neoriginalite ide o dobre spravený film, príjemne pozerateľný a s poučením. ()
Ano, režisér to vystihl. Scéna s nakládáním židů a závěrečná scéna je podle mě "over sentimental" ()
Filmy s tématikou holocaustu mám rád. Jsou dobré a lepší. Tady je velmi dobrý nápad. Kamera, střih a herci ok. Ale... Dialogy jsou prachmizerné, a je to tak schématický, jakoby to natočili v 50. letech. Úplně to z toho trčí. Škoda. ()
Paskaljevič citlivě zobrazuje zvrat v jistotě o vlastní identitě sympatického vysloužilé učitele hudby. Ten se tváří v tvář konci vlastního významu vydává do pátrání po vlastních kořenech a upne se na uctění památky obětí koncentračního tábora. Film bohužel přemírou patosu, který je možná pro Srbsko v podobných otázkách příznačný, ale to mohu jen těžko posoudit. Asi do poloviny filmu je dávkován velice citlivě, ale se snovou sekvencí nakládání židů přichází zvrat a začíná jej být přemírá, konec je v něm pak vyloženě utopen. Přesto jde stylisticky o čisté dílo, které upozorňuje na mnohé problémy současné společnosti (ztráta historické paměti, generační rozdíly, rasismus, sociální vykořenění, problémy stáří, kariérismus atd.). ()
Cinema Mundi 2013. Zajímavý, pietní snímek, který českému divákovi přinesl pohled do vcelku neznámých dějin a pohnutých lidských osudů v srdci Bělehradu. První část snímku byla opravdu vydařená, autentická a docela "bez obalu" skládala všechny příběhové reálie vedle sebe. Ale jak se film zlomil do své druhé poloviny a začaly se objevovat snové výjevy, jakoby film ztrácel dech a změť zbytečných scén na hranici klišé (zejména úplně ta závěrečná "sněhová) začala trochu nudit. Ale je to snímek, který vám bude v hlavně hrát ještě po jeho skončení :) 60% ()
Cinema Mundi 2013 - Na papíře film vypadal úžasně, na plátně už to bylo horší. Na můj vkus až příliš hluchých míst, která zazdila silné scény a především pár ulepených úliteb Západu. Finální scéna ve mě vyvolala silně rozpačité pocity z neumělé snahy o závěrečnou katarzi v americkém stylu. Bohužel, nedostavila se. Podobné pocity - jako když sledujete někoho, kdo zbytečně trpí pocitem méněcennosti před úspěšnějším kamarádem aniž by si uvědomoval, že jiný neznamená horší - mám z celého filmu. Pro milovníky balkánské kinematografie must-see, ostatním film mohou s klidným srdcem přejít. Nebo si vybrat něco opravdu balkánského. ()
Goran Paskaljevic natočil veľmi dobrý film Klamné leto ´68 a aj Sud prachu bol dobrý. Na staré kolená mu zajebalo a stal sa z neho klasický zapredaný protisrbský KURAC podľa zákazky Francúzskych živiteľov (resp tých ktorý to financovali z rôznych fondov). ABY BOLO JASNÉ, FILM JE FIKCIA A PRÍBEH SA NIKDY NESTAL. Tí čo tu dávajú vysoké hodnotenie nemajú asi ani šajnu o Balkáne a Srbských dejinách. Toto je nechutné prekrucovanie srbských dejín zvlášť na takú citlivú tému ako holocaust. Neznalý divák po vzhliadnutí tohto filmu nadobudne dojem že Srbi boli židobijci a spolu s rómami ich vlastnými rukami skoro vyhubili. OPAK je pravdou. Pokiaľ ide o záchranu židov sú Srbi určite ľudia ktorí na počet obyvateľov a obsadení fašistickými vojskami možno zachránili najviac židov. Len rabi vo filme štipne že jeho rodinu udali susedia. Akí ? Srbskí, židovskí, rómski alebo musulmani z Bosny ? A s Rómami podobne. To by bard Srbskej kinemetografie Nemjad Kusturica nenatáčal filmy kde nie je Róm ( pre mňa najlepší Crna mačka, beli mačor na csfd 84%). To pre Srbov natáčal filmy o ľudoch ktorých národ nenávidí ? Filmová scéna zo svadby kde nezámi ľudia podpália budovu v ktorej sa koná Rómska svadba je úplne scestná bez akéhokoľvek predchádzajúceho negatívneho kontextu. A teraz k táboru. Zemlinský Judenlager bol vybudovaný a spravovaný SS bez akejkoľvek spoluúčasti srbských vojakov, policajtov, kápov a pod. Splynovací autobus bol Made in Adolf Germany a splyňovanie vykonávali Nemci. Neskôr v tábore skončili aj srbskí komunisti, partizáni a tých tam pobili viac ako Srbských židov. Keď nebola kapacita lifrovali to do fašistického Chorvátska kde to v Jasenovaci riešili ustašovci kladivami, sekerami, nožami a povrazom. „Za dom spremni!“ Ustaše. To aj otrlí návštevníci z SS pri prehliadka metód likvidácie vracali a apelovali na „humánejšie“ metódy. Je asi dobré poznať aj príbeh malej Marie Jany Korbelovovej, pražskej rodáčky, neskôr židovky Madeline Albrightovej, ktorá dvakrát žila a prežila v Belehrade medzi „krutými“ Srbmi, počas WWII a po nej. Toto napísala Secretary of State Madeleine K. Albright 26/3/1999. I remember a little Serbian from my days in Belgrade as a child. My father was a Czechoslovak diplomat there before the Second World War. When the Nazis invaded Czechoslovakia, my father escaped to Yugoslavia with his wife and baby -- me. I will never forget how we were warmly welcomed as friends in need of help. A tak to býva, táto krvavá skurvená mäsiarka Balkánu nariadila bombardovanie Srbska ktoré trvalo od 24.3. do 10.6. v roku 1999. Urob psovi dobre – oblije ti plot. Alebo, ak hľadáte príbeh o táboroch, je lepšie vyrozprával príbeh Diany Budisavljevićovej, ktorá zachránila 12 000 detí z ustašovských táborov v NDH, dokonca desaťkrát viac ako slávny „oscarový víťaz“ Šindler. Macedóci s týmto filmom nemajú nič spoločné, je to film Srb/Fra/Chorvátsky. Ukážka ako Ustašovci holocaut, vybíjanie Srbov a Rómov na Balkáne by radi hodili na Srbov. Косово је Србија! () (méně) (více)