Půjčovna masa

Jakmile se kyberpunk dostane ze stránek knih na plátna či obrazovku, vládne mu příliš často těžko přijatelná ustrašenost a nedostatek invence. Altered Carbon, který je adaptací románu Půjčovna masa Richarda K. Morgana, trpí všemi nedostatky a špatnými stereotypy, které se s žánrem ve filmové podobě pojí. Za prvé: zdá se, že existují dva předobrazy, kterých se všechna další díla drží zejména po vizuální stránce - Blade Runner Ridleyho Scotta a japonská manga a anime Ghost in the Shell (sem tam ještě Matrix, což je ale kapitola sama pro sebe). Nic proti citacím, ale ve vědomí většiny filmařů jde zřejmě o jediné dvě úspěšné a známé kyberpunkové adaptace, tudíž ztvárnění jejich světa kopírují až příliš často a až příliš otrocky. V důsledku čehož se zdá, že se zastavil čas a že žánr, který jinak pobízí k různorodosti, vizuálně ustrnul podobně jako punkrocková móda na roztrhaných džískách, čírech a křivácích. Za druhé: kyberpunk sice zdůrazňuje sociální rozdíly a třídní konflikty, ale zejména ve filmové podobě se člověk setká se striktně vyhroceným černobílým viděním: bohatí jsou bez výjimky zlí psychopaté, kteří mají přístup k technologickým vymoženostem, oběti i hrdinové jsou pak vždy z nižších tříd, přičemž bojují proti nějaké technologické záležitosti, která zapříčinila společenskou nerovnováhu. Svět je ovšem mnohem složitější, přičemž tahle dualita zlých boháčů a hodných chudáků (nebo alespoň „obyčejných lidí“) je bohužel již tak nudný stereotyp, že nefunguje ani v metaforické nadsázce. Paradoxně je pak Altered Carbon fanaticky technofobní film (podobně jako Matrix, Elysium, In Time, americká hraná verze Ghost in the Shell atp.), jehož ideálem je jakási vágně definovaná přirozená lidskost. Je ovšem třeba poznamenat, že klasiky žánru takhle primitivní nejsou - když si člověk přečte Gibsona, Stephensona, Shirowa (nebo se podívá na animované Ghost in the Shell), sezná, že zobrazované konflikty nikdy nejsou podávané takto primitivně. Divák nechápe, proč se scénáristé obtěžují celkem fungující předlohy složitě přepisovat do úplně jiných nekonzistentních konstrukcí, jestliže by výsledek dopadl mnohem lépe, kdyby si ušetřili práci a prostě děj knihy “jen převedli” do obrazu, když už provozují seriálovou adaptaci literárního díla. Za třetí: scénáristé si zřejmě zvykli na to, že young adult čtou i dospělí, a normy vyprávění tomuhle předpokladu přizpůsobili tak, že lze stěží najít v rámci filmového sci-fi mainstreamu cokoli chytřejšího, než jsou Hunger Games. Altered Carbon tak v nijak originálním a poměrně přímočarém vyprávění, které přitom občas trpí nedotaženou dramatizací vývoje, kombinuje makabrózně patetické scény (moje srdce, které jsem si ve virtuální realitě vyrval doslova z těla, patří tobě) s hysterickým herectvím a ne moc smysluplným dějem. Postavy jsou nějak charakterizované, ale pak jednají úplně jinak – přes svůj dokonalý výcvik a proklamovanou chladnokrevnost se například z nepochopitelných důvodů (když pomineme špatně napsaný scénář) dopouští nesmyslně iracionálních výbuchů a školáckých chyb. Svět obsahuje navíc spoustu nekonzistencí, jejichž výčet by zahrnul samostatnou recenzi. Např. časový vývoj – postavy žijí stovky let, ale společnost se nemění, vypadá jako naše aktuální představa blízké budoucnosti zamrzlá v čase. V technologicky rozvinuté civilizaci kolonizující sluneční soustavu policejní sbory používají na chlup stejnou uniformu celé dlouhé dekády a estetika se odkazuje výhradně na naše moderní umělce – že by šlo o ilustraci tezí o zamrzlé postmoderní kultuře, jak je podává filozof Michael Hauser? (haha) Jeden díl mi přišel záměrně napsaný tak, že každá postava v něm musí mít alespoň jeden hysterčák (počítal jsem je). A navíc seriál selhává i v žánrových aspektech, ve kterých by to člověk nečekal – jeden příklad: Takeshiho sestra je v jedné scéně neporazitelná ninjovská asasínka, přičemž o deset minut později se chová, jako by neměla žádný výcvik – nechává nesmyslně zničit množství svých velmi draze vyrobených klonů, které jen tak nabíhají na nepřítele, aby jim prostě prostřelil hlavu. Ve stejné scéně si nejprve počíhá, chytí útočníkovu automatickou pistoli správně za hlaveň, aby ji po jednom bodnutí střepem opět pustila a nechala se jí střelit. Nehledě k tomu, že útočníkem je v tomto případě elitní policistka se speciálním výcvikem, která přitom před sebe svou zbraň strká s nezastřenou touhou po vlastním odzbrojení. Dvě superelitní vylepšené bojovnice se tak střetávají způsobem, kdy člověk pochybuje, zda jim někdy někdo dal alespoň základní přednášku o způsobech sebeobrany. Různorodých nesmyslů je ale v seriálu opravdu hodně. Filmový kyberpunk zřejmě čeká na svého vizionáře, který mu dodá osobitou vizi (místo aby jen opakoval desítky let staré vize jiných) a dostane jej na patřičnou úroveň, neboť tenhle žánr by si zasloužil emancipovanější přístup, než jakou ukazují přizdisráči z tvůrčího týmu Altered Carbon. (18.04.2018) (méně) (více)

Jakmile se kyberpunk dostane ze stránek knih na plátna či obrazovku, vládne mu těžko přijatelná ustrašenost a nedostatek invence. Altered Carbon, který je adaptací románu Půjčovna masa Richarda K. Morgana (první díl trilogie s hrdinou Takeshi Kovacsem), trpí všemi nedostatky a špatnými stereotypy, které se s žánrem ve filmové podobě pojí. Za prvé: zdá se, že existují dva předobrazy, kterých se všechna další díla drží zejména po vizuální stránce - Blade Runner Ridleyho Scotta a japonská manga a anime Ghost in the Shell (sem tam ještě Matrix, což je ale kapitola sama pro sebe). Nic proti citacím, ale ve vědomí většiny filmařů jde zřejmě o jediné dvě úspěšné a známé kyberpunkové adaptace, tudíž ztvárnění jejich světa kopírují až příliš často a až příliš otrocky. V důsledku čehož se zdá, že se zastavil čas a že žánr, který jinak pobízí k různorodosti, vizuálně ustrnul podobně jako punkrocková móda na roztrhaných džískách, čírech a křivácích. _____________ Za druhé: kyberpunk sice zdůrazňuje sociální rozdíly a třídní konflikty, ale zejména ve filmové podobě se člověk setká se striktně vyhroceným černobílým viděním: bohatí jsou bez výjimky zlí psychopaté, kteří mají přístup k technologickým vymoženostem, oběti i hrdinové jsou pak vždy z nižších tříd, přičemž bojují proti nějaké technologické záležitosti, která zapříčinila společenskou nerovnováhu. Svět je ovšem mnohem složitější, přičemž tahle dualita zlých boháčů a hodných chudáků (nebo alespoň „obyčejných lidí“) je bohužel již tak nudný stereotyp, že nefunguje ani v metaforické nadsázce. Paradoxně je pak Altered Carbon fanaticky technofobní film (podobně jako Matrix, Elysium, In Time, americká hraná verze Ghost in the Shell atp.), jehož ideálem je jakási vágně definovaná přirozená lidskost. Je ovšem třeba poznamenat, že klasiky žánru takhle primitivní nejsou - když si člověk přečte Gibsona, Stephensona, Shirowa (nebo se podívá na animované Ghost in the Shell), sezná, že zobrazované konflikty nikdy nejsou podávané takto primitivně. Divák nechápe, proč se scénáristé obtěžují celkem fungující předlohy složitě přepisovat do úplně jiných nekonzistentních konstrukcí, jestliže by výsledek dopadl mnohem lépe, kdyby si ušetřili práci a prostě děj knihy “jen převedli” do obrazu, když už provozují seriálovou adaptaci literárního díla.__________ Za třetí: scénáristé si zřejmě zvykli na to, že young adult čtou i dospělí, a normy vyprávění tomuhle předpokladu přizpůsobili tak, že lze stěží najít v rámci filmového sci-fi mainstreamu cokoli chytřejšího, než jsou Hunger Games. Altered Carbon tak v nijak originálním a poměrně přímočarém vyprávění, které přitom občas trpí nedotaženou dramatizací vývoje, kombinuje makabrózně patetické scény (moje srdce, které jsem si ve virtuální realitě vyrval doslova z těla, patří tobě) s hysterickým herectvím. Postavy jsou nějak charakterizované, ale pak jednají úplně jinak – přes svůj dokonalý výcvik a proklamovanou chladnokrevnost se například z nepochopitelných důvodů (když pomineme špatně napsaný scénář) dopouští nesmyslně iracionálních výbuchů a školáckých chyb. Svět obsahuje navíc spoustu nekonzistencí, jejichž výčet by zahrnul samostatnou recenzi. Např. časový vývoj – postavy žijí stovky let, ale společnost se nemění, vypadá jako naše aktuální představa blízké budoucnosti zamrzlá v čase. V technologicky rozvinuté civilizaci kolonizující sluneční soustavu policejní sbory používají na chlup stejnou uniformu celé dlouhé dekády a estetika se odkazuje výhradně na naše moderní umělce – že by šlo o ilustraci tezí o zamrzlé postmoderní kultuře, jak je podává filozof Michael Hauser? (haha) Jeden díl mi přišel záměrně napsaný tak, že každá postava v něm musí mít alespoň jeden hysterčák (počítal jsem je). A navíc seriál selhává i v žánrových aspektech, ve kterých by to člověk nečekal – jeden příklad: Takeshiho sestra je v jedné scéně neporazitelná ninjovská asasínka, přičemž o deset minut později se chová, jako by neměla žádný výcvik – nechává nesmyslně zničit množství svých velmi draze vyrobených klonů, které jen tak nabíhají na nepřítele, aby jim prostě prostřelil hlavu. Ve stejné scéně si nejprve počíhá, chytí útočníkovu automatickou pistoli správně za hlaveň, aby ji po jednom bodnutí střepem opět pustila a nechala se jí střelit. Nehledě k tomu, že útočníkem je v tomto případě elitní policistka se speciálním výcvikem, která přitom před sebe svou zbraň strká s nezastřenou touhou po vlastním odzbrojení. Dvě superelitní vylepšené bojovnice se tak střetávají způsobem, kdy člověk pochybuje, zda jim někdy někdo dal alespoň základní přednášku o způsobech sebeobrany. Různorodých nesmyslů je ale v seriálu opravdu hodně. Filmový kyberpunk zřejmě čeká na svého vizionáře, který mu dodá osobitou vizi (místo aby jen opakoval desítky let staré vize jiných) a dostane jej na patřičnou úroveň, neboť tenhle žánr by si zasloužil emancipovanější přístup, než jakou ukazují přizdisráči z tvůrčího týmu Altered Carbon. Doufám, že si brzy spravím náladu alespoň u druhé řady Westworld. (12.01.2019) (méně) (více)